Ohlédnutí za desátými lety

Dekáda kontrastů

Ohlédnutí za desátými lety
Dekáda kontrastů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdy na první pohled bezvýznamné události mohou mít nedozírné následky. Možná naprosto nejvlivnějším činem dvacátého století byla vražda habsburského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Sice nešlo o událost naprosto bezvýznamnou, ale na druhou stranu není na první pohled jasné, proč by čin balkánských teroristů měl vyvolat konflikt, do kterého se postupně zapojí všechny světové mocnosti. Navíc bez první světové války by nenastala ta druhá, bez které by nenastala válka studená. Vrah Habsburka Gavrilo Princip tak svými výstřely určil průběh téměř celého století. Podobně určil průběh uplynulého desetiletí tuniský prodavač, který se v prosinci 2010 ze zoufalství nad svou životní situací upálil.

Ráno 17. prosince tuniští strážníci začali otravovat pouličního prodavače Muhammada Buazízího. Zdá se, že neměli jiný důvod než policejní buzeraci, jejímž cílem bylo vyloudit z prodavače úplatek, jenže ten na něj neměl. Nakonec mu všechno zboží zabavili. Buazízí, který neměl jinou obživu a živil celou svou rodinu, se hodinu po konfrontaci polil benzinem a zapálil. To vyvolalo bouře v Tunisu, které se bleskově rozšířily do zbytku arabského světa. Takzvané arabské jaro nakonec vyústilo ve války v Libyi a Sýrii, které způsobily migrační krizi, což minimálně dopomohlo k vítězství Donalda Trumpa a brexitu.

Stejně jako atentát v Sarajevu byl pouze spouštěčem první světové války (důvody pro ni byly mnohem složitější), tak Buazízí nemá na svědomí celá desátá léta. Některé důvody můžeme sledovat již v roce 2010. Stále pokračovala největší hospodářská krize od roku 1929. Evropské unii dělalo největší starosti Řecko, které hrozilo, že s sebou do propasti stáhne celou eurozónu. Dne 2. května se EU a MMF dohodly na řeckém záchranném balíčku v hodnotě 110 miliard eur. WikiLeaks zase ve dvou velkých vlnách zveřejnily utajované dokumenty americké vlády. Julian Assange byl vzýván jako hrdina. Taktéž móda biopaliv zrovna vrcholila.

Arabské jaro. Káhira 28. ledna 2011. - Foto: Reuters

To mělo nemalé důsledky v arabském světě. Krize a biopaliva zdražily potraviny. Aféra WikiLeaks rozpoutala možná první diskusi o internetové etice a zda vše, co může být zveřejněno, by mělo být zveřejněno. Také dále pošramotily pověst USA ve světě, na Středním východě již tak dost slabou kvůli invazím do Afghánistánu a Iráku. To vše jen násobilo nespokojenost s autoritářskými režimy, často na podpoře USA závislými.

Přesto byl začátek dekády plný demokratického optimismu. Liberalismus a svoboda se dostaly i do Arábie, staří satrapové měli padnout a být nahrazeni volenými lídry. Ke vší hrůze se ukázalo, že země se buď propadly do chaosu, moci se chopili islamisté, nebo si Západ oddechl, když nakonec armáda zase zřídila pořádek.

Výsledkem byla otřesená důvěra diktátorů v Západ, na který se doposud spoléhali. Někteří se začali částečně orientovat na Rusko. Byl to začátek ruské asertivity v mezinárodní politice, zatímco Amerika pod vůdcovstvím Baracka Obamy se stahovala z mezinárodního angažmá. V otázce rusko-amerických vztahů to však bylo také období nemístného optimismu, na kterém prodělala především střední Evropa. Obama ukončil plán na radar v Brdech. Jako cenu útěchy se rozhodl podepsat novou dohodu o nešíření jaderných zbraních v Praze. Naděje, že by s Ruskem mohl spolupracovat, se nevzdal až do ukrajinské revoluce. Ještě během volební kampaně v roce 2012 se smál svému protivníku Mittu Romneymu, který označil Rusko za největší geopolitickou hrozbu, že „osmdesátky volaly, že chtějí zpět svou zahraniční politiku“. Prezidentu Medveděvovi zhruba ve stejné době šeptal, že „po volbách bude mít víc flexibility“.

Taktéž sociální sítě na začátku desetiletí byly považovány za nástroj demokracie, svobody a otevřenosti. Facebook byl sice založen v roce 2004, ale teprve na přelomu desetiletí se mění z aplikace na šmírování Zuckerbergových spolužaček v technologického giganta. V době arabského jara tak můžeme číst nespočet článku o tom, jak se mladí aktivisté organizují přes Facebook, matou zastaralé autoritáře, jejichž největší technologickou inovací je obušek, a budují on-line opravdovou lidovou demokracii.

Zhruba v polovině desetiletí se optimismus začíná měnit v naprosté zděšení. Ukrajinská revoluce na přelomu let 2013 a 2014 je ještě přijata s nadšením, jako součást světové demokratizace, když ale Rusko anektuje Krym a poté vypukne válka na Donbasu, je to první vážný signál, že cesta ke všeobecné liberalizaci nebude přímočará.

V témže roce o sobě dávají poprvé vědět fanatici z Islámského státu, když z chaosu syrské války vytvoří kalifát a bleskově dobudou severní Irák.

