Američany různých přesvědčení i barvy pleti zasáhla koncem minulého týdne nečekaná a smutná zpráva – zemřel populární herec Chadwick Boseman, bylo mu teprve třiačtyřicet let, poslední čtyři roky se léčil s rakovinou, kromě jeho nejbližších o tom nikdo nevěděl. K jeho odchodu se vyjadřovali i lidé, kteří ke světu filmu nemají moc blízko, Chadwick Boseman byl totiž hvězda v něčem atypická.

Ve filmech často hrál významné postavy historie černé Ameriky, sportovce Floyda Littla a Jackieho Robinsona, prvního hráče černé pleti, který se prosadil na nejvyšší úrovni amerického baseballu, prvního černošského soudce Nejvyššího soudu Thurgooda Marshalla. A taky T’Challu, hlavní postavu komiksového filmu Černý panter, krále skryté africké země Wakanda, v níž se tradice spojuje s moderní technikou.

V něčem neodpovídající duchu doby byl i ten jeho skon. Odešel v době, kdy se za správné a zdravé považuje, aby lidé mluvili o svých problémech, žili jaksi transparentně. A třeba svou veřejnou otevřeností povzbuzovali jiné, kdo strádají podobně. Ale nejde jenom o tenhle druh altruismu, předpokládá se, že veřejně známý člověk o sobě bude mluvit, protože každý je přece svoje největší téma a měl by být přesvědčen, že právě o sobě toho má světu hodně co říct.

Boseman o svojí nemoci nemluvil vůbec, rakovinu přitom měl už v době natáčení a uvedení Černého pantera. Nesdílel podrobnosti o svém „boji s nemocí“, jak se říká, nedělal z ní veřejnou záležitost. A po hercově odchodu tohle zjištění přivedlo hodně lidí k tomu, že zesnulého respektovali ještě víc. Ideál nemluvného silného muže se často má za překonaný, někdy dokonce „toxický“. Chadwick Boseman ukázal, že tenhle ideál – dojde-li naplnění – je stejně úctyhodný jako dřív. Že stoické odhodlání tváří v tvář životním strázním může přinést snad i něco naplňujícího tomu, kdo je ho schopen, a inspirativního pro lidi, kteří tu po něm zůstanou. Že ta schopnost nemluvit nemusí být přežitek, projev žádného vnitřního nedostatku, ale taky hodnota.