V prvních dnech a týdnech po začátku války jsem pociťoval až nepřípadně, pokud někdo na sociálních sítích „jel“ ty obvyklé věci, legrácky a kulturní války, kočičky a pejsky. Vnímal jsem to jako snahu udržet říši virtuálního nesmyslu ve chvíli, kdy hmotná realita potvrzuje svou nadřazenost, primárnost. Strašnou shodou okolností dává šanci ke troše sebereflexe, aspoň relativizaci vnímání vlastních citečků jako toho nejdůležitějšího v celém širém světě. Byla to naděje a) bláhová, b) v něčem pomýlená. Stačilo pár týdnů a zas všechen ten „bizár“ oceňuji, i když se mu vystavuji asi méně. Přináší zapomnění a taky uklidnění, svět se možná změnil – přes všechny ty hrůzy aspoň někde a aspoň v něčem přežívá svět, jak jsme ho ještě nedávno znali, ne zrovna „starý dobrý“, ale aspoň (místy) zábavně pitomý.

Někdy stačí úplná drobnost. Třeba široce sdílený screenshot twitterové konverzace, již odstartovala otázka: „Považovali byste třiadvacet minut za docházkovou vzdálenost?“ Část odpovědí vyjadřovala značnou starostlivost o tazatelovo zdraví, připomínala, že na třiadvacetiminutovou výpravu je neradno vyrazit nepřipravený. „Třiadvacet minut je výprava. Vezměte si s sebou lahev vody a obujte si dobré boty, ve svých botách do práce nemůžu jít víc než deset minut, aniž by se mi udělaly puchýře.“ Někdo se pokusil odporovat. „Všechno, kam se dá dojít do třiceti minut, je v docházkové vzdálenosti.“ Velký ohlas měla následující reakce „30? Ach, pane na nebi (plačící smajlík)“. Máloco potěší člověka tolik jako zjištění, že jeho představy o legračních obyvatelích rozmazleného světa se zakládají na pravdě. Pozoruhodný je, samozřejmě, i ten výchovný akcent na dostatečné zásobení se tekutinami (s dostatečnou saturací tekutinami jsme skutečně schopni nadělat strašné brykule). V každém případě mi to rozsvítilo den, aspoň trochu. Dost na to, abych zapomněl, jak otrávený bych byl v okamžiku, kdy bych si po vystoupení z noční tramvaje uvědomil, že mě čeká ještě třiadvacet minut chůze. A ještě třeba do kopce!

Velkou udivenou pozornost vyvolal mezi uživateli skeptičtějšími vůči projevům soudobého pokrokářství jakýsi plakát organizace, která se zasazuje za konsent ve věcech sexu. Nic proti tomu. Jakýmsi vedlejším (?) účinkem té snahy je ale velice zvláštní představa povahy a smyslu toho aktu, jenž má být konsentem podmíněn. Leták informuje publikum, že konsent není nějaký jednorázový úkon, je nutno ho průběžně obnovovat a pokrývat jím... ledacos. „Kontinuálně se svých partnerů dotazujte na jejich touhy, potřeby a hranice.“ Následuje výčet otázek, jež je potřeba kontinuálně vznášet: „Jak se ti líbí tohle? Drsněji? Jemněji? Co se ti líbí? Nemáš žízeň? Líbí se ti to takhle? Víc? Nechceš něco zakousnout? Co chceš? Nepotřebuješ přestávku? Lubrikant? Hračky? Co bys chtěl(a) teď? Jaké to bylo? Co ti dělá dobře? Nepotřebuješ si odskočit? Něco jiného? Víc toho samého? Jak ti můžu pomoct, aby ses cítil(a) víc uvolněně? Mám zpomalit? Co tě vzrušuje? Co bych měl(a) zlepšit? Po čem by ses cítil(a) neuvěřitelně?“

Navozuje to obraz sexu, během něhož jeden z partnerů mluví, až se mu z toho vykloubí čelist, a druhý si musí připadat jako u výslechu (vlastně by měli mluvit a být vyslýcháni oba zároveň). To je legračně absurdní představa. Zároveň ale vystihuje dobově specifický způsob vnímání toho, co je v životě správné a žádoucí. Například kontrola dosažená pomocí slov. V ideálním světě by člověk měl být neustále v kontaktu sám se sebou, průběžně se ptát nejenom lidí kolem sebe, ale taky sám sebe: Jak to chci? Líbí se mi to? Nelíbilo by se mi něco jiného víc? A tyhle svoje touhy a potřeby průběžně artikulovat, čímž přece musí být dosaženo nějakého ideálního prožitku, protože všechno je jistě nejlepší právě tehdy, probíhá-li to přesně tak, jak chci a jak jsem si to naplánoval. Není v něm místo nejenom pro násilí a zmermomocňování, manipulaci, tlak přijmout, co je proti mé vůli, ale ani pro ochotu ze sebe vystoupit, na chvilku na sebe zapomenout a otevřít se tomu, co přijde. Trochu se obávám, že takhle důkladně, až byrokraticky koncipovaná snaha vymýtit to první povede nanejvýš k eliminaci toho druhého.