Je Miloš Zeman fantom? Je to Kostěj Nesmrtelný? Je to hradní Pérák, kterému končetiny samy dorůstají? Jezdí na kompletní transplantace do sanatoria v Transylvánii? Ne, je to smrtelník jako my, penzista s návyky z Jednoty, inženýr papučář, jenž se vyšvihl. A stejně je to unikát, výjimečný úkaz, něco, s čím nepohne ani profesor Halík, feministky nebo deset evropských think-tanků.

Čím to je? Řekl bych, že Zeman je kořen hluboce zarostlý do téhle půdy, z níž čerpá své živiny i jedy. Cesta, kterou člověk mé generace se Zemanem urazil, je kusem života a toho se člověk nelehce vzdává. Od chvíle, kdy v roce 1989 poprvé uviděl jeho jméno pod slavným a podivným článkem v Technickém magazínu, až k jeho posledním výrokům, že když nepostoupí do druhého kola (on postoupí), tak na volby kašle, stále rostl, sílil, kypěl – a fotrovatěl. Zdvojnásoboval svůj objem a moc. Jsou lidé, třeba autor článku, u kterých skoro vše na Zemanovi vyvolává odpor, a přesto ho člověk s určitým zájmem sleduje a nenudí se, asi podobně, jako studujeme objekt, jenž hrozí, že se v něj třeba jednou proměníme sami. To vyvolává u jedněch hrůzu, druhé to uklidňuje. Spor v české společnosti se vede po čáře tohoto přijetí, nebo odmítnutí. Jedni jsou pohledem do zrcadla, kde vidí Zemana, zděšeni a chtějí ho rozbít, druzí se v něm poznávají. Ti, co ho budou volit, to budou dělat i z odporu k těm druhým. A naopak.

Každý má návod na svého Zemana, a zvláště pak každý – jak by on řekl – pisálek si myslí, že je docentem zemanologie. Tak i já mám svou ústřední tezi, jíž si vysvětluju, proč je ten člověk tak silný a pro mnoho lidí tak přitažlivý, že stačí málo – a máme ho na Hradě na dalších hypotetických pět let.

Patřím k těm, kteří z toho nebudou mít žádnou radost a kteří z toho byli před čtyřmi lety zoufalí (ach, jak já jsem byl zoufalý!), a onu perspektivu státu s člověkem, který je – pro ně – popřením vší prezidentské noblesy, považují za… smutnou, ach, smutnou.

To Zemanovo kouzlo spočívá ve velmi jednoduchém triku. Osvojil si jej a dokonale pochopil před třemi lety, když mu nebesa přinesla dar v podobě masové migrace, jež se ovšem jeho zemi vyhnula (není teď podstatné proč, ale bude to tím, že se jim sem moc nechtělo), takže ji nemusel řešit jinak než teoreticky. A on ji vyřešil dokonale, jednoduše a srozumitelně. Byl na ni jakoby připraven a nemusel vůbec váhat. Nemátly ho žádné komplikované teorie a nebyl zmaten žádnými posuny v sociálních vědách. To ho nezajímalo. On zareagoval selsky, jako Kozina. Prostě migraci zrušil a prohlásil, že nemá být. Tím nejúčinnějším a nejjednodušším způsobem pak ubezpečil ty, kteří mu rozumějí – a těch je velká většina: „Tahle země je naše. Není a ani nemůže být pro všechny. Nikdo, kdo nebude zván, tady nemá co dělat.“

A pak už jen sbíral plody a jistotu, že s takovým poselstvím nemůže nevítězit. A to právě tím spíš, že ono jednoduché sdělení zdaleka není v prostředí současných evropských – a tedy i českých – elit samozřejmé a člověk v jistém sociálním postavení, například intelektuál, by musel sbírat hodně sil, aby něco takového zopakoval, i kdyby si to myslel. Tohle banální, ale vlastně těžko vyvratitelné (země je opravdu těch, kdo se v ní narodili, pracují v ní a žijí, a není země na světě, do níž by se mohl přistěhovat každý, kdo by chtěl) konstatování se totiž stalo likvidačním orákulem pro liberály, kteří si zakázali uvažovat, natož se vůbec vyjadřovat v pojmech vlast, národ, dědictví… Dělají přitom strašnou chybu, nepáchají-li intelektuální i sociální sebevraždu.

Zeman tyhle skrupule nemá a nedělá mu nejmenší potíže přihlásit se k vlasti, zemi, národu, i když o jeho skutečném vlastenectví pochybujeme – spíš ho využívá, je to pragmatické vlastenectví, víc chladný cynismus než patriotismus. Vždyť také neapeluje na nějaké vysoké ideály, nýbrž na obyčejný přízemní rozum. Jste tady, je to vaše. Cizinci nechť žijí, ale u sebe doma. Napravovat se mají věci tam, kde se pokazily. Tím, že je přesunete do jiných zemí, pokazíte i ty země. Rozumíte tomu? – A spolehněte se, že většina těch lidí, kteří si chodí Zemana poslechnout, tomu rozumí. Čemu by také měli rozumět jinému? Vždyť je to – ano, chce to odvahu: pravda.