komentář

K sirotkům ještě jednou

komentář
K sirotkům ještě jednou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kauza „padesáti sirotků ze Sýrie“ uvrhla českou společnost mezi dva na sebe pořvávající, hysterické tábory, které se vzájemně utvrzují v tom, že na protistraně stojí nelidské zrůdy. Tématu se chytily všechny více i méně relevantní politické síly, které buď dávají najevo ostentativní nesouhlas s pomocí, nebo se naopak mohou přetrhnout s morálním pohoršením nad českou bezcitností.

Na jedné straně se tak rozmachuje Andrej Babiš, vždy s prstem na tepu posledního výzkumu veřejného mínění, že sami máme málo, pomoc zasluhují české děti a sirotkům by se tu stejně nelíbilo, na druhé straně hnutí Žít Brno oznamuje, že pod sirotčím praporem vyhraje volby do Evropského parlamentu a konečně opustí „toxickou V4“ pod vedením hunského lotra Orbána.

Je to pochopitelně všechno nesmysl. Žít Brno nevyhraje ani raw vegan chlebíček v tombole u Tří ocásků a my máme dostatečné prostředky na to, abychom pomohli padesáti dětem odkudkoliv. Mimochodem, kdyby pomoc postiženým válečným konfliktem v Sýrii od začátku vypadala tak, že evropské země vyberou v uprchlických táborech ty nejzranitelnější podle svého uvážení, provedou vlastní bezpečnostní kontroly a leteckým mostem dopraví tyto lidi do bezpečí, bylo by dnes v Evropě všechno jinak, včetně zmíněného Orbána, u něhož by zapracovala jednak obvyklá únava voličů z materiálu, jednak kauzy a přešlapy, které se u každé vlády po osmi letech nakupí.

Orbán by volby sice pravděpodobně vyhrál i bez „uprchlické krize“, neboť stav maďarské opozice je opravdu neutěšený, ale s výrazně menším rozdílem – načež by se dostal pod tlak koaličních partnerů a jeho hegemonie by tím značně utrpěla. Zdivočelý dav zdaleka nejen Syřanů útočící na policisty na hraničním přechodu Röszke–Horgoš a naprostá odevzdanost evropských lídrů, mezi nimiž se Orbán vyjímal jako rozhodný a akceschopný politik, který přesně ví, co chce, a je schopen pro to něco ustát, jen když zajistí pořádek a bezpečí pro Maďary, vynesly jeho straně ústavní většinu. 

Dnes jsme o tři roky dál a náš „toxický“ blok v přetlačované zvítězil – odevzdaným se nepodařilo vnutit nám kvóty a napříč starou Evropou nám vyrostli noví spojenci. Nepřišel proto čas vrátit se do doby, kdy slovo uprchlík působilo neutrálně? Tehdy by o pomoci padesáti dětem nikdo nediskutoval. Pomáhali jsme dospělým Bosňákům i Řekům v počtech nesrovnatelně větších. Nepochybně ano.

Kauza syrských sirotků, kterou české veřejnosti předestřela europoslankyně za KDU-ČSL Michaela Šojdrová, je bohužel reliktem roku 2015 více než je únosné. Nálady ve společnosti jsou přitom stále vypjaté, lidé jsou raději ostražití víc než méně. A těžko se jim divit, když se ještě nedávno přijetí menšího počtu uprchlíků považovalo jen za první krok k permanentním přerozdělovacím mechanismům nebo když si všichni měli možnost přečíst, že více než dvě třetiny „dětských uprchlíků“ v Dánsku či Švédsku dávno patří mezi dospělé.   

Když pomineme otrlé cyniky a zabedněné xenofoby, nikdo proti přijetí takto směšného počtu osiřelých dětí nemůže nic namítat. Problém je, že tyto děti dosud existují jen v jakési abstraktní představě, v hlavách dobrých lidí, kteří by jim neváhali otevřít svá srdce a domovy (a k nimž se počítá i autorka tohoto textu). Šojdrová od začátku operuje s výrazem „sirotci“ a je nepochybné, že v uprchlických táborech v Jordánsku, Libanonu nebo Turecku takové děti opravdu žijí, ne tak v Řecku, kde se jedná spíše o teenagery bez doprovodu, jak sama europoslankyně přiznala.

Tito mladí lidé, o jejichž původu a rodinné situaci obvykle nelze nic zjistit, jistě zažili ve svém životě věci, které bychom sobě ani svým dětem nepřáli v nejhorších snech. Pokud by se naše společnost dohodla, že jim – za striktních podmínek, zahrnujících například lékařské ověření jejich věku – podá pomocnou ruku a začlení je mezi sebe, bylo by to určitě morální a vstřícné gesto. Ale už to není morální imperativ, za jaký lze považovat přichýlení sirotků nebo dětí prchajících před bezprostředním ohrožením (často užívaný příměr s Wintonovými dětmi). Ne, život v uprchlickém táboře v Řecku není žádná selanka, ale poskytuje elementární bezpečí a zajištění základních životních potřeb.

Na celém projektu tak nejvíc zaráží jeho nepřipravenost. Mlhavá představa jedné europoslankyně, že bychom měli pomoci nějakým dětem (měli), se přetavila v celonárodní válku o sirotky. Nekoná se přitom žádné: OK, vytipovali jsme tolik a tolik dětí ve věku od do, toho času jsou umístěny tam a tam, máme takové a takové záruky, že jsou opravdu osiřelé, máme to předjednáno s úřady a víme, jak se tu o ně postaráme. Pak by z odmítavého postoje šlo vyvozovat morální soudy. A obhájit variantu „nepomoci“, aniž by se člověk nehezky odhalil, by stálo mnohem více úsilí.

Jenže místo toho Šojdrová mluví nejdříve o sirotcích, pak o teenagerech v Řecku a znovu o dětech v Libanonu (tam jsou prý menší, kdyby se nám ti z Řecka „nelíbili“). V Českém rozhlase dotáhla své zmatené vystoupení k dokonalosti, když prohlásila, že „nezvedené“ kusy bychom měli mít možnost vrátit. Kam, proboha? Děti s garanční lhůtou? Úmysl snad dobrý, provedení jako špatný vtip.

20. září 2018