„Pořádně do něj třískni!“ křičela trenérka na svou svěřenkyni Anniku Schleuovou, která se snažila přimět koně se zlověstným jménem Saint Boy, aby překonal byť jednu překážku. Nehrálo se o málo. Kdyby německá pětibojařka zvládla parkur aspoň obstojně, získala by na loňských olympijských hrách v Tokiu zlatou medaili. Jenže podle pravidel pětiboje absolvuje jezdec parkur na koni, který je určen losem. A vylosovaný parkurový kůň odmítal skákat.

Ztráta medaile nakonec byla ten nejmenší problém. Schleuová totiž koně při snaze přimět ho ke spolupráci několikrát udeřila bičíkem, do toho na ni hulákala trenérka a sportovkyně se rozplakala. Po několika minutách zápas s vystresovaným zvířetem vzdala, sesedla a mimo kolbiště se zhroutila. To ještě nevěděla, že nejtěžší chvíle kariéry ji teprve čekají.

Fotografie plačící ženy, která bije koně, obletěly svět – a byly ošklivé. Uživatelé sociálních sítí nyní vzali bič na Schleuovou. Jezdkyni zasypali nadávkami, vyjadřovali touhu ji utýrat, zloba se obrátila i proti rodinným příslušníkům, kteří si také nezasluhují nic menšího než pomalou trýznivou smrt. Místo toho, aby média klidnila absurdní vášně, spekulovala, jestli těch několik šlehnutí bičem již tedy bylo týrání, nebo vlastně ještě ne. Německý svaz ochránců zvířat této přehlídce trapnosti nasadil korunu, když na ženu podal trestní oznámení. Pořadatelé marně ujišťovali světovou veřejnost, že se „Svatoušek“ pár minut nato vesele proháněl po tokijských pastvinách. Marné byly řeči trenérů o tom, že takto týrání nevypadá, že o plnokrevníky je špičkově postaráno – masáže, biooves, vířivky…

Je jasné, že sportovkyně ve složité situaci pochybila. Boj měla vzdát dřív, koně neměla opakovaně udeřit. Jenže sportovci jsou trénovaní na to, nevzdávat se, a Schleuová se nevzdávala. Bylo to špatně. Dynamika se dala do pohybu a jezdkyni se dostalo zvláštního privilegia: výhrůžky, že bude utýrána, jí chodily z celého světa. Příznačné je, že dav volal po mstě, nikoli po soudu. O vinu v tomto příběhu nešlo nebo jen okrajově. Málokdo hodnotil, v čem selhala jezdkyně, v čem trenérka, co mohli zlepšit pořadatelé.

Místo posuzování míry zavinění se zostuzovalo, což je rozdíl. O vině se debatuje, pře, rokuje. Vina může být větší, menší, do hry vstupují polehčující a přitěžující okolnosti. Zostuzení je jiná hra: jeho cílem je celý člověk. Je-li někdo tyran zvířat, nesmíme se s ním bavit. Je zvrhlý skrznaskrz: nelze mu svěřit zvíře, dítě, nesmí být naším přítelem, je třeba jej vyhnat za hranice společenství. Protože je odsouzení absolutní, obhajoba je vyloučená.

Je-li ve hře vina, bereme v potaz člověka jako osobu, která jedná v konkrétní situaci, a jestliže takovou situaci posuzujeme, my sami se jako individua ocitáme před výzvou myslet. Ale jde-li o zostuzení, nevystupujeme jako jednotlivci, nesoudíme, nemyslíme. Zostuzujeme jako členové skupiny, soudíme jako jednotlivci. V zostuzování se proto probouzí zkázonosná a elektrizující dynamika jinak popisovaná v souvislosti s moby, které stírají individualitu, osobní odpovědnost a soudnost.

Právě tu ničíme člověka

První, kdo se ohradil proti lynči na sportovkyni, byl německý diskař Robert Harting. Zděšení vyjádřil v textu s příznačným titulkem Právě tu ničíme člověka. Asi nepřeháněl. Člověk není stavěný na to, aby snášel míru zavržení, kterou můžeme sledovat třeba jen při průměrném českém shitstormu. Ale ještě podstatnější je, že člověk ani nemá být schopen nic podobného snášet. Zatvrdit se do té míry, že bychom dobře snášeli podobné zacházení, znamená stát se necitlivými, nevnímavými, vlastně krutými.

Zostuzení má skutečně za cíl ničení – jestli ne ve fyzickém, pak jistě v sociálním smyslu. Zostuzovaného člověka vyobrazujeme jako neosobu, s níž se nediskutuje. Tomu, kdo se zastane neosoby, se může snadno přihodit, že rovněž získá rysy neosoby. To vyjevuje pozoruhodnou souvislost dvou fenoménů, které jsou pro západní společnosti příznačné: tzv. shaming, tedy systematické zostuzování neoblíbených (ne)osob, koncernů nebo problematického chování, a cancel culture, kultury rušení. V zostuzování se ztrácí tvář, ruší se osoba, zůstává neosoba.

