Kdo řídí americkou politiku, pokud ne prezident?

Teorie senilního muže

Kdo řídí americkou politiku, pokud ne prezident?
Teorie senilního muže

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na začátku dubna americký prezident Joe Biden uprostřed projevu o inflaci prohlásil, že ceny, které Američané platí, by neměly záviset na tom, jestli se nějaký diktátor rozhodne „spáchat genocidu“ v sousední zemi. Bylo to poprvé, kdy Biden nazval události na Ukrajině genocidou, což vyvolalo menší bouři. Později byl na svoje slova tázán novináři. „Necháme právníky, aby na mezinárodní scéně rozhodli, zda to tak lze kvalifikovat, ale mně to tak určitě připadá,“ odpověděl.

Kromě Kremlu, který Bidenovu poznámku o genocidě okamžitě odsoudil, byl evidentně zmatený i Bílý dům. Biden do té doby držel společnou linii Západu: ruská zvěrstva na Ukrajině jsou válečné zločiny, ale ne genocida. Když se mluvčí Bílého domu Jen Psakiové dotazovali, zda Bidenovo překlasifikování ruských zločinů bylo plánované, tedy formulací oficiální politiky, či jde jen o podřeknutí, vyhýbavě odpověděla, že Biden „je prezidentem Spojených států a lídr svobodného světa a má právo kdykoli vyjádřit svůj názor“. Nebyl to první případ, kdy Bílý dům musel vysvětlovat, opravovat, upřesňovat či přímo dementovat vyjádření svého šéfa.

Asi nejhojnější na Bidenova přeřeknutí byla prezidentova nedávná cesta do Polska. Prohlásil, že pokud Putin použije chemické zbraně, tak Amerika „odpoví stejnou měrou“. Při návštěvě vojáků 82. výsadkové divize, momentálně rozmístěných v Polsku v rámci posilování východního křídla NATO, se zase zdálo, že naznačuje americké vojenské zapojení do ukrajinské války, dokonce že tam Američané již bojují. „Uvidíte, proč jste zde, někteří z vás tam už byli,“ řekl parašutistům. Nakonec to završil výzvou během projevu ve Varšavě. „Proboha, tento muž nemůže zůstat u moci,“ zvolal na adresu ruského prezidenta. Po krátkém vzrušení, že Spojené státy ohlásily odstavení Putina od moci jako svůj oficiální cíl, Bílý dům závěr řeči v podstatě dementoval. Biden prý měl na mysli Putinovo zasahování v zahraničí, nikoli jeho pozici v Kremlu. Ministr zahraničí Antony Blinken potvrdil, že USA nemají plány na změnu režimu v Moskvě. Americká velvyslankyně při NATO Julianne Smithová uvedla, že USA „nemají za cíl své politiky změnu režimu v Rusku. Tečka“. Bílý dům potvrdil, že inkriminovaná věta nebyla v původním textu projevu.

Když Biden dělá podobné chyby v domácí politice, může nám to být jedno. Na mezinárodní scéně však jeho slova mohou mít závažný dopad. Nikdo neví, jestli zásadní prohlášení jsou oficiální politikou Spojených států, nebo chvilkovým ochabnutím mysli devětasedmdesátiletého muže. Pokud Bílý dům neustále opravuje tvrzení svého šéfa, nastává logicky otázka, kdo tam vlastně velí. A pro současný svět otázka asi nejzásadnější: kdo tvoří americkou zahraniční politiku?

Harrisová bez vlivu

Nejdřív si ujasněme, kdo ji rozhodně netvoří, totiž viceprezidentka Kamala Harrisová. Ústavně viceprezident přebírá šéfování administrativy, pokud je prezident indisponován. Tedy nejen pokud předčasně odejde z úřadu. Děje se to relativně často. Například Harrisová přebrala Bidenovy pravomoci zhruba na hodinu a půl, když byl prezident na kolonoskopii. Dokud je však prezident při vědomí, viceprezident téměř žádné pravomoci nemá. Ze zákona je předsedou Senátu, kde má právo použít rozhodující hlas při hlasovacím patu. Další povinnosti se omezují hlavně na ceremoniální funkce.

Reálná moc každého viceprezidenta je tudíž závislá na libosti prezidenta. Mezi nejmocnější viceprezidenty nedávné historie je počítán Dick Cheney, jenž sloužil pod Georgem Bushem mladším. Většinou je viceprezident pouze glorifikovaným kladečem věnců. Významnou roli v tom hraje fakt, že hlavním kritériem dobrého viceprezidenta je, že dokáže oslovit ve volbách jiný segment voličů než hlavní kandidát. Harrisová byla nezakrytě vybrána, jelikož je žena a Afroameričanka.

Přes pokusy amerických médií psát o „administrativě Bidena a Harrisové“ a tvářit se, že jsou si rovni, se ti dva prý ve skutečnosti osobně příliš nemusejí a Biden Harrisovou k rozhodování nepouští.

Kromě prezidenta tradičně o americké zahraniční politice rozhodují další dva lidé, ministr zahraničí a poradce pro národní bezpečnost. Ministr zahraničí (doslova „státní tajemník“) je tradičně považován za dvojku každé administrativy. V současnosti je jím Antony Blinken. Poradcem pro národní bezpečnost je Jake Sullivan. Oba mají vlastní aparáty. K tomu je potřeba připočítat nejrůznější think-tanky, lobbistické skupiny a podobné organizace, mezi kterými američtí zahraničněpolitičtí experti volně přecházejí. Dohromady to vše tvoří „zahraničněpolitický establishment“, kde se rodí americká zahraniční politika.

