Na lince Washington–Paříž se právě rozjíždí první fronta velkého daňového střetu příštích let. Dřív nebo později musel přijít. Dlouhé roky už doutnal pod povrchem. Byl součástí globálního virtuálního kapitalismu posledního desetiletí. Ostře nasvítil, jak je byznys a obchod čím dál víc globální. Ale daně, které jsou vedle monopolu na násilí hlavní rolí a funkcí státu, zůstávají lokální. Události posledních týdnů ukazují, že ještě dlouho zůstanou.

Velké technologické firmy od Googlu přes Facebook po Amazon vzaly nové poměry tak, že fakticky ve většině zemí téměř nemusejí platit daně. Za digitální reklamu a prodej osobních dat svých klientů inkasují miliardy po celém světě. Formálně ale sídlí v daňových rájích typu Irska nebo Lucemburska, odkud rozesílají svým zákazníkům faktury s hlavičkou Google Ireland. A tvrdí, že v zemích, kde inkasují od zákazníků obrovské peníze, vůbec nejsou „fyzicky přítomny“. Proto tam ani nemusejí platit daně. „Fyzická nepřítomnost“ je rysem globálního internetového kapitalismu. Právě o ni a o to, kdo, kde a jak má právo od velkých globálních technologických dominátorů daně vybírat, se v příštích měsících a letech odehraje velký střet. Jedním z hlavních hráčů v něm bude amerických prezident Donald Trump. Jeho stylem je obhajovat americké zájmy razantními kroky a silou. Takže může nabírat rysy daňové obchodní války.

Odplata na nejbohatších Francouzích

První frontou je linka Washington–Paříž. Donalda Trumpa rozčílilo, že si Emmanuel Macron dovolil začít kasírovat novou digitální daň od amerických technologických firem. A rozjel odvetu, jež má být zároveň odstrašujícím příkladem pro další země, které už digitální daň začaly přijímat.

Digitální daň stojí na jednoduchém principu. Není uvalena na zisky, které prostě technologické firmy téměř nikde s výjimkou daňových rájů nevykazují, ale na tržby. Od konkrétních zákazníků v konkrétních zemích, kterým posílají faktury. Na ně se Paříž od ledna rozhodla uvalit daň 3 procenta. Platit ji budou muset všechny firmy, jejich globální obrat přesahuje za rok 750 milionů eur (19,5 miliardy korun) a zároveň jsou jejich tržby ve Francii vyšší než 25 milionů eur (650 milionů korun). Kromě velkých amerických technologických firem, jako je Facebook, Google, Apple, Amazon atd., se dotkne také německých, britských i domácích francouzských firem. To je daňová revoluce. Daně od firem se na Západě dlouhé desítky let vybírají právě ze zisků. Na tomto principu stojí také různé mezinárodní daňové smlouvy, bránící dvojímu zdanění.

Francii následují nebo se chystají následovat další. My patříme do první linie. Vláda Andreje Babiše už loni schválila digitální daň se sazbou 7 procent. Zasahuje podobný typ firem jako v Paříži. Budou ji muset platit všechny společnosti s globálním obratem nad 750 milionů eur (19,5 miliardy korun), které zároveň na území Česka dosahují tržeb 100 milionů korun ročně. Teď míří návrh do rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny.

Digitální daň 5 procent už se dnes platí v Austrálii. A po francouzském vzoru ji připravují další země. Od 1. ledna 2020 se odvádí v Itálii. V Turecku vláda navrhla daň ještě vyšší než v Česku, sedm a půl procenta. Zastáncem digitální daně je i britský premiér Boris Johnson, který ji chce prosadit co nejdřív. Už předchozí konzervativní kabinet v Londýně loni v červnu připravil návrh na digitální daň ve výši 2 procent. Digitální daň ve francouzském stylu připravují Belgie, Španělsko, Rakousko.

Je to trend. Donald Trump si vyhodnotil, že většina cílů jsou americké firmy, a on nedovolí, aby si někdo na daních sahal na peníze, které podle něho patří Američanům. Rozjel odvetu a zasáhl přímo tam, odkud trend vyšel. V Paříži. Francouzům vzkázal, že pokud začnou vybírat digitální daň, uvalí cla na nejcitlivější francouzské vývozní artikly. Víno, potraviny a luxusní módu. Toto zboží je páteří pařížského vývozu. Renomované značky od šampaňského po Louis Vuitton a Dior ale hlavně patří nejbohatším Francouzům. Ti jsou schopni vytvořit na politiky tlak. Francouzská digitální daň měla zasáhnout nejbohatší Američany včetně majitele Amazonu Jeffa Bezose. Trump proto kontruje cly na zboží nejbohatších Francouzů. Mezi oběma břehy Atlantiku se po výhrůžkách cly na ocel a auta otvírá další fronta obchodní války. Tentokrát o daně.

Globální střet zájmů

Francie velmi rychle pochopila, že je ve střetu tím slabším, a zacouvala. Prezident Emmanuel Macron už na Twitter napsal, že měl „výbornou diskusi s Donaldem Trumpem a společně budou hledat dobrou dohodu, která zabrání uvalení cel na francouzské zboží“. Prakticky to znamená, že Francie zatím nezačne od technologických gigantů daň kasírovat. Pár dní nato se sešel na Světovém ekonomickém fóru v Davosu francouzský ministr financí Bruno Le Maire s americkým ministrem obchodu Stevenem Mnuchinem. Dohodli se, že Francie zatím posečká s digitální daní a do konce roku 2020 bude prostřednictvím Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) hledat globální řešení na nový daňový režim pro technologické firmy, které tvrdí, jak řečeno výše, že jsou v mnoha zemích „fyzicky nepřítomné“, a proto tam nemusejí platit daně. Francouzi to vydávají za kompromis. Fakticky je to ústup před Trumpovým tlakem.

