Rostou počty ilegálů ze Sýrie, tentokrát už i u nás

Další migrační vlna z třetího světa?

Rostou počty ilegálů ze Sýrie, tentokrát už i u nás
Další migrační vlna z třetího světa?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Postřeh, že pozornost je limitovaný statek, platí zřejmě kromě jednotlivců i pro veřejný prostor a média. Příkladem tu budiž další migrační vlna směřující na starý kontinent, která se letos naprosto ocitla ve stínu války na Ukrajině a energetické krize. A to přesto, že vedle právě ukrajinské složky obsahuje i silnou složku blízkovýchodní, která je sice v absolutních číslech pořád několikrát menší než za první migrační vlny 2015–2016, ale jinak Evropa přijímala víc běženců naposledy v roce 1993, za válek v bývalé Jugoslávii.

Evropa

Hned ze začátku bychom měli předeslat, že čísla azylantů, která budou následovat, se netýkají Ukrajinců. Ukrajincům by před válkou v EU generálně nikdo azyl nedával, od začátku války požívají „dočasné ochrany“ na tři roky coby váleční uprchlíci, jimiž bezpochyby jsou bez ohledu na to, že většiny území se donedávna válka dotýkala, „jen“ když Rusové ostřelovali ukrajinskou infrastrukturu. Protože v ničení transformátorů a rozvodné sítě před měsícem významně přidali, můžeme počítat snad i s miliony dalších uprchlíků z Ukrajiny, tentokrát energetických. O posledním víkendu k odchodu za hranice, aspoň na tři čtyři měsíce přes zimu, vyzval své krajany ředitel velké energetické firmy DTEK Maksym Tymčenko.

V jednotlivých státech EU bylo k polovině listopadu registrováno dohromady 4,7 milionu uprchnuvších Ukrajinců (a v Rusku 2,8 milionu), což pochopitelně hostitelské země zatěžuje natolik, aby ještě byly zvědavé na novou vlnu běženců mimoevropských.

Ta se přesto rozbíhá. Do schengenského prostoru vniklo od ledna do konce října podle hlášení Frontexu 280 tisíc lidí, o 77 procent víc než za stejnou dobu loni. Většina tak jako před šesti lety směřuje do Německa, kde podle čísel ke konci října registrovali 180 tisíc žádostí o azyl (opět – kromě Ukrajinců, těch ve Spolkové republice získal dočasnou ochranu asi milion), což je v porovnání se stejným časovým úsekem loni nárůst o 21 procent.

Hlavním poučením ze současného vývoje je, že vlády, především vláda v Německu, si nevzaly žádné poučení z velké migrační vlny před šesti roky. Základy své azylové politiky nereformovaly, v Německu pořád stačí dostat se na jeho území a pak před nějakým zástupcem státu vyřknout slovo „azyl“ – a je o vás postaráno. Německo i nadále neuplatňuje tzv. Dublin IV, unijní smlouvu, která členskému státu umožňuje vracet běžence do státu, přes nějž do EU vstoupil. Což neznamená, že by Němci byli úplně nečinní v zákulisí.

Česká republika

Je třeba říct, že Praha, přestože na rozdíl od Berlína, Budapešti či Vídně před sedmi lety migrační vlnu přímo řešit nemusela, vstřebávat lekce z minulosti dokáže. Jde tu však o covid. Zavedení hraničních kontrol Němci tehdy českou politiku vystrašilo, připomnělo jim, jak moc tuzemské hospodářství v systému dovážek zboží just-in-time závisí na propustnosti hranice s Německem. To je zásadní důvod, proč naše vláda letos 26. září zavedla kontroly na slovenské hranici. Do té doby u nás bylo letos zadrženo jedenáct tisíc, od zavedení kontrol dalších víc než pět tisíc „ilegálů“.

Slováci tomuto ne zrovna přátelskému kroku Prahy napomohli svou laxností i nekolegialitou. Laxnost projevovali na vlastním území, když téměř nezachycovali průchozí běžence. Ve chvíli, kdy na Slovensku zadržovali stovky, zadržovala česká policie tisíce běženců týdně, přičemž skoro všichni přišli ze Slovenska. Nekolegialitou – a na tu si čeští úředníci stěžují především – se tu myslí, že Slováci navzdory platným závazkům „ilegály“ neodebírali zpět, pokud je česká policie nezadržela v bezprostřední blízkosti slovenské hranice.

Většina nelegálních migrantů registrovaných u nás o sobě tvrdí, že pochází ze Sýrie. Naprostá většina chce pokračovat do Německa. Což také mohou, poněvadž pokud je nevezme zpět Slovensko, česká policie je zadržovat nemůže.

A tady právě jsme u hlavní příčiny zavedení kontrol na hranicích se Slovenskem. Praha cítila neformální tlak z Německa, aby něco dělala. Zdroj z diplomacie upřesňuje, že víc než z Berlína byl ten tlak cítit z Bavorska, tedy ze zemské úrovně. V Mnichově tak jako vždy vládnou křesťanští sociálové, ti se několik posledních měsíců pokoušejí o návrat ke konzervativnější, tedy i azylově přísnější politice. Veřejně obavu o to, jestli Češi a Poláci zvládají migrační vlnu, vyslovil předseda policejních odborů Andreas Rosskopf.

V Praze nakonec uzrálo rozhodnutí, které bychom mohli parafrázovat větou: Lepší, aby se fronty kamionů tvořily na Slovensku než u nás.