Systematické zostuzování, jakkoli může být hanebné, stojí na správné intuici. Schopnost cítit stud je podstatný zdroj morálky. Kdybychom se nestarali o to, jak působíme, nejspíš bychom se chovali o dost hůř. Právě toho využívají lidé, kteří na sociálních sítích či v médiích pranýřují poklesky korporátů či významných osobností. Takové počínání nejenže nemusí být nelegitimní, z historického hlediska nese své plody. Kwame A. Appiah, jeden z nejvýznamnějších filozofů současnosti, popisuje ve své knize Kodex cti (2010), jak klíčovou roli hrál stud třeba v odstranění otrokářství nebo čínského mrzačení ženských nohou. To, co kdysi působilo dobře, či dokonce bylo základem cti, najednou působilo nečestně. Lidem začalo být trapné mít doma otroka.

Polotovary hodnot

Podstatné je, že stud a jeho cílené vyvolávání nestojí na myšlení a argumentech – a tady to začíná být problematické. Nepovažujeme-li stud za jeden ze zdrojů morálky, ale takřka za jediný, ocitáme se ve světě, jemuž vládne fastfoodová mravnost. Jejím hlavním rysem je, že nespočívá na obtížném, mnohdy nejednoznačném hodnocení míry zavinění či přemítání o tom, co je správné. Fastfoodová mravnost nabízí přichystané polotovary hodnot, seznam zavrženíhodného jednání i neosob.

O tom, že mravnost začínáme chápat především na pozadí tohoto fastfoodového modelu, svědčí nápadně častá řeč o studu na veřejnosti. Lidé se rádi veřejně svěřují s tím, za koho se stydí. Často zmiňují například prezidenta. Ale jazyk studu má i svou pozitivní rovinu. Aktuálně máme premiéra, za něhož se, jak slýcháváme, nemusíme stydět. Nikomu neupírám pocity studu za druhé ani úlevu, že se za někoho stydět nemusí. Ale co se nám tím vlastně říká? „Stojím výš než prezident, za kterého se stydím.“ Nic víc.

To je důležitá vlastnost žánru: řeč studu nestojí na argumentaci, ale na vymezení a signalizování, že patříme k lepší skupině lidí. Víc než signalizování k soukmenovcům nenacházíme ani v dalších moderních typech studu: třeba ve studu z létání, pro nějž má švédština od roku 2018 zvláštní termín, Flygskam, nebo ve studu z užívání auta, tzv. car-shame. I tento stud se pojí s přináležitostí ke specifické skupině, která svou nadřazenost přinejmenším tuší. Toho, kdo potřebuje jezdit autem za prací, asi nenapadne stydět se za svůj vůz. Spíš by se – úplně tradičně a provinčně – styděl za to, kdyby nezabezpečil svou rodinu.

Tkvějí-li soudobé podoby studu ve střežení teritoria a signalizování, k jaké že skupině patříme (shodou okolností to bývá ta lepší), je ještě třeba si přiznat následující okolnost: takováto morálka není projevem kdovíjak komplexních intelektuálních úkonů. Ale jak to, že se tak ochotně vzdáváme argumentace, diskuse, pře ve prospěch neintelektuálního jazyka studu, který stírá individualitu? Odpověď navrhl již v šedesátých letech minulého století René Girard, filozofický oblíbenec vývojářů ze Silicon Valley. Ten již tehdy formuloval jednoduchou poučku: Čím svobodomyslnější společnost, tím konformnější.

Jak je to možné? Padnou-li sdílené normy a může-li si člověk takříkajíc dělat, co chce, vzbuzuje to úzkost. Člověk totiž typicky neví, co chce. Nemá-li pevně dané směrnice v podobě norem či tradice, křečovitě se upne na druhé, jejichž stanovisko považuje za jediné měřítko dobrého života a jejichž soud pak získá absolutní hodnotu.

Svoboda a nejistota

Otázku, proč jsou svobodné společnosti tak nesvobodomyslné, lze rozvinout ještě jedním směrem. Svoboda se pojí s nejistotou, ve svobodných společnostech žijí lidé, kteří jsou soustavně znejišťováni. Častěji než dřív střídáme zaměstnání, domovy, vztahy. Proto je pro nás až životně důležité soustavně redukovat komplexitu, která se zdá i tak nezvladatelná. Zostuzování, jímž potlačujeme argumentaci ve prospěch signalizování, je ukázkovým příkladem redukce komplexity. Potud je lze označit za kulturní a duchovní anestetikum, které užívají společnosti trpící únavou ze svobody, tedy i z nejistoty. Člověka skoro napadne, jestli správný překlad cancel culture je nikoli „kultura rušení“, ale spíš „zruš kulturu“.

Demokratická veřejnost stojí na debatách, přích a konfliktech. Ty jsou však pravým opakem redukce komplexity. Jejich podstatou je promýšlet, jestli jsme něco podstatného nepřehlédli, jestli nám nějaké důležité hledisko nechybí, jestli nám neuniká nějaká diference. Jenže tím vším zvyšujeme komplexitu – a tím i nejistotu. Možná jsme na to příliš unaveni.

Aspoň že s tou Annikou to dopadlo dobře. Už se zase točí kolem koní a v rozhovorech říká to, co často říkají ti, kdo přežijí přírodní, zdravotní či sociální katastrofu: „Učinilo mě to silnější.“ Věřme jí. Hůř to dopadlo s parkurem, ten z pětiboje vyškrtli, od roku 2028 už nebudou na olympiádách skákat přes překážky koně, ale lidé. Dobře nám tak, za tu Anniku si nic jiného nezasloužíme.