Pro nás je to důležitá lekce. V Hospodářských novinách se už objevila z nejmenovaného zdroje zpráva, že i na nás se Washington chystá zatlačit sankcemi. A už následují hlasy různých firem, jako je Linet, které do Ameriky vyvážejí a varují, jak by jim případná Trumpova cla poškodila investice. Pokud by na nás začal Washington tlačit výhrůžkou cly podobně jako na Francii, dá se čekat, že Andrej Babiš velmi rychle od digitální daně ustoupí.

Představa, že se do konce roku najde globální řešení daní pro technologické firmy, je velmi naivní. Zájmy zemí OECD jsou v mnoha případech v přímém protikladu. Padne i šance dohody na půdorysu Evropské unie. Tady Francie dlouho prosazovala společnou evropskou digitální daň. Ale narazila. U daní platí i po přijetí Lisabonské smlouvy právo veta. A dohodu o společné digitální dani odmítlo hned několik zemí. Vedle Irska a Lucemburska, které profitují z toho, že u nich technologické giganty sídlí, se proti postavili také Estonci, Švédové, Finové a Dánové.

Evropská daň je u ledu a pokus o možný kompromis se bude zkoušet právě na půdě OECD, sdružující nejvyspělejší země světa. Pro jeho hledání je základem pochopit motivace hlavních hráčů. Donald Trump nerozjel tlak na Francii jen jako demonstraci síly. Nechce, aby Francouzi vybírali peníze od amerických firem, které si on chce vybrat v Americe. Přestože Google nebo Facebook mají pro evropské aktivity sídla v Irsku, daně ze zisků nakonec vždycky budou muset zaplatit v Americe. Digitální daně, které by uvalily evropské země, budou ty zisky snižovat. Trump chce své peníze zpět.

I globální firmy mají rodokmen. A země jejich původu si budou velmi lokálně hlídat, aby daně dorazily do jejich státních rozpočtů. Obchod a byznys jsou globální. Vládnutí bude a zůstane lokální. Teď se bude hledat rovnováha, aby to ve věku „fyzicky nepřítomných“ firem fungovalo.

Dobře se to dá ilustrovat na příběhu Googlu. Největšího a nejvíce globálního technologického dominátora. Tržby i čisté zisky společnosti Alphabet, vlastníka Googlu, rostou každým rokem přinejmenším dvouciferným tempem. Ještě v roce 2016 dosahovaly tržby 90 miliard dolarů (1980 miliard korun). Loni v září, tedy v měsíci, za nějž jsou poslední dostupná data, byly roční tržby 155 miliard dolarů (3410 miliard korun). Čisté zisky stoupají ještě výrazně rychleji. Právě díky tomu, že Google platí ve srovnání s jinými firmami výrazně nižší daně. Čistý zisk za poslední rok do září 2019 dosáhl 32,6 miliardy dolarů (717 miliard korun). Jen pro představu, jak rychle letí čisté zisky Google vzhůru, je tady křivka jejich meziročních růstů od roku 2016. Začíná 23 procenty, pokračuje tempem 35 – 143 – 73 procent.

Podařilo se mu to především díky takzvané irské daňové smyčce. V roce 2004 se Google dohodl s irskou vládou na speciálním daňovém režimu, kterému by bylo přesnější říkat daňové prázdniny. Irská vláda z nich ale měla tak slušný příjem, že se jí to vyplácelo. Přesně to je princip, jak v relativně malých zemích typu Irska nebo Lucemburska fungují speciální daňové zóny přímo uvnitř Evropské unie. Právě z Irska posílal Google faktury všem zákazníkům v Evropě a na Blízkém východě. A po zaplacení velmi nízké daně tady parkoval své zisky. Skutečné daňové sídlo měl ale registrované na Bermudách. Přes ně ty nerozdělené zisky, které nemohl okamžitě odvézt do Ameriky, protože by z nich musel zaplatit daň z repatriace zisků, investoval. V roce 2017 přiznal, že za ně nakupoval mimo jiné vládní dluhopisy různých zemí. Na stejném principu stahuje Google od asijských zákazníků zisky do Singapuru.

Google tak patnáct let funguje a vykazuje fyzickou nepřítomnost na všech trzích s výjimkou Irska a Singapuru, přestože po Evropě i Asii zaměstnává tisíce lidí a má tam stovky milionů zakázníků. Naopak většinu intelektuálního vlastnictví vytvářejí jeho mozky ve Spojených státech, kde má také registrovány své ochranné známky. Je to anatomie konfliktu mezi globálním a lokálním, kterou má teď OECD ambici vyřešit.

Irská daňová smyčka loni skončila. Google už oznámil přesun většiny své „fyzické přítomnoti“ zpátky do Ameriky. Hodně k tomu přispěl Donald Trump, který v roce 2017 výrazně snížil firemní daně a také daňovou sazbu z repatriace zaparkovaných zisků. Teď očekává, kdy ty miliardy dolarů zisků z Googlu, Facebooku, Applu... začnou chodit domů. Nechce, aby mu na ně sahal Emmanuel Macron nebo Andrej Babiš.

Text vznikl s přispěním Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.