Vladimir Putin na sibiřském jihu v roce 2009. - Foto: Profimedia.cz

Opravdovým milníkem je ale rok 2015, kdy vypuká naplno migrační krize. Odstranění brutálního diktátora Muammara Kaddáfího otevřelo Libyjské pobřeží pašerákům, válka v Sýrii rozpohybovala migranty přes Balkán. Pokus o koordinované evropské řešení pod německým vedením tristně selhal. EU se ukázala jako neschopná čelit nejvážnější krizi od svého založení. Proti systému kvót se jednotlivé státy vzbouřily. Nakonec se nalezlo řešení díky spolupráci států na balkánské cestě: ty uzavřely své hranice a nasměrovaly migranty do Turecka.

Než však migrační krize odezněla, chaosu využili islámští teroristé. Evropa zažívá nejhorší vlnu násilí možná od času poválečného levicového terorismu.

Zhruba ve stejné době činí EU druhou velkou chybu, když odmítá poskytnout Davidu Cameronovi jakékoli ústupky ohledně statusu Velké Británie v Unii. Neústupnost Bruselu kombinovaná se strachem z migrantů se podílela velkým dílem na šokujícím výsledku brexitového referenda v červnu 2016.

Obavy z migrantů hrály nepochybně velkou roli také při zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Evropská krize se Američanů sice přímo netýkala, ale chaos ve starém světě jen dále povzbudil pochybnosti o neřízené imigraci. Slib, že postaví zeď na hranici s Mexikem, byl jedním z hlavních bodů Trumpova volebního programu. Možná podceňovaným klíčovým momentem před zvolením Trumpa byl teroristický útok na gay bar ve floridském Orlandu, při němž islamista zabil 49 lidí. Pro Američany to byl signál, že tragédie podobné té v pařížském klubu Bataclan jsou možné i ve Spojených státech.

Zvolení realitního magnáta, televizní hvězdy a floutka Donalda Trumpa bylo vyústěním mnoha frustrací, které se spojily v jednom mocném symbolu. Frustrací z americké zahraniční politiky neschopné se vymanit ze dvou nevyhratelných válek, z pocitu přehlížení elitami, které nadšeně těžily z globalizace, zatímco továrny zavíraly. Elity naopak přidaly strach z populismu, Ruska a sociálních sítí. Mix, který měl dominovat zbytku desetiletí, byl namíchán.

Nelze také opominout šílenost politické korektnosti, která dosáhla výšin do té doby nevídaných. Proč nabrala zrovna takové obrátky v druhé polovině desetiletí? Možná šlo o opožděnou reakci na finanční krizi. Jedna z teorií je, že v krizi se studenti humanitních oborů ocitli jako první na dlažbě, případně nikdy nesehnali práci. Klasické levicové protesty proti kapitalismu, jakým bylo třeba hnutí Occupy, nic nepřinesly. Tito lidé tedy začali hledat důvody útlaku v intersekcionalismu, teorii, která tvrdí, že všechny formy útlaku jsou propojené. Zároveň se začali uchylovat do jednoho z mála odvětví, které bylo před vrtochy trhu do velké míry chráněno, totiž na univerzity. Ty sice byly vždy značně nalevo od většinové populace, ale aspoň uznávaly, že pohlaví není jen sociální konstrukt. Samozřejmě migrační krize a terorismus diskusi o tom, kdo je utlačovaný a kdo utlačuje, jen zesílila.

Uplynulé desetiletí lze přirovnat k horské dráze: do roku 2016 se pomalu stoupalo na vrchol rampy, poté nastala šílená jízda. Trump byl jako slon v porcelánu, rozpoutal obchodní válku s Čínou, zpochybnil NATO, na sociálních sítích pozurážel úplně všechny a nastartoval americkou ekonomiku.

Desetiletí tak končí v přímém kontrastu s jeho začátkem. Protesty v arabském světě již nikdo nevyhlíží. Naopak nadšení z demokratizace vystřídal strach z populismu, pod který se stále víc schovává cokoli, co se nelíbí establishmentu. Za populistickou revoltu je považován jak brexit, tak zvolení Donalda Trumpa. Z populismu jsou obviňovány středoevropské země. Stále se zkoumá, zda náhodou nenastává nové období autoritářství.

Sociální sítě se ze zachránců demokracie změnily v jejího ničitele. Stále víc se tlačí na jejich regulaci, v USA se uvažuje o jejich rozbití. Zuckerberg již není mladým vizionářem, ale šéfem temného molochu.

S tím souvisí strach z Ruska. Zdá se, že Vladimir Putin měl asi nejlepší desetiletí. Zpočátku mu americká administrativa nadbíhala, Rusko se po válce s Gruzií vrátilo do slušné společnosti. V druhé polovině dekády už to byl nejmocnější zloduch světa, který pár dobře mířenými dezinformacemi mění vlády a vyvolává nepokoje. Ve skutečnosti ruské tajné služby jen zneužívají už dávno existující napětí. Stačí postrčení správným směrem.

EU započala desetiletí snahou zabránit grexitu za každou cenu a končí snahou pomstít se za brexit. Jinak neustávají ujištění, že Evropy je zapotřebí víc než kdy jindy. Přesto se člověk neubrání pocitu, že evropská integrace je v těžké krizi.

Konec desetiletí také ukazuje na změnu v politických loajalitách. Boris Johnson vyhrál v Británii díky podpoře dělnické třídy, něco podobného dokázal Donald Trump, když ho volili dělníci Pensylvánie a Ohia. Naopak levice loví čím dál víc ve městech. Hlavní dělicí linií již není ekonomika, ale sociální a kulturní otázky. Pro mnohé jsou desátá léta obdobím dlouho odkládaného zúčtování, kdy je moc konečně pomalu vyrvávána z rukou liberálních elit.

Desetiletí začalo nervózním rozloučením s hospodářskou krizí a končí nervózním vyhlížením další.

Je možné, že jednou budou desátá léta 21. století považována za podobně transformační jako třeba šedesátá léta 20. století.

1. ledna 2020