Pan „premiér“

Ještě je třeba zmínit Rona Klaina, šéfa prezidentské kanceláře. To je i za normálních okolnosti extrémně vlivná pozice, vzhledem k tomu, že šéf tohoto úřadu má kontrolu nad přístupem k prezidentovi, jmenuje personál Bílého domu a slouží jako spojka s Kongresem. Nicméně vliv Rona Klaina údajně přesahuje i vliv jeho předchůdců. Republikáni mu přezdívají „premiér“, protože podle nich řídí administrativu ve skutečnosti on.

Samozřejmě konečnou rozhodovací pravomoc má prezident. Problém nastává, když si nikdo není jist, jestli prezident je stále schopen svůj úřad vykonávat. Není to úplně bezprecedentní situace. V říjnu 1919 byl Woodrow Wilson postižen těžkou mrtvicí, po které částečně ochrnul. Jeho manželka Edith, ošetřující lékař Cary Grayson a osobní tajemník Joseph Patrick Tumulty jeho zdravotní stav tajili před zbytkem země i vlády. Společně určovali, které dokumenty Wilson smí číst a kdo k němu má přístup. Paní Wilsonová si za to vysloužila od historiků označení „první prezidentka“. Dost tomu napomohl Wilsonův viceprezident Thomas R. Marshall, který odmítal ptát se na prezidentovo zdraví nebo předsedat vládě, jelikož se obával osočení, že „touží po jeho místě“.

Odvolání prezidenta ze zdravotních důvodů řeší 25. dodatek americké ústavy. Byl hojně propírán během prezidentství Donalda Trumpa, kdy liberálové snili o jeho využití k odstavení hlavy státu od moci. Bohužel pro ně je odvolání podle 25. dodatku ještě složitější než proces impeachmentu. V podstatě připadá v úvahu pouze v případě, že prezident je v kómatu nebo ve svěrací kazajce.

Zde se dostáváme k problému s Bidenem. Asi málokdo pochybuje, že je za vrcholem svých sil. Otázka zní, zda je dostatečně při smyslech, aby mohl vykonávat svůj úřad. To by nemělo být považováno za nějakou divokou konspirační teorii. Bidenovi bude v listopadu osmdesát a dvakrát ho postihlo mozkové aneurysma. Pokud má projev před sebou na čtecím zařízení, dokáže se jím prokousat jen s menšími zaváháními. Na tiskových konferencích, při nichž musí čelit neočekávaným otázkám, je to o poznání horší. Například nedávno byl tázán na situaci na mexické hranici, konkrétně jestli bude prodloužena politika rychlého vracení nelegálních migrantů. Odpověděl, jako by byl tázán na rozhodnutí soudkyně, jež právě zrušila povinnost nosit roušky ve veřejné dopravě.

Prosím, stručně

Na druhou stranu je pravda, že prezidentské debaty s Trumpem zvládl obstojně. A tendenci říkat nesmysly měl Biden i v době, kdy byl v plné síle. Barack Obama mu prý sdělil, že stojí o jeho názor, jen ho chce slyšet v desetiminutových úsecích, ne v hodinových projevech. Konzervativní komentátor John Podhoretz zase upozorňoval, že u Bidena nikdy nevíte, jestli nezačne uprostřed porady vykřikovat něco o útočících netopýrech.

Teorie šílence je ve světové politice již celkem zavedená. Tato hypotéza říká, že pokud se světový lídr chová neočekávaně až šíleně, jeho protivníci se raději budou držet zpátky, aby ho zbytečně neprovokovali. Nemohou totiž tušit, jestli není opravdu šílený a při první příležitosti nezmáčkne jaderné tlačítko. Tuto teorii praktikovali například Richard Nixon a Donald Trump.

V souvislosti s Joem Bidenem by se možná mělo začít mluvit o „teorii senilního muže“: nevíme jistě, jestli bystrost amerického prezidenta rapidně upadá, ale je to reálná možnost. Zatímco teorie šílence má v důsledku působit odstrašujícím dojmem, a tedy nakonec stabilizačně, v případě teorie senility je tomu naopak. Protivník si může vsadit na to, že šéf Bílého domu již není zcela při smyslech, takže americká administrativa je paralyzovaná, a pokusit se o nějaké neuvážené dobrodružství.

Téměř jistě to hrálo roli v rozhodnutí Vladimira Putina zaútočit na Ukrajinu. Nejde jen o Bidena. Současná generace západních lídrů se zdá slabá. Britský premiér Boris Johnson je chaotik, zatížený nejrůznějšími domácími skandály, německý kancléř Olaf Scholz nováček na mezinárodní scéně, navíc z SPD, jež tradičně měla pro ruské chápání světa slabost. Ale americký prezident je tradičním lídrem Západu. Jednu nedávnou řeč Biden zakončil tím, že se otočil ke zdi a zdálo se, že k ní mluví. Jistě to může mít nějaké nevinné vysvětlení, třeba že hovořil k někomu mimo záběr, ale důvěru to zrovna nevzbuzuje.

Kdyby v čele Ameriky stál energický a rázný padesátník, třeba by si Putin svou ukrajinskou „speciální akci“ rozmyslel. Naivní mladí politici mohou často napáchat víc škody než užitku. O těch přestárlých to ale platí také.