Třetina lidí starších než čtyřicet let, nejčastěji těch méně vzdělaných, se domnívá, že „za komunistů“ bylo v zemi lépe. Zprávu o průzkumu veřejného mínění uspořádaného organizací Post Bellum včera přinesla mnohá média. Zjištění průzkumu pak vyprovokovala množství pobouřených či posmutnělých komentářů. Vyjádření údivu nad tím, jak je lidská paměť krátká či nespolehlivá. Jistě, další důvod uvědomit si, jak byla polistopadová doba plná iluzí – ještě si pamatuji ten nevěřícný údiv mnoha lidí (včetně mě) nad tím, když komunistická strana získala v prvních svobodných volbách asi deset procent hlasů. Dnes jim v průzkumech sice vychází míň, nahrazují je ale strany schopné je zastoupit přinejmenším plnohodnotně.

Ta idealizace minulého režimu jistě má svoje důvody – často se mluví o nostalgii, s níž prakticky každý vnímá časy svého mládí. Jde ale i o jaksi konkrétnější věci. Ta skupina 40+ je velmi široká, vejdou se do ní čtyřicátníci, jimž bylo v době revoluce deset let a jejich vnímání režimu tomu odpovídalo, i lidé kolem sedmdesátky a starší, které převrat zastihl po čtyřicítce, kdy se člověk už obtížněji přizpůsobuje dramatickým proměnám poměrů. Zvládnout ty nové poměry mohlo také být pro lidi třeba s nižším dosaženým vzděláním obtížnější a oni sami také byli ve vztahu k nepřízni osudu zranitelnější. Navíc ten skončivší režim jim rétoricky „podkuřoval“, tvářil se, že je jejich, že proletariát je v téhle zemi vládnoucí třída. To všechno mohlo napomoci, že časy komunismu – ta krutá a prázdná doba – existují v myslích části lidí jako idealizovaná představa nějaké univerzální pohodičky, kdy se člověk v práci zrovna nepředřel a měl své jisté, život plynul v poklidu a předvídatelně, když na sebe člověk zbytečně neupozorňoval, nějak tím životem proplul. Stát, média na něj mluvily jedním hlasem, neexistovala ta pro někoho iritující pluralita, tříšť názorů a pocitů, která může působit agresivně a únavně. Navíc ty nejvlivnější politické persony dneška a média s nimi spřízněná často líčí porevoluční dobu jako jednu velkou katastrofu a protagonisty revoluce jako monumentální padouchy v žoldu bůhvíkoho – nikomu se nedá věřit, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, to je taky možná podoba nějaké jednoduché jistoty.

Demokratické hodnoty jsou nějakým způsobem hierarchizované – třeba svoboda je vnímána jako důležitější než všeobecná materiální zajištěnost. Část společnosti ale tuhle hierarchii nepřijímá, ne nutně proto, že by ti lidé byli „věřící komunisté“, kteří dávají přednost těm komunistickým hodnotám či pseudohodnotám. Vliv dědictví komunismu se ale v tom postoji projevuje – především časy normalizace byly ideologické jen na povrchu, podobně i loajalita, již režim od občanů vyžadoval, byla svým způsobem povrchní – vyjádři ritualizovaný souhlas a do ničeho se nepleť a jinak se můžeš starat sám o sebe. Byla to doba společenské atomizace a shánění materiálních statků, někdy komického nebo ponižujícího, zároveň velmi rozšířeného. Doba bez hodnot a bez skutečných nároků. V každé demokratické společnosti je část lidí, kteří by dávali přednost autoritářskému uspořádání nebo rovnou diktatuře. V Česku taky, její velikost se podle průzkumů nijak výrazně nemění. V době, kdy se autoritářství stává nejenom tady jaksi přijatelnější a představuje lákavou alternativu pro lidi různých generací a různých politických přesvědčení, ta zpráva o přetrvávající atraktivitě před třiceti lety poraženého režimu může působit hrozivěji. Jistě, spíš než obnovení něčeho, co tu už jednou bylo, je akutnější hrozba vzniku čehosi nového, třeba i podobně represivního. Troufám si ale odhadnout, že i v tom hypotetickém českém autoritářství budoucnosti by bylo výrazně přítomné to nakonec nejtrvalejší dědictví zdejšího komunismu – reflexivní odpor vůči představě, že by cokoli mohlo přesahovat uspokojení materiálních tužeb jedince.

Další texty komentátora Ondřeje Štindla najdete zde.