Nová studená válka: jak Putinův Kreml ohrožuje Rusko a Západ. Prvního ledna 2008 vychází v britském nakladatelství Bloomsbury pod tímto titulkem obsáhlé a detailní varování, jak Vladimir Putin využije závislost Evropy na ruském plynu a ropě jako zbraň. Autorem je Edward Lucas. Někdejší zpravodaj britského týdeníku The Economist pro střední Evropu, za jejíhož znalce byl v anglosaském světě pokládán. V regionu působil od roku 1986. Ne vždy se úplně trefil a někdy dokázal být hodně mimo. Jako když na jaře 2009 ve finanční krizi publikoval v Economistu komentář Argentina na Dunaji. Popisoval v něm krizi středoevropských měn. A mezi země, které měly velké problémy s tím, že si tam lidé brali hypotéky v eurech a švýcarských francích, protože nevěřili vlastním měnám, zařadil i Česko.

Žádné takové hypotéky tady ale nikdy nebyly. Spletl si nás s Maďary a pobaltskými zeměmi. V Nové studené válce se ovšem Lucas trefil až mrazivě přesně. Současná past ruské plynové závislosti, v níž značná část Evropy s Českem v čele uvázla, je tam popsána velmi dobře.

Události posledních týdnů ukázaly, jak evropské elity v posledních letech neuměly Rusko a Vladimira Putina číst. Přeceňovaly ruskou hybridní válku, propagandu, špionáž atd. Teď se na Ukrajině ukazuje, jak Rusové nezvládají ani šifrovanou komunikaci a hackeři se jim nabourali až do Kremlu. Naopak podceňovaly, jakým rizikem je závislost na ruském plynu a ropě. Ta se od té doby nesnížila, ale naopak zvýšila. Od té doby si Němci pořídili nový podmořský plynovod Nord Stream I. Nord Stream II byl těsně před dokončením, než Rusové vtrhli na Ukrajinu. V té chvíli ho německá vláda odložila k ledu.

S Putinovou agresivitou rostla evropská závislost

Od roku 2009 se evropská závislost na Rusku zvýšila. Právě plynovod vedoucí přímo do Německa a obcházející Ukrajinu a země střední Evropy, zároveň snížil závislost Ruska na středoevropském tranzitu. Výsledkem je, že Rusko má lepší pozici, než mělo tehdy. Evropa naopak horší. Závislost je ale oboustranná a Rusko je v konečném součtu tím závislejším a zranitelnějším. Fosilní paliva, především ropa a plyn, se na celkovém ruském vývozu podílejí 70 procenty. Právě do zemí Evropské unie míří 80 procent exportu těchto surovin. Západní firmy se také v Rusku dominantně podílely na těžbě. Rusové nemají možnost plyn, který by neposlali do Evropy, prodat jinde. Nemají ho jak k jiným zákazníkům dostat. Hlavní plynovody s velkou kapacitou vedou jen do Evropy. I kdyby se Rusové dohodli na obchodu s plynem s Číňany, nemají jim ho jak dopravit. Není potrubí a nejsou ani terminály na zkapalněný plyn. Vybudování infrastruktury by i při čínském frenetickém tempu trvalo dlouhé měsíce.

Začínají měsíce hry nervů, kdo koho potřebuje víc. Jestli Rusko evropské zákazníky, nebo Evropa ruského dodavatele. Ve chvíli, kdy se v Evropské unii debatuje o plném energetickém embargu Ruska, je klíčová otázka, jestli a kdy by to země Evropské unie bez ruského plynu zvládly. Odkud, kdy a jak by ho dokázaly získat? Tím, jak válka na Ukrajině nabývá na brutalitě a tlak na kompletní izolaci Ruska sílí, se většina evropských politiků vydává na nákupy plynu po světě. Odpoutání od Ruska ale není rychlé, snadné a už vůbec ne levné.

Mezinárodní energetická agentura (IEA) přinesla v minulých týdnech několik detailních studií, jak si na tom Evropa a jednotlivé země v plynové závislosti stojí. Jsou to aktuální, relevantní a dobře srovnatelná data, která mohou vnést aspoň trochu přehled do všech možných ad hoc kusých informací o kontraktech s Ruskem a závislosti jednotlivých zemí, jež se aktuálně objevují ve veřejném prostoru.

První fakt je, že ani po varováních v Gruzii v roce 2008 a obsazení Krymu a Donbasu v roce 2014 si Evropa nepřipouštěla, že Rusko je nebezpečná země, na níž není dobré být závislý u tak strategických surovin, jako je plyn. „Za poslední desetiletí se závislost Evropské unie včetně Velké Británie zvýšila. Spotřeba plynu v Unii zůstala stejná. O třetinu se ale snížila těžba a propad byl pokrýván právě dovozem. Závislost na ruském plynu se zvýšila z 25 procent celkové spotřeby v zemích Evropské unie včetně Velké Británie v roce 2009 na 32 procent v roce 2021,“ píše ve studii IEA. „Ve stejné době se výrazně snížil význam Ukrajiny jako tranzitní země pro ruský plyn do Evropské unie, protože byla postavena alternativa, Nord Stream. Tranzit přes Ukrajinu tvořil v roce 2021 jen 25 procent z celkového množství plynu, které z Ruska mířilo do zemí Evropské unie a Velké Británie. V roce 2009 to bylo 60 procent.“ Už z těchto čísel je zřejmé, že v roce 2009 by si Rusko nemohlo invazi na Ukrajinu dovolit. Ztratilo by cestu pro svůj plyn do Evropy. Němci Moskvě plynovodem Nord Stream I otevřeli k invazi cestu.

