Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom  rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou. Daří se jim to jen v omezené míře, dokument je v tom ohledu výrazně úspěšnější, už jenom díky svému rozsahu a možnosti užití výpovědí aktérů (včetně Bundyho). I tak ale Berlingerovy filmy možná bezděčně inspirují otázku: co na těch sériových vrazích vlastně vidíme? 

Postava sériového vraha je pro film a pro publikum už dlouhou dobu fascinující, dá se v ní vidět nějaká sekularizovaná podoba mytického zla, monstra, které čeká v temném lese nebo pod postelí, nadosobní síly, která nepotřebuje srozumitelný motiv, aby zaútočila. Sériový vrah přitahuje zděšenou pozornost jako zosobněné porušení tabu (často nejde jen o ty vraždy, ale i o jejich provedení), popření všech norem, nějakým hrozným způsobem se v něm často spojuje sex a smrt, je to také „člověk s tajemstvím“, které je potřeba rozluštit, vysvětlit, aby se to děsivé a nepochopitelné dalo nějak začlenit do řádu světa. V reálném světě mohou mít sérioví vrazi jakousi perverzní přitažlivost – mnoho z nich dostávalo do kriminálu značné množství fanouškovské pošty, někteří (včetně Bundyho) se ve vězení oženili. Z těch nejslavnějších se staly svého druhy popkulturní ikony. A jejich filmové zobrazení se také pohybuje na podobné škále – vykreslováni  způsobem od traumatizované oběti přes nepochopitelnou zrůdu k vraždícímu géniovi, vnímáni  prizmatem zděšené fascinace přes (pseudo)vědecký zájem, morbidní senzacechtivost k téměř neskrývanému fanouškovství. Norman Bates (Anthony Perkins) z Psycha (1961) chodící učebnice freudovských komplexů. Fotograf Mark Lewis (Karlheinz Böhm) z ve své době skandálního filmu Peeping Tom (1960) režiséra Michaela Powella, který vraždy ukazoval spíš očima pachatele a dělal rovnítko mezi fotografováním a zabíjením. Na Boha si hrající postava Kevina Spaceyho z filmu Sedm. Šaramantní psychiatr Hannibal Lecter, který sice rád žere lidi, ale je bystrý a jeho oběti nejsou moc sympatické, takže mu publikum klidně může fandit, podobně jako Dexteru Morganovi (Michael C. Hall), protagonistovi populárního seriálu Dexter, který se pokouší zkombinovat sériové vraždění s jakýmsi výkonem „spravedlnosti“. Jako oběť poměrů vylíčená sériová vražedkyně Eileen Wuornosová (Charlize Theronová) z filmu Zrůda nebo naopak Michael Myers v masce hokejového brankáře, zosobnění ničím nekorigované a velmi „prosté“ touhy zabíjet...

Jedním z často užívaných stereotypů při líčení sériových vrahů je „temný génius“. Zabiják je ukazován jako člověk mimořádně inteligentní, schopný manipulovat intelektuálně podřadnou policií i svými oběťmi, zároveň používající dokonalé mimikry, umí suverénně markýrovat existenci řádného občana, třeba i otce od rodiny. Má to hodně společného se způsobem, jímž americká veřejnost vnímala právě Teda Bundyho (1946–89), který na první i druhý pohled jistě nepůsobil jako nezřízený vrah, schopný dopouštět se na svých obětech těžko uvěřitelných krutostí. Pohledný a usměvavý mladý muž dobrých způsobů, někdy až šarmantní, student práv a psychologie. V letech 1974-78 zavraždil víc než třicet mladých žen, spekuluje se, že jeho obětí mohlo být ještě víc, chytře využíval slabin amerického justičního systému, vraždil ve více státech Unie a dlouho trvalo, než si policisté z různých složek dali dvě a dvě dohromady. Dopaden byl díky náhodě, dvakrát se mu podařilo spravedlnosti utéct a v zabíjení ještě pokračovat. Proces s ním byl první, který v Americe zaznamenávala televize, pozornost kamer si užíval, ujal se vlastní obhajoby. Do soudní síně se na něj chodila dívat řada fanynek, přímo v soudní síni požádal o ruku dávnou přítelkyni, již kdysi okouzlil a jí to vydrželo. Nadšeně přijala a později s Bundym měla dítě. Dlouho trval na své nevině, až ve dnech před popravou se k vraždám začal přiznávat ve snaze získat trochu času navíc. 

