Týden po volbách doznívala radost v táboře překvapivých vítězů (netýká se České pirátské strany), a do té radosti se vkrádalo klepání na dveře. Klepe realita – energetická krize, první krachy dodavatelů plynu a elektřiny, inflace. Zatímco veřejný prostor zaplňovaly spekulace o prezidentově zdraví, nastávající vládní partneři pilně vyjednávali o programu, přičemž od začátku platí, že teprve po dohodnutí koaliční smlouvy se mají závazně dělit ministerstva mezi strany a obsazovat konkrétními politiky. Z tohoto pohledu je času zatím dost. Ustavující schůze sněmovny, z níž vzejde její nové vedení, se podle zákona musí konat do třiceti dnů po volbách, tedy nejpozději 8. listopadu. Což se také stane.

Starý prezident

Pochopení toho, jak rychle vznikají základy příští vlády, bylo zataraseno děním kolem prezidenta republiky. Miloše Zemana v povolební neděli bezprostředně po audienci, kterou poskytl Andreji Babišovi, odvezla sanitka z Lán do pražské Ústřední vojenské nemocnice. Prezidentův zdravotní stav byl už brzy nato v informovaných kruzích jakýmsi veřejným tajemstvím; k lékařské zprávě mělo jen v ÚVN odhadem přístup až 300 zaměstnanců, jistěže především lékařů. Svým způsobem je zázrak, že zpráva až do pondělka, kdy toto číslo odchází do tiskárny, neunikla na veřejnost. Snad zapůsobil apel prezidentovy manželky Ivany k ohleduplnosti vůči nemocnému a jeho rodině, snad ve veřejném prostoru přece jen přetrvává elementární etika.

Občas nechutným, byť asi nevyhnutelným spekulacím o Zemanově zdraví předcházela informační politika hradní kanceláře, která byla jedním slovem zoufalá. Místo aby v hrubých rysech vyrozuměl veřejnost o prezidentově stavu, uchyluje se Zemanův mluvčí Jiří Ovčáček k biblickým citacím a záhadným vzkazům na Twitteru, které mimo okruh zasvěcených nikdo nechápe. Je pravděpodobné, že zprávy o prezidentově jídelníčku (pevná strava) byly přímé lži.

Možná je ale smyslem takového chování vyprovokovat tábor protivníka k projevům natěšenosti a nedočkavosti, což samozřejmě u člověka nad hrobem nikdy nemůže působit dobře. Pokud to tak je, vyprovokovat se nechali jedinci zevnitř vítězného tábora, v první řadě občanský demokrat Miloš Vystrčil. Předseda Senátu se nejprve Hradu a posléze nemocnice začal oficiálně dotazovat na prezidentovu zdravotní způsobilost, v prvním případě už dva dny po Zemanově hospitalizaci. Nervy neudržela ani lidová strana, když po návštěvě politika ANO Radka Vondráčka u prezidentova lůžka žádala jeho odchod z čela sněmovny, ačkoli Vondráčkovi tak jako všem poslancům končí mandát 20. října. Tady je třeba poznamenat, že to byl lidovecký, s koaličními partnery nekonzultovaný výstřel. Pro Vystrčila naštěstí Miroslav Zavoral, ředitel ÚVN a prezidentův ošetřující lékař v jedné osobě, odepsal a uvedl, že prezidentova prognóza je v tuto chvíli „krajně nejistá“. Předseda Senátu sděluje veřejnosti, že prezident v řádu týdnů nebude schopen vykonávat své pravomoci. To je samozřejmě relevantní informace, v pondělí večer bylo jasné, že parlament zahájí odebírání pravomocí prezidentovi tak, aby se jmenování příští vlády nezadrhlo.

Hledají se průniky

Za oponou se mezitím odehrávají důležitá jednání o příští vládě. Dohoda pěti stran vzniká rychleji a snáz, než by člověk čekal, v pondělí 18. října byly zúčastněné strany při projednávání koaliční smlouvy zhruba v polovině. Garantem této činorodosti je na dálku Andrej Babiš, který samozřejmě z žádné politiky neodešel, byť to pro případ prohry ve volbách sliboval. Bez významu není ani ta okolnost, že k sobě zúčastněné strany i programově mají dost blízko a body, v nichž k sobě blízko nemají, nebudou v koaliční smlouvě zbytečně rozebírat. Nevzniká žádná vláda pravice, ale středu.

