Byla to jistota školních tříd – a autistických dětí. Obraz opuštěných lodí, které se jako skořápky houpou ve smutně modrozelené barvě v jakémsi přístavu, kde vymřeli všichni na mořskou nemoc. Nebo posmutnělých žen klopících oči v nějaké snové, světelným prachem posypané cukrárně, kde se právě oběsila paní cukrářka. Nebo – a to už bylo na druhém stupni – podivná červená nahá žena, která si zkrouceně lehla mezi pyramidy a teď na vás civí jak nějaká učitelka pohřební výchovy. 

Ty reprodukce se fasovaly ve velkém, na ministerstvu školství jich museli mít plné sklady a vozily se i do nejodlehlejších škol, kde pro žactvo byly nejspíš prvním setkáním s čímsi, co mělo představovat moderní výtvarné umění. Na rozdíl od vedle visících realistických Alšů a Ladů tyhle obrazy působily nějak jinak, nějak „odcizeně“ (typicky dětské slovo i pocit), jako by naznačovaly něco jiného, než jsou, jako by je vytvořil někdo s úmyslem, aby se jich dítě trochu bálo. Nebyly to obrazy na prohlížení, byly to obrazy na navození pocitu, že svět je nějaké podivné místo, že v něm je také smutek, tajemno, úzko… A že se na věci lze dívat taky jinak, třeba se zavřenýma očima a zevnitř…

Fanouš a Leonardo

Jan Zrzavý (1890–1977) je nejen konstanta školních chodeb, ale i českého moderního umění – a divácky přitažlivých výstav. Poslední velká retrospektiva uspořádaná v Národní galerii v roce 2006 byla některými kunsthistoriky kritizována jako příliš tradiční a málo objevná, ale ono to s největším tradicionalistou české moderny asi nejde moc jinak. Každý už ví, co čekat: Bretaň, Kleopatru, variace na Leonarda, snivé a nyvé krajiny bez lidí, českou hypnózu v mírném podání… Na současné výstavě v Sovových mlýnech (Museum Kampa) je Zrzavý představen sice opět jako starý známý, ale přece jen na dílech valnou většinou neznámých – a přece povědomých. Výstava je sestavena ze soukromých sbírek, které budou zahrnovat tu menší část díla, neboť Zrzavý se nerad loučil se svými obrazy a rozsáhlé dílo odkázal před smrtí skoro celé Národní galerii. Takže je to na Kampě nová procházka po známých cestách, kolem utkvělých námětů a jejich typického zpracování, což neznamená, že člověk občas není něčím překvapen.