Režisér Joe Berlinger toho o Tedu Bundym nepochybně dost ví. Při práci na hraném filmu Zlo s lidskou tváří mu to možná bylo trochu na překážku. Je to podivný, roztříštění snímek, kterému jako by chybělo téma. Založen je na vzpomínkové knize Liz Kendallové (Lily Collinsová), svobodné matky ze Seattlu, která s Bundym (Zac Efron) několik let žila. Znala ho jako pozorného partnera a nevlastního otce – partnera v něčem až ideálního. Zároveň film zkratkovitě sleduje peripetie Bundyho případu od vrahova prvního zatčení po jeho popravu, část scén jsou dokumentární rekonstrukce dobových televizních záznamů. Obě ty roviny filmu nakonec působí příliš zběžně a autorům se moc nedaří je organicky propojit. Především tím trpí zachycení vztahu Liz a Bundyho, který ve filmu jen tak nějak je, také proto, že pochybnosti ohledně toho, zda je její partner sériový vrah, bude divák s hrdinkou sdílet jenom těžko. Z Bundyho v přesvědčivém podání zavedeného „hezouna“ Zaca Efrona je ve scénách s Liz  vidět právě jenom ta svůdná laskavá maska, která zůstává neměnná, proměňují se jenom okolnosti. Dramatickou sílu zobrazení vztahu sympatické dívky a sériového vraha ubírá i rozhodnutí nechat si jednu důležitou okolnost toho vztahu jako pointu do závěru filmu. Kdyby s divákem hráli otevřenější hru, mohly obrazy jejich soužití dostat ještě jiný náboj, stát se srozumitelnějšími. Autoři se rozhodli ve filmu téměř vůbec neukazovat Bundyho zločiny – jistě se pro to dají najít docela úctyhodné důvody. Jenomže postava Bundyho také kvůli tomu zůstala dost plochá, prostá nějaké vnitřní tenze – mladý muž, který se hezky chová a zároveň se o něm něco hrozného říká, nakonec se ukáže, že je to pravda. Divák, který do kina přijde nepoučen o zobrazovaných  událostech, bude asi těžko hledat důvod, proč Zlo s lidskou tváří vůbec existuje. Snad jenom závěrečná konfrontace mezi hlavními postavami má nějakou sílu, film to už ale zachránit nemůže. Možná je za tou skicovitostí a neurčitostí Zla s lidskou tváří jakási Berlingerova dokumentaristická zdrženlivost, nějak autorsky pojmout, prohloubit postavu Teda Bundyho by vyžadovalo tvůrčí čin odhodlání tu postavu nějak interpretovat, domyslet. A třeba i rezignovat na snahu o popis širšího dění a soustředit se na vztah mezi hrdiny a na paradoxní a snad až perverzní milostný trojúhelník mezi Liz, Tedem a vrahovou oddanou fanynkou a pozdější manželkou Carol Anne. Vyprávět o neodolatelném kouzlu, jímž na ženy působil maniakální vrah, by v současné atmosféře ale mohlo nést jistá rizika.     

Ve čtyřdílné minisérii Ted Bundy Tapes se Berlingerovi podařilo vytvořit o dost propracovanější obraz. Přehledný, obsažný a dramatický portrét zločince a jeho časů, toho „zlatého věku“ sériových vrahů v Americe otřesené společenskými změnami šedesátých let, kdy se náhle rozvolnily mnohé normy, hodně lidí a v něčem i celá společnost trpěli dezorientací – ideální podmínky pro osamělé „lovce“. V minisérii jsou hojně využity i záznamy rozhovorů s Bundym z roku 1980, které při přípravě knihy o vrahovi natočil novinář Stephen Michaud, Bundy se tehdy ještě prohlašoval za nevinného, o svých zločinech a pocitech mluvil na Michaudův návrh ve třetí osobě jako o zážitcích nějakého hypotetického vraha. 

Po těch skoro čtyřech hodinách ve společnosti sériového vraha toho člověk o Tedovi Bundym ví docela hodně. Dost na to, aby se ptal, co o něm vlastně vědět potřebuje nebo chce. Při všech těch detailech jeho děsivého životopisu, dobových záběrech, výpovědích přátel a svědků zůstává postava v centru vyprávění unikající, většinou z ní je vidět jen to, co ona sama kdysi chtěla. Stejně tak zůstává nejasné, odkud se vlastně vzala, co ji stvořilo. Možná je ale tahle otázka špatně položená nebo prostě nezodpověditelná, ne formou důkladně zpracované biografie, která přinese dostatečné množství informací. Jakýsi dotek toho zabijáka přichází spíš v okamžicích, které místo informací a vytváření kauzálních řetězců evokují nějaký temně poetický obraz. Když Michaud vzpomíná, jak při hovoru o určitých věcech Bundyho jasně modré oči najednou zčernaly. Když jistě věcně a racionálně založený novinář Hugh Aynesworth, který se natáčení s Bundym rovněž účastnil, zasaženě mluví o tom, že mu vrah ukradl kus života už tím, že žurnalista strávil čas v jeho přítomnosti a je vidět i v zástupu, který slavil za branou věznice v den Bundyho popravy. V popisu toho, jak se Bundy choval, když o sobě začal mluvit ve třetí osobě, a když sílu, která ho nutila vraždit, popisuje suše znějícím výrazem „entita“. Když na záznamu ze dnů před popravou začne šeptat. Něco prchavého a černého se divákovi v těch momentech může otevřít před očima. Na chvilku. Naštěstí.