Sýrie

Význam Sýrie a lidí prchajících do Evropy odtud v celém migračním koláči do Evropy snad ani nelze docenit. Poslední migrační vlna byla nesena Syřany, když se za ně vydávali často i běženci z jiných zemí, neboť Syřané s ohledem na brutální občanskou válku doma dostávali v Německu automaticky ochranu. Část z tehdejších asi pěti milionů uprchlíků v cizině se posléze začala vracet do vlasti, nalákána jak několika amnestiemi, tak i relativním klidem zbraní poté, co prezident Bašár Asad s pomocí Vladimira Putina od roku 2016 opozici, v té době už dávno jednoznačně džihádistickou, vytlačil do jedné provincie na severozápadě země.

Musí se zřejmě neustále opakovat, že ani tehdy nebyla velká část uprchlíků politickými uprchlíky v tom smyslu, že by snad měli důvod tušit své jméno na černé listině Asadovy tajné policie. Jsou to uprchlíci v obecném slova smyslu: před chaosem, krveprolitím, dnes především před hospodářskou bídou. Přicházíme k roli Západu, tedy Evropské unie a hlavně Spojených států. Neboť my, Západ, sankcemi proti Asadovu režimu mizerii v Sýrii nejen udržujeme, ale prohlubujeme do neúnosného stavu. Svědčí o tom několik pozorovatelů ze západních zemí, jimž zřejmě nebude přiznána důvěryhodnost prostě proto, že jsou tolerováni, někdy přímo podporováni syrskými úřady. Tito západní blogeři z místa podávají hororové zvěsti o světě, který přestává být k žití. Zlom od poválečné mizerie k humanitární katastrofě podle nich nastal během posledních dvou let.

USA první sankce proti Sýrii Bašára Asada zavedly už roku 2004, oficiálně kvůli podpoře terorismu, čímž myslely nedostatek kooperace ze strany Damašku při své okupaci Iráku. Po potlačení demonstrací a vzpoury počínaje rokem 2011 se k sankcím přidal zbytek anglosaského světa, i Evropská unie. Třetí kolo sankcí, zpětně viděno nejničivější, ale přišlo teprve před třemi lety. Na podzim 2019 americký Kongres přijímá klíčový zákon o ještě plošnějších sankcích a od té doby USA uvalují i druhotné sankce proti firmám a bankám z třetích států, které si dovolí něco se Sýrií mít.

Sýrie po katastrofě let 2011–2016 se nedlouho před třetím kolem sankcí těšila příznakům poválečného oživení, ale od jara 2020 následuje opět prudký pád. Banky a pojišťovny po světě se obávají pokut ve Spojených státech, takže finanční transakce se Sýrií neprovádějí nebo je provádějí s několikaměsíčním zpožděním. Do Sýrie přestaly chodit součástky, náhradní díly do strojů a technologie s „dvojím užitím“, rozuměj civilním a hypoteticky i vojenským, což je široká definice. Už v roce 2011 se sankce americké i evropské z nějakého důvodu zaměřovaly na energetický sektor. Kromě toho Západ znemožňuje jak vývoz, tak dovoz ropy.

Jakou zkázu působí naše sankce v Sýrii, o tom něco prozrazuje předběžná zpráva speciální zpravodajky OSN Aleny Douhanové zveřejněná před dvěma týdny. Vybíráme některé informace, ať čtenář sám posoudí, zda nad nimi mávne rukou proto, že Douhanová je mj. profesorkou mezinárodního práva na Běloruské státní univerzitě: v Sýrii jsou výpadky elektrického proudu běžné tak, že v některých částech země jde proud 2–4 hodiny denně; produkce elektřiny se propadla na třetinu předválečného stavu; to má vliv i na dodávky pitné vody, která v domácnostech často teče 1–2 hodiny ne denně, ale jednou za několik dní; pouze 20 procent zemědělské půdy může být dostatečně zavlažováno. Produkce pšenice klesla na polovinu předválečného stavu a dvanáct milionů lidí, dvě třetiny obyvatelstva, čelí tzv. potravinové nejistotě; ceny standardního potravinového koše jenom za poslední rok vyskočily o 85 procent.

Ve zdravotnictví zmíněné výpadky proudu přirozeně často naruší probíhající operaci; vinou sankcí se neopravují CT přístroje a další zdravotnická technika; množství západních léků se k syrským pacientům nedostane nikoli proto, že by jejich dovoz byl zakázán, ale sankční buzerací při udělování licencí, převodech plateb a pak ještě dovozu zboží. Ve výsledku víc než 90 procent Syřanů žije pod hranicí chudoby. Země prošla hyperinflací, byť ta ze 130 procent v létě 2020 klesla na „pouhých“ třináct procent dnes.

Při migrační vlně 2015–2016 a tehdejší ochotě Německa přijímat migranty s otevřenou náručí hrála klíčovou úlohu empatie se Syřany, pocit viny z několika let přihlížení kruté občanské válce. Dnes je pocit provinění namístě opět, ale proto, že unijními sankcemi a poddajností vůči geopolitice Spojených států na Blízkém východě aktivně spolupracujeme na tom, aby se Sýrie stala neobyvatelným místem. Je to další pole, kde by Evropa po vypuknutí války na Ukrajině a s přihlédnutím k blížící se ekonomické krizi měla přehodnocovat, a nepřehodnocuje.

25. listopadu 2022