Problém střední Evropy, bez Polska

Jenže Němci v tom rozhodně nebyli sami. Právě Česká republika patří dnes k zemím, které jsou na ruském plynu nejvíc závislé v celé Evropské unii. Ta závislost se od roku 2009 výrazně zvýšila. Podle dat IEA jsme v roce 2020 čerpali z Ruska 86 procent naší spotřeby plynu. V roce 2009 to bylo 69 procent. To je růst závislosti bezmála o 20 procent. Je to paradoxní. Právě v roce 2013 byl totiž dokončen plynovod GAZELA, který míří ze severu Evropy na jih a na naše území vstupuje na Hoře Svaté Kateřiny. Byla to nová alternativa k plynovodu z Ruska. Toto propojení bylo připraveno na to, aby jím mohl proudit plyn z Norska a snížit naši závislost na Rusku. Místo toho jím proudil z Německa ruský plyn z Nord Stream I. A naši závislost zvyšoval. GAZELA je ale do budoucna právě tou cestou, kterou si přes severní Evropu dokážeme přivést plyn. Pokud ho někde seženeme.

Pro srovnání: tolik diskutované Německo, které je velmi zdrženlivé v případě sankcí vůči Rusku, záviselo na jeho plynu v roce 2020 45,7 procenta své spotřeby. To je závislost téměř o polovinu menší než ta naše. Svou závislost zvyšovalo o polovinu pomaleji než my. V roce 2009 nakupovalo z Rusku 34 procent své spotřeby. Francie nakupuje z Ruska jen 20 procent svého plynu. Italská závislost se vyvíjela podobně jako německá. Ze 34 procent v roce 2009 na 45 procent v roce 2020. Itálie začala okamžitě po ruské invazi na Ukrajinu pracovat na diverzifikaci dodávek plynu. Už se stačila operativně dohodnout s Alžírskem, Kongem, Libyí, Mosambikem, Angolou, Katarem i Ázerbájdžánem na dodávkách zkapalněného plynu LNG. A poté, co se zajistila plynem, zcela zásadně otočila svou pozici k ruským sankcím, k nimž byla zpočátku velmi zdrženlivá. Minulý týden jako jedna z mála zemí podporovala polský návrh na obchodní blokádu Ruska. Čeští politici v čele s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou byli naopak proti blokádě. „Nemyslím si, že by takový návrh měl šanci,“ komentoval to český ministr financí pro Českou televizi. „V tuto chvíli je obtížné tolerovat energetickou závislost na Rusku,“ vysvětloval rychlou diverzifikaci a podporu blokády italský ministr pro ekologickou transformaci Roberto Cingolani.

Polsko bylo jednou z mála evropských zemí, které si ruské riziko uvědomovaly. Závislost snižovalo z 55 procent v roce 2009 na 45 procent v roce 2020. Dlouhodobě cílevědomě hledalo jiné dodavatele a stavělo terminál ve Svinoústí. Na nákupu plynu se za výhodnějších cen, než nabízí Rusko, dohodlo na příštích pětadvacet let se Spojenými státy. Poláci se už příští rok chtějí úplně obejít bez ruského plynu.

Minulý týden ohlásila úplné odstřižení od ruského plynu Litva. „Když to můžeme udělat my, může i zbytek Evropy,“ prohlásil litevský prezident Gitanas Nauseda. Ještě v roce 2020 byla Litva na ruském plynu závislá z 50 procent. Stejně jako Poláci chce dovážet zkapalněný plyn LNG.

Jen pro představu, jak jsou závislé ostatní země Evropské unie. Estonsko z 46 procent, Finsko z 68 procent. V obou případech ale na rozdíl od nás došlo od roku 2009 k poklesu závislosti. Řecko z 39 procent, Nizozemsko z 37 procent, Rumunsko z 9 procent, Slovensko z 88 procent, Slovinsko z 11 procent, Švýcarsko z 47 procent, Velká Británie z 3 procent, Bulharsko z 80 procent. Belgie z 10 procent, Portugalsko rovněž z 10 procent. Španělsko z 11 procent.