Vezměme si příklad zahraniční a evropské politiky. Z pěti vyjednávajících stran k sobě objektivně nejdál mají ODS a Piráti, sice značně zredukovaní, nicméně se silnějším názorem na dění ve světě než partnerský STAN. Pirátští vyjednávači přišli na jednání s návrhem obsahujícím postupné přibližování České republiky k členství v eurozóně, postupný přechod na hlasování kvalifikovanou většinou v zahraniční a bezpečnostní politice, s českou verzí Magnitského zákona, tedy sankcí pro představitele autoritativních režimů, v jejichž gesci se odehraje nějaký zločin. Ale v koaliční smlouvě nebude nic o přistupování k euru, natož o odevzdávání dalších pravomocí na unijní úroveň, mohly by se do ní dostat nepřímá zmínka o Magnitského zákoně a větší starost o stav lidských práv na zeměkouli. Stejně plynule postupuje práce ve většině z šesti vyjednávacích skupin.

O tom, jestli Fialův kabinet obstojí před historií, se bude rozhodovat ve dvou oblastech. Jednou je sanace státního rozpočtu, druhou klimatická politika Evropské unie, rozuměj do jaké míry se podaří ochránit české spotřebitele a firmy před prudkým růstem cen energií a před různými nápady, jak v Evropě docílit uhlíkové neutrality. U záchrany státních financí je i na předčasné závěry ještě brzo, příslušný vyjednávací tým se do uzávěrky čísla v pondělí 18. října zatím nesešel. Pokud jde o životní prostředí a klimatickou politiku, dostane se patrně do koaliční smlouvy jako úlitba Pirátům a topce mlhavá formulace o potřebě boje s klimatickou změnou, také ale potřeba zabránit nežádoucím sociálním a ekonomickým dopadům klimatické politiky na Českou republiku.

Záleží pak na tom, co si Fialova vláda reálně prosadí v Bruselu, respektive jaké požadavky bude mít odvahu tam klást. Jedna věc je rehabilitace jaderné energie tak, aby byla zařazena do kategorie čistých zdrojů. Andrej Babiš v tomto bodě selhal a teď se nabízí šance na reparát. Francie dává dohromady uskupení členských států ve prospěch jádra, týden staré provolání Proč Evropa potřebuje jadernou energii podepsal vedle francouzského ministra hospodářství Bruna Le Maira mj. i jeho český kolega Karel Havlíček. V unijním systému tzv. taxonomie je jádro vedeno mezi neutrálními zdroji – jako zdroj ani čistý, ani špinavý. Pokud bude převedeno mezi zdroje čisté a Fialova vláda se na tom převodu bude chtít podílet, plánovaná stavba reaktorů v Dukovanech a později i v Temelíně by snad o něco zlevnila. Na druhou stranu od přijetí politického rozhodnutí stavět reaktor k jeho spuštění uběhne podle odborníků osm až deset let. Aby zajistila jistotu v dodávkách, nemluvě o přijatelných cenách, bude se česká vláda muset snažit ještě na dalších frontách.

Důležitým faktorem ve zdražování energií jsou emisní povolenky. Může Česká republika znovu otevřít s Evropskou komisí přidělované množství povolenek a tím i jejich cenu? V závěru kampaně přesně tohle Petr Fiala postrádal u Andreje Babiše a vytvářel dojem, že on téma povolenek v Bruselu otevře. Ze systému unijních povolenek ETS jsou v současnosti ročně 2,2 procenta povolenek stahovány z oběhu tak, aby ty zbývající logicky podražily. A Evropská komise sice před pár dny přišla se seznamem nápadů, jak energetickou drahotu aspoň zmírnit, bohužel na tomto systému povolenek trvá. Podle stávajících pravidel se do ETS může sáhnout tehdy, když cena povolenek překonala trojnásobek jejich průměrné ceny za poslední dva roky. Tak vysoko nejsme, zatím, ale i před dosažením této smutné hranice žádnému premiérovi včetně toho českého nic nebrání téma povolenek razantně nastolit, například s argumentem, že domácnosti a firmy v jeho zemi takový růst cen bezprostředně ohrožuje. Bohužel v tomto směru dospěl vývoj už tak daleko, že bez spojenců mezi ostatními členskými zeměmi se neobejdeme.

