Komentář Martina Weisse

Když slyším slovo důstojnost, sahám po revolveru

Komentář Martina Weisse
Když slyším slovo důstojnost, sahám po revolveru

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vždy když se někdo v politice domáhá toho, že něco má být důstojné, je radno zbystřit. Může to být v drobných věcech – třeba když se kdysi předseda sněmovny Jaroslav Vlček zúčastnil pietního aktu k výročí Pražského povstání a novináři využili jeho přítomnosti k tomu, aby mu kladli dotěrné politické otázky – nešťastník se jim snažil vyhnout prohlášením, že hrdinní odboráři v květnu 1945 neumírali za to, aby ho dnes novináři bombardovali nedůstojnými otázkami.

Anebo v roce 2003. Tehdy skupina lidí v čele s jistým Michalem Horáčkem vydala prohlášení „Důstojnou volbu!“. Reagovali na všeobecné znechucení, jež panovalo nad tehdejší volbou prezidenta – to byly ty scény, kdy mikrofony zachytily ministra vnitra Langera, jak říká předsedovi Zelených Bursíkovi, že někdo půjde „bručet“, a předcházela jim dekonspirace schůzky Klausova kancléře Weigela s Miroslavem Šloufem. Takže Horáček osedlal lidový hněv. Ale nebyla to první ani poslední výzva k přímé volbě prezidenta. Někteří lidé k ní v těch dobách vzhlíželi s podobnými spasitelskými představami jako později třeba k přijetí eura – viděli v ní všelék, který je zároveň logickým završením budování naší demokracie, a kdo je proti němu, je zjevně prospěchář, který to s republikou nemyslí dobře.

Úvodní várku signatářů tehdy tvořili lidé, kteří by se dali při troše zlé vůle onálepkovat jako pražská kavárna – různé respektované osobnosti typu Pavla Pafka či Jana Kačera, s větším zastoupením Horáčkovi blízkého světa pop kultury.

Při pohledu na jejich seznam si neumím představit, že by dnes někdo z nich, snad s výjimkou Davida Ratha, volil Miloše Zemana.

Ale signatáři mají, co chtěli.

Že letošní volební kampaň vrcholí debatou mluvčích s Jiřím Ovčáčkem, fíkusem a Adamem Bartošem? Že probíhá tak transparentně, že Miloš Zeman sice nevede žádnou kampaň, ale země je oblepena jeho billboardy za miliony neznámého původu? Za to oni nemohou.

Podobný typ lidí, jací podepisovali výzvy, pak taky organizoval akce, které měly „vygenerovat“ ideálního prezidentského kandidáta. Potíž je v tom, že vždy vygenerují kandidáty, kteří mají všechny požadované vlastnosti kromě jedné – masového volebního potenciálu. Jenže signatáři si při slovech „přímá volba“ vždy představovali někoho takového. Jistě si nepředstavovali Miloše Zemana.

Ten ale po přímé volbě pokukoval už dávno, prakticky hned poté, co se oklepal z porážky v roce 2003. Letošní knižní studie o Miloši Zemanovi od politologa Lubomíra Kopečka se jmenuje Příběh talentovaného pragmatika. Zeman jako pragmatik vycítil, že přímá volba, ač dosud spíš ztotožňovaná s občanskospolečnostními aktivisty, má lidovou přitažlivost. Však se taky jeho Strana práv občanů etablovala na tom, že sesbírala přes sto tisíc podpisů za přímou volbu.

V tradičních politických stranách bylo dost rozumných lidí, kterým bylo jasné, že přímá volba nejenže nemusí být důstojná, ale může mít ještě horší důsledky. Jenže tu bylo volání lidu. A tak léta organizovali komplikované hry, jejichž účelem bylo vytvářet dojem, že na přímé volbě se v zásadě pracuje, ale zároveň zajistit, aby se to zase nepovedlo. Nečasova vláda si dokonce v roce 2010 dala zavedení přímé volby do programového prohlášení – ač v koalici převládali politici, kteří si uvědomovali, že k ní nesmí dojít. Byl to projev politické slabosti, jež se stala osudnou.

Byla to nebezpečná hra, zvlášť vezmeme-li v úvahu existenci autentických podporovatelů přímé volby, třeba kolem zemanovce Michala Haška. Ucho džbánu se nakonec utrhlo jednoho osudového dne na konci roku 2011. Autor byl toho dne na jakémsi politickém večírku a živě si pamatuje, jak mu někteří vlivní poslanci potvrdili plnou hrůzu toho, co se stalo: oba hlavní bloky, koalice i sociální demokracie, předpokládaly, že přímou volbu ve finále nějak zablokuje ten druhý. Ale klíčovou přihrávku prostě nikdo nechytil a míč zůstal skákat na palubovce.

A jsme tam, kde jsme. Pokud je Zeman opět favoritem voleb, má to ještě další důvod kromě jeho populistického instinktu a politické zručnosti. Jako jediný pochopil, že přímo volený prezident mění povahu systému, byť se text ústavy nezměnil. Jako jediný předkládal vizi prezidenta v poloprezidentském systému a ve funkci se tak choval. Systém sice odolal ve své dosavadní podobě, ale pokusy nescházely, a tak je oslabený. Ten Ovčáčkův fíkus má svou významovou historii – již v roce 2003 v předvolební debatě Zeman řekl, že nehodlá na Hradě sedět jako fíkus. Tehdy tím neurážel konkrétního člověka, jen dosavadní pojetí funkce nepřímo voleného prezidenta uvedl do nového, aktualizovaného kontextu.

Skoro nikdo ze Zemanových soupeřů tento kontext vlastně dosud nepostřehl. Jejich referenčním rámcem je pořád spíš havlovsko-masarykovské pojetí. Vyznačuje se důrazem na důstojnost spíš než na cokoli, co by prezident ve funkci dělal. I to je, vedle jakýchkoli slabin jednotlivých kandidátů, důvodem toho, proč jsou na tom tak slabě.

Zase ta důstojnost...