Tím závislým regionem na Rusku je tedy zjevně střední Evropa včetně Německa a Rakouska. A my jsme jedním z těch nejzávislejších. Proti jiným zemím máme výrazný handicap v tom, že nejsme přímořský stát a nejsme schopni postavit si terminály, kde budou přistávat tankery se zkapalněným plynem odkudkoli ze světa. Ze Spojených států, z Kataru. Právě přes LNG a tankery je přitom plynem zásobována celá vyspělá jihovýchodní Asie od Singapuru přes Jižní Koreu po Japonsko. Pro naši energetickou bezpečnost je do příštích let naprosto strategické dohodnout se s některou ze spojeneckých přímořských zemí na možnosti využívat její LNG terminál. Sousední Německo však jako téměř jediná země s mořským pobřežím terminály nemá. Teprve se je chystá začít stavět. Hotové nebudou dřív než v roce 2024. Takže se nabízí přirozeně Polsko nebo Nizozemsko. Dostat se ale k volné kapacitě terminálů v této chvíli, kdy budou chtít LNG nakupovat všichni, nebude vůbec snadné. Jsme poslední ve frontě. Je to velmi nepříjemná pozice, do které jsme se dostali tím, že jsme zvětšovali závislost na Rusku a neřešili alternativy.

Každá z evropských zemí je ve svém energetickém mixu také na plynu jinak závislá. Některé ho masivně využívají k výrobě elektřiny v plynových elektrárnách, což je třeba případ Německa, některé ho naopak užívají jen k vytápění a v průmyslu, což platí o nás. V této chvíli vyrábíme z plynu jen 8 procent elektřiny. Dominuje uhlí s 37 procenty a jádro s 36 procenty. Zbytek jsou obnovitelné zdroje. Podobně není plyn pro výrobu elektřiny zásadní třeba v jaderné Francii.

Utažení kohoutů jako příprava na válku

Z údajů Mezinárodní energetické agentury je jasně vidět, jak Rusko před válkou omezovalo tok plynu do Evropy a pečlivě hlídalo, aby byly prázdné zásobníky tam, kde nad nimi mělo kontrolu. Především v Německu, kde je spravoval přímo Gazprom. „V září 2021 začalo Rusko omezovat přísun plynu do Evropy a neplnilo před topnou sezonou zásobníky, které ovládalo,“ píší experti IEA. „Dodávky přes plynovody z Ruska v posledním čtvrtletí poklesly proti stejnému období předchozího roku o 25 procent. V prvních sedmi týdnech roku 2022 to bylo ještě výraznější. Pokles proti stejnému období předchozího roku se prohloubil na 37 procent. Plynovodem JAMAL (který jde přes Bělorusko) přišel do Německa plyn naposledy 20. prosince 2021. Proud plynu z Ruska přes Ukrajinu na Slovensko se v prvních sedmi týdnech roku 2022 snížil z 80 mcm/d na 36 mcm/d.“ Všechny ostatní země od Norska přes Alžírsko po Ázerbájdžán naopak v topné sezoně dodávky plynu do Evropy zvyšovaly. O 63 procent se zároveň zvyšovaly dodávky zkapalněného plynu LNG do Evropy. Prudce stoupal především počet tankerů, které připlouvaly z Ameriky.

Zprávy z té doby o zastavení JAMAL jsou plné ruských výmluv na technické problémy, údržbu apod. Zpětný pohled jasně ukazuje, že se Moskva snažila, aby do Evropy proudilo co nejméně plynu. V té době už se naplno debatovalo o zprávách západních tajných služeb o plánovaném útoku Ruska na Ukrajinu. Z dat o plynu nebo přesunu devizových rezerv z dolarů do eur je vidět, že Moskva se na invazi pečlivě připravovala. Evropa si naopak dovolila vyprázdnit zásobníky a proti riziku nic nedělala. Do poslední chvíle zjevně nevěřila, že Putin skutečnou válku rozjede.

Výsledkem je energetická past. Nedá se z ní dostat rychle. Plynu je ve světě dost. Byť ruský výpadek by byl citelný. Ostatní dodavatelé ho dokážou nahradit. Ceny ale budou výrazně vyšší. Pokud by se někdo z velkých dodavatelů, jako je Katar, nerozhodl zcela změnit pravidla hry, výrazně zvýšit produkci a udržet nízkou cenu, aby Rusko dlouhodobě vytlačil z evropského trhu. Problém je ale kapacita cest do Evropy. Kdyby všichni, kdo brali plyn od Rusů, začali náhle nakupovat LNG, stávající terminály v Evropě prostě nebudou kapacitou stačit.

Rychlé odstřihnutí od ruského plynu se neobejde bez omezení spotřeby a nahrazení této komodity jinými zdroji. Tam, kde to technicky půjde. Mezinárodní energetická agentura sepsala v deseti bodech plán, který by Evropě mohl pomoci k odpoutání od Ruska. Pilířem je sehnat plyn ze všech dosažitelných zdrojů. Naplnit v létě, kdy je přirozeně nízká spotřeba, co nejvíc zásobníky. Posílit soláry, větrníky. Stavět nové jaderné zdroje. Plyn na topení nahradit tepelnými čerpadly všude tam, kde to jde.