Měl jsem v poslední době několik zajímavých příležitostí, které spolu zdánlivě nesouvisí. Předně byl slavnostně vykopnut míč soutěžního dialogu pražským Vrchlického sadům, což bude bezesporu největší krajinářská výzva této země; přihlásilo se již dvacet šest týmů, které toto území chtějí řešit. To je skvělá zpráva. Také jsem se zúčastnil tiskovky k soutěži Adapterra Awards, která si mezi projekty reagujícími na změnu klimatu razí cestu k dobrému cíli prospěšnému nám všem. O dílech s tímto společným jmenovatelem je nutné především vědět a poznání o nich sdílet. Třetí zajímavou chvílí byla důvěra, s níž mne Alberto di Stefano požádal, zdali bych jim nepomohl sehnat zahradníka pro třebešickou zahradu, která patří mezi to nejkrásnější, co tahle země v zahradním umění nosí. Tyto tři zdánlivě nesourodé události mají jedno společné.

Nemá to kdo dělat. Řeknete: „To je všude.“ Dobře. Kdybych si chtěl uvařit z vody a profesně si zafňukat, sociální sítě toho snesou haldy. Tady není ani tak řeč o práci s motykou či rýčem. Jde o ty tolik potřebné lidi, kteří vize smělců přenesou z papíru do skutečnosti, rozběhnou je a udrží v chodu. Chci opravdu hodně, protože tyhle tři kapitoly jsou vlastně jedna. Ve skutečnosti ani neumíme zasadit strom. Důkazem je to, že počítáme stromy podle počtu zakopaných výpěstků, a ne podle ujmutých. To je asi stejné jako platit školní obědy podle uvařených porcí, a ne podle najedených dětí. Vyvezené koše podle počtu, a ne podle objemu odpadu. Účast podle lajků, a ne podle počtu návštěvníků. Poznáváte to?

Kamkoli přijdu, říkám, že jsem zahradník. Mám s tím docela zajímavé zážitky. Třeba rozesmátou českou polovinu auditoria na mezinárodní soutěži a rozpačitě mlčící zahraniční polovinu. Novináři a redaktoři mi svévolně připisují různé tituly a názvy. Nejvíc se jim asi líbí „autor krajinářských řešení“. To zní tajemně a nikdo neví, co to znamená. Proč nemůžu být zahradník? Vždyť se tím živím a docela mi to jde. Sebechvála smrdí. Před pár lety vymysleli studijní program „management krajinářských úprav“ a myslím, že to nebude dlouho trvat a vznikne třeba „technik modrozelené infrastruktury“. Případně skočíme jako v jiných oborech do angličtiny a slovní spojení climate – resilient nebo future-proof už nám nabízí dostatečné množství pro techniky, koordinátory, manažery a poradce. Zpětně si nelze nevzpomenout na legendární floskuli docenta Jana Sanetrníka, který nám v hodinách terénních úprav s notnou dávkou ironie stále připomínal: „Tak to už jste projektanti, protože jste už nějakou zimu projektali.“

„Tebe nevemou ani na zahradníka,“ říká neméně slavný citát z filmu, který jen používá mnohokrát ve své době řečenou větu. Ano, soudruzi udělali z kdysi ctihodného řemesla takový zvláštní asociální program a zahradnictví technických služeb byla plná méně talentovaných a straně nepohodlných. Jsme ale o třicet let dál, na co se chceme vymlouvat?

Před lety jsem přijel za kolegou Štěpánem Špoulou do mexického hlavního města a on mě seznámil s úkolem, na kterém tehdy pracoval v největším městském parku Chapultepec. Ke svému překvapení zjistil, že skvělé a vizionářské projekty není jak uskutečnit. Dokumentace měly velmi západní standard a vše bylo velmi dobře promyšleno, leč nenavazovala na to industrie zhotovitelů, a dokonce ani pěstitelů. Autoři se buď do věci vložili osobně, nebo věc zůstala na papíře. Do toho bodu se rychle blížíme. Nebude to mít kdo zhotovit, vysadit, ujmout, udržet, pečovat, rozvíjet.