Každá branže má nepochybně otázky oblíbené a otázky děsivé. U nás zahradníků či všelijakých tvůrců zahrad, ať už si říkají jakkoli, je takových hezkých vět několik. Třeba: „My bysme rádi koupili pozemek takhle v kopcích a slyšeli jsme, že nám dobře poradíte...“ Případně další taková milá věta: „Zdědil jsem chaloupku po dědovi, ještě se rozkoukávám, nechtěl byste přijet?“ To hned člověk balí fidlátka a nadšeně jede.

Pak jsou takové ty proklaté věty, které už předem ukazují, že to bude zatrolená plichta, z které koukají jen samé dohady a hořké jedy. To je třeba: „My už jsme to nechali všechno vykácet, stavba už nám to zavezla a jen potřebujeme vyřešit takový svah, co nám tu vznikl.“ No tak to nechcete. Pravým grálem je pak všechno, co začíná slovy: „Víte, my bysme tady potřebovali zakrýt takovou nepovedenou věc.“ Romanticky taky zní: „Máme tu nějaké ty poklopy.“ To si hned člověk vzpomene na „zfušovaný obraz“ od Mistra pro dceru v hrabalovském provedení. Uf. Milosrdná zeleň se ocitá ve zcela nezáviděníhodné situaci.

Zlatý voči. Květena je velice nemilosrdná k všelijakým nedodělkům, šlendriánům a upatlaninám všeho druhu. Snahou zakrýt dokáže přiznat děsivou skutečnost špatných rozhodnutí a nevyřešených zákoutí. Buďto opíše tvary, které nechceme vidět, nebo je dokonce zvětší a zdůrazní. Mohou dokonce narůstat. Ony vůbec rostliny rostou a celý průšvih s nimi. V případě opadavých dřevin na podzim problém rozzáří a pak ho odhalí v celé nahotě. Tady soklík, tuhle nějaké ty nedořešené výšky a ejhle, jaký utržený svážek. To všechno fantasticky ukáže.

Každá liška si musí ale pochválit trochu ocas, a to by bylo, abych si nevzpomněl na nějakou povedenou historku. Tentokrát jde o sloup elektrického vedení. Taky takové omílané téma, obvykle v nadšeneckém provedení končící přísavníkem, který z obyčejného betonového sloupu udělá zářivé monstrum. Středobod světa. Ve mcelském parku nás jeden takový sloup taky potkal. Elektřina šla sice do země, ale až na pozemku investora, a tak nám přece jen jeden betonový krasavec zbyl. Podstatou práce s květenou je nedostatku si nevšímat a ponížit ho na ubohou součást celé té krásy. To není úplně automatické. Například když vám správce objektu umístí sekacího robota do zlatého řezu hlavního entrée parku, je to pro dealera výrobku asi super, ale jinak peklo.

Javor a pár šeříků odvedly svou práci za posledních deset let výtečně. Sloup se tak nějak v tom celém utopil a ztratil. V celé scenerii hraje pramalou roli a stal se z něj oblíbený kvíz „vidíš sloup?“. No a to je smyslem našeho počínání. Obrátili jsme nevýhodu ve výhodu a dali jí nový obsah. Docela maličký a nepatrný problémek tkví v tom, že tenhle fíglík s javorem a americkými šeříky vůbec nemusí fungovat kdekoli jinde. Dobrý nápad holt sedí jen tam, kde byl takříkajíc napaden. Jsme velice náchylní k tomu ty „jinde dobré“ věci brát a tapetovat s nimi kolem sebe. Ovšem již pohádkový příběh o pejskovi a kočičce nám přináší nebývalé ponaučení. Smícháním všeho dobrého může též vzniknout něco velice děsivého.

Na snaze změnit něčemu význam je nejkrásnější to, že čím víc se snažíte, tím hůř to dopadne. Vložená energie se zlomyslně obrací proti vám. Zem si sedne, sokl vystoupí. Základ se posune, erozní rýha popojede svah k sousedům. To jsme ušetřili. Dostáváme se do situace, kdy se jdete ucházet o nové místo v záplatovaných šatech. Namísto moudrých rozhodnutí se rodinný sen o šťastném bydlení mění v život kolem sousoší elektrických sloupů. Tomu zahradník nepomůže.