Je tu Zrzavý od svých impresionistických a symbolistických začátku, kdy si mladý syn venkovského učitele z Okrouhlice na Vysočině, šesté dítě z devíti, vyvzdoruje, že bude v Praze studovat malířství: otec mu to dovolí, protože syn onemocněl tak těžce, že si myslel, že to nepřežije. Přežil, a ještě téhož roku, tedy na podzim 1907, odjíždí na první cestu do Paříže, zatím jen krátkou, ale již s jasným úmyslem, poznat, jak se věci dělají – ve vzpomínkách píše, jak byla Paříž tehdy levná, levnější než Praha. Z tohoto nejstaršího období pocházejí na výstavě obrazy, na kterých se klube Zrzavého styl, je to vidět na trojici nedatovaných olejů s výrazně pastelovými barvami, které svou pohádkovou atmosférou silně připomínají Jana Preislera, přes něhož se dostal k Edvardu Munchovi, základní postavě té doby. Rychle ale přitom jde Zrzavého cesta jiným směrem, stává se členem symbolistické skupiny Sursum, kde se ocitne vedle Josefa Váchala, který ho ale vůbec neměl rád a napsal o něm, že je to „pathologický zjev“. Zrzavý vzpomíná, že byl v těch letech „divný a protivný kluk, nedbalý, nenosil jsem límec a měl jsem dlouhé vlasy“. Bydlel po laciných podnájmech hlavně na Starém Městě, maloval a četl Dostojevského a Nietzscheho, takže by se nikdy nedivil, kdyby namaloval nějakého „Čtenáře Dostojevského“, jehož mu však těsně předtím (1907) „vyfouknul“ Emil Filla: neobyčejně silně však Fillův obraz připomíná Zrzavého olej z roku 1913, který se jmenuje Večeře: nečte se tam „Dostojewski“ (tak to stojí na Fillově obraze), ale dvojice se chystá pojíst ryby, ovšem kompozice je téměř totožná se slavným zhrouceným čtenářem. Zrzavého mentorem je však v té době o šest let starší Bohumil Kubišta, se kterým diskutuje (nejen) o umění a který mu dodá jistoty, že jeho cesta je správná: přitom ho netlačí do stylu, který Kubišta bravurně ovládne, tedy do originální verze kubismu, který by Zrzavému vůbec nebyl vlastní. Kubištova smrt na španělskou chřipku na podzim 1918 je pro Zrzavého těžkou ztrátou, ale možná také osvobozením, protože těžko říct, co by silně analyticky myslící Kubišta říkal na Zrzavého tíhnutí k sentimentu a jakési sladké nyvosti. Čtenář Zrzavého vzpomínek (vyšly v roce 1971) si všimne ještě jedné důležité osobnosti, literárního a výtvarného kritika Miloše Martena, který mladému malíři nad jeho výtvory řekne, že má „umět kreslit jako staří mistři“. „Nechte na čas malby, studujte přírodu a staré mistry.“ V té době se stane pro něj osudným „setkání“ s Leonardem da Vinci, a to jednak ve stálém předmětu studia (opatřil si velkou německou monografii, četl Merežkovského), ale také ve snech, které pak budou svádět analytiky k celkem předvídatelným závěrům. Na kampovské výstavě je „Leonardo“ zastoupen krásným androgynním Sv. Janem Křtitelem, kde skrz leonardovskou androgynní tvář prosvítá něco, co je typické zcela a jen pro tváře Zrzavého. 

Jiným neopomenutelným inspirátorem je však dílo, ale i osobnost Julia Zeyera, se kterým se Zrzavý již nestačil osobně setkat (Zeyer zemřel 1901), ale jehož vášnivým a obdivným čtenářem byl celý život, a to natolik oddaným, že se jednak spřátelil se Zeyerovou intelektuální múzou Zdenkou Braunerovou, a ve třicátých letech si dokonce našel byt ve Vodňanech, kde Zeyer trávil polovinu roku. Výstava Zeyer a výtvarné umění by stála za reprízu: kdysi, ale bude to již pětatřicet let, ji uspořádal Tomáš Vlček, a zcela jistě by tam Zrzavému patřilo přední místo. Zeyer je v Zrzavém vždy tam, kde do díla proniká touha po nějakém ještě jiném duchovním světě, ať už je to spiritualita křesťanská, východní, nebo třeba ještě nějaká jiná, možná kosmická.

Ale Zrzavý nebyl jen snivec, který s plachou jemností zobrazuje duševní stavy a fantazie, Zrzavý byl také člověk vnitřních zápasů a řekněme démonů, které sublimoval v díle do výrazů více či méně skrytých, třeba právě v těch leonardovských přivřených očích, které mohou znamenat těžko něco jiného než smyslnost a rozkoš. Homoerotická imaginace, jak to můžeme bez větších rozpaků nazvat, se projevuje většinou „decentně“, náznakově, třeba v až příliš efébské podobě bezvousého, modrookého Krista z konce 30. let, který vypadá spíš jako rockový zpěvák, nebo ve výrazu těch krásných andělů, kteří se dívají něžně a zároveň vyzývavě. Explicitně erotický je však zcela výjimečně, stojí to však za to: nedatovaný pastel 17,5 x 25 cm, na němž je znázorněn obnažený plešatý spící chlapík se statně eregovaným pyjem, lze považovat za jedno z nejotevřeněji homoerotických děl českého výtvarného umění, tím spíše, jak něžně se podepsaná kresba jmenuje: Fanouš.