Několik příštích let čekají Prahu na radách ministrů boje: o zákaz spalovacích motorů, o rozšíření povolenek na další odvětví, o uhlíkové clo (to pouze v případě, že vláda bude víc myslet na české spotřebitele než na české výrobce). Kdo ten boj ale povede? Nejvíc klimatické agendy půjde skrz ministerstva životního prostředí, některá přes ministerstva dopravy nebo průmyslu. Zajímavé by z tohoto pohledu mohlo být ministerstvo pro evropské otázky, o němž Petr Fiala uvažuje. Otázka je, jestli by z něj vyrostlo něco většího než jen organizační výbor pro české předsednictví EU příští rok. Vzhledem ke Green Dealu Evropské unie i vzhledem k imperialistickým tendencím Komise vůči zemím Visegrádu se přímo nabízí takového ministra pro Evropu využívat ke koordinaci postupu jednotlivých resortů vůči Bruselu. Pak by ale ministr pro Evropu musel být po ruce premiérovi – čili pocházet z ODS, nebo aspoň z kruhů kolem ní.

Ansámbl

Pokud jde o konkrétní obsazení vlády, koloval počátkem tohoto týdne bonmot, že stoprocentně jisté mají své místo jen dva lidé. Petr Fiala bude premiér, ministrem zdravotnictví se stane brněnský lékař a kandidát TOP 09 Vlastimil Válek. To pro svobodomyslné, kteří poslední rok a půl trpěli pod lockdowny a příkazy vlády, není úplně dobrá zpráva – do chvíle, než si uvědomí, že variantou k Válkovi by byl docent a bývalý primátor Prahy za ODS Bohuslav Svoboda, který Babiše kritizoval za to, že s lockdownem váhal, a který nadšeně propaguje vakcínu proti covidu u dětí od šesti let.

Z předsedů koaličních stran se do vlády nechce jen Markétě Pekarové Adamové (TOP 09). Předseda lidovců Marian Jurečka míří na ministerstvo zemědělství, asi pro velký úspěch své poslední mise tamtéž, kdy šel na ruku majiteli Agrofertu a dalším agrokombinátům. Téměř jistý se zdá i příchod šéfa STAN Víta Rakušana na vnitro. Pro Ivana Bartoše se vládní uplatnění hledá, přičemž už teď je zřejmé, že Olga Richterová na ministerstvu práce by k profilaci Pirátů přispěla víc než Bartoš, vicepremiér pro digitalizaci, nebo Bartoš, ministr pro místní rozvoj.

Ze strategických míst zbývá ještě zmínit občanského demokrata Zbyňka Stanjuru, který nejspíš obsadí finance, a Petra Gazdíka ze STAN, který by měl obsadit školství. O ministerstvo životního prostředí – v éře Green Dealu důležitější než kdy dřív – projevuje velký zájem místopředseda KDU-ČSL Petr Hladík.

Nový prezident

Nikdo dnes neví, kam se v příštích letech vyvine inflace a jak nám chod domácnosti podraží zelená politika. Někteří politici z budoucího vládního tábora soukromě předpovídají sociální bouře jak v Evropě, tak doma. To by znamenalo, že dnešní dojem síly nemusí Fialově vládě dlouho vydržet. Vzhledem k povolební euforii a vzhledem ke špatnému zdraví prezidenta by ale samozřejmě bylo zvláštní, kdyby se tento tábor už teď vážně nezabýval předčasnými prezidentskými volbami. Vyvstává otázka, jestli má koalice Spolