Pojmenovat výpravnou filmovou sci-fi Ad Astra je mile staromódní nápad. Evokuje také školní učebnu dávnějších časů, tradiční klasické vzdělání, jistý optimismus, který se s ním spojoval. Per aspera ad astra. Přes překážky ke hvězdám. Žádný cíl není nedosažitelný, když se budeš dost snažit. Dnes ta latinská slova zároveň říkají: už je to dávno. V posledních letech se objevila nostalgie po časech, kdy lidstvo svoje ambice spojovalo s dobýváním vesmíru, kdy hvězdy představovaly výzvu k objevitelství a taky příslib setkání s těmi neznámými ostatními, kteří vesmír mohou obývat spolu s lidmi. Ambice vymizela a někdo v tom může vidět symptom ztráty optimismu, vize pokroku. Ona nostalgie se projevila i ve filmu, třeba v epickém snímku Interstellar, v němž se slavný režisér Christopher Nolan pokusil nahradit svou charakteristickou chmuru dost nuceně působícím optimismem.

Film Ad Astra režiséra Jamese Graye může Nolanovo dílo v něčem připomínat. Oba snímky točil kameraman Hoyte van Hoytema a propůjčil jim nějakou epickou přesvědčivost. Oba byly také neseny záměrem vytvořit jistým způsobem staromódní, protože přemýšlivou sci-fi, v níž cestování do kosmu je metaforou cesty člověka životem, k sobě, ke druhým, ke světu. A režisér James Grayse se mohl zdát jako ideální tvůrce pro film toho typu. Jeho snímky jsou ambiciózní a nepodbízivé, má cit pro klasický filmový výraz, dokázal to třeba ve výborném a nedoceněném snímku Ztracené město Z.

Jsme ve dvaadvacátém století, je to „čas nadějí a konfliktů“, jak informuje úvodní titulek (která doba taková nebyla?). Zeměkouli zasáhnou ničivé energetické výboje přicházející z vesmíru. Mohou přinést zničení planety, snad i celé sluneční soustavy, ledasčeho. Zvrátit beznadějně působící situaci může Roy McBride (Brad Pitt), elitní americký astronaut, nadaný mimořádnou schopností zachovat za všech okolností klid (v tom se podobá Neilovi Armstrongovi, jak ho vkreslil velice dobrý loňský film První člověk). Mise pro něj má ale i velkou osobní dimenzi. Royův otec Clifford (Tommy Lee Jones), hrdina kosmického výzkumu, před lety zmizel jako vedoucí expedice, která měla najít důkazy mimozemského života, o jehož existenci byl starší McBride skálopevně přesvědčen. Teď se ukazuje, že je možná ještě naživu, navíc může mít něco společného s katastrofálními výboji hrozícími vyhladit lidstvo. Roy nesl otcův odchod těžko, právě nepřítomnost otcovské figury mohla být příčinou jeho celoživotního vnitřního neklidu, neschopnosti se vázat a potřeby mizet. Se zastávkami na Měsíci a Marsu cestuje k Neptunu, aby se utkal s víc než planetární existenční hrozbou a zároveň se pokusil zahojit dávné zranění. Cesta osamělého poutníka na hranici známého světa či vesmíru, aby odhalil tajemství kosmu i své duše, je příběhové schéma použité v mnoha dílech minulosti – třeba ve filmu Solaris Andreje Tarkovského nebo Coppolově Apokalypse. Je to také dobré schéma. Jenomže.

Ad Astra doporučuji sledovat se staženým zvukem. Divák sice přijde o prostorové ruchy a hudbu Maxe Richtera, po projekci si ale může pořád myslet, že viděl dobrý, možná dokonce mimořádný film. Jeho obrazová stránka je velice silná, nikoli však pro současnou sci-fi obvyklým spektakulárním „pouhé“ ohromení vyvolávajícím způsobem. Vesmír v Grayově filmu je nedozírný a zároveň intimní, i akční scény (skvěle nasnímaná a inscenovaná honička po Měsíci) v něm mají nějakou vnitřní dimenzi. Stejně jako daleké obzory ve filmu hraje tvář Brada Pitta, v níž je možné vidět tichou hloubku, nehnutou a neprojevenou emoci. Avšak v dialozích a ve většinou nadbytečném voiceoveru film klopotně vysvětluje sám sebe. I závěrečná konfrontace kvůli tomu vyzní naprázdno, nemluvě o tom, že velké odhalení, k němuž během ní dojde, musel každý odhadnout tak po dvaceti minutách filmu. Nejde ani tolik o to, co se říká, ale jak. Slova v Grayově filmu banalizují jeho silné obrazy, dělají z něj fantasticky ilustrovanou powerpointovou prezentaci na téma jak se stát citlivějším mužem v pěti krocích. To jsme se toho zas dozvěděli...

Ad Astra (USA, 2019), režie: James Gray, hrají: Brad Pitt, Tommy Lee Jones a další, premiéra 19. 9.