A pak jsou na výstavě samozřejmě motivy bretaňské, také několik benátských a v menší míře krajiny české, především vysočinské, kterým musel nějakou dobu přicházet na chuť, ale nakonec je přijal za své, vždyť do Bretaně si už po válce, respektive po Únoru (ještě tam byl v roce 1946), jen tak každý druhý rok zajet nemohl. Ty lodě a kostelíky pak mohl malovat i po paměti, neboť se mu staly spíš psychickými znaky, které přenášel štětcem na plátno jako na projekční plochu svých vnitřních stavů. Měnily se pozvolna v klišé a manýru, jak to už u silných motivů bývá. Ale to je úděl umělců s dlouhým životem.   

Český Balthus?

Zrzavý je značka, pojem, každý jen trochu vzdělaný Čech (i díky té školní výzdobě) si dovede zhruba představit, co to „Zrzavý“ je: hladkou malbou vytvářený snový a fantazijní svět, do kterého vstupují opakovaně typické motivy bretaňských lodí, mystických postav, exotických krajin, zasněných žen a andělů. Zrzavý se zdá pevně zafixován v českém povědomí jako snadno přístupný, ale ne zas tak úplně „lidový“ solitér, který stál mimo, ale ne v protikladu k panující moderně, z které vyšel, ale její dogmata pak už nesdílel, protože je nepotřeboval. Našel si záhy svůj rukopis, který ho činí vždy rozeznatelným, což může být někomu až protivné, jinému zas příjemné, neboť se v něm nemýlí. 

Četl jsem, že to byl český Balthus (1908–2001), a mohla by to být pravda, pokud jde o jemnou imaginaci, která přitom neopouštěla jevový svět a vždy byla vstřícná a sdělná, ale přece jen mu na rozdíl od velkého Balthasara něco chybělo, a nebyly to jen balthusovská dráždivost lolitovské erotiky, i když i u Zrzavého by se něco z toho našlo, jenže on žil přece jen ve zdrženlivějších, provinčnějších Čechách, po válce již v prostředí dalo by se říct pruderním a na otevřeněji projevovanou sexualitu „háklivějším“. Zrzavý byl od poloviny padesátých let, kdy se poměry přece jen uvolnily a on mohl po pár letech zákazu znovu vystavovat, vnímán jako klasik.  Jeho podíl na českém moderním umění byl všeobecně doceněn, přičemž bylo přičteno k dobru, že už se od poloviny dvacátých let příliš dál nevyvíjel, což neznamená, že se nezdokonaloval a že pak nevytvořil mistrovská díla, naopak, právě ta nejlepší červená Kleopatra na zlaté draperii je až z roku 1957. Zrzavý se stal postavou respektovanou jako „národní malíř“ (od roku 1966 oficiálně „národní umělec“), což vešlo i do jakési formy „legendarizace“: vědělo se, že bydlí a pracuje na Zámeckých schodech a že jeho charakteristickou postavu je možné spatřit, jak se šourá o holi nahoru či dolů Nerudovkou, vždy ve vlněné čepici (někdy s baretem), jak se to naučil před válkou ve Francii, a také často s modrou bandaskou, se kterou si chodil pro mléko. Při nějakém pozdním jubileu ho nafilmovali, kdy mu Rudolf Hrušínský předává pugét a on se, čepici na hlavě, ožene, že „to zelí nechce“. Svérázný a malebný umělec, jak má být, který by ovšem asi naprostou většinu obdivovatelů vyděsil, kdyby věděli, že se doma přezouvá do ženských střevíců… Možná by byli v rozpacích ještě víc, než když viděli, že se jeho jméno objevilo jako zajisté kapitální úlovek na prvním místě seznamu „dodatečných“ signatářů Anticharty, viz Rudé právo z 3. února 1977. Jakým způsobem se ho naháněčům podařilo ulovit, si lze snad představit. Do konce života zbývalo už jen tři čtvrtě roku. Zemřel 12. října 1977.

Jan Zrzavý: Ze sbírek soukromých sběratelů. 24. 3. – 1. 7. 2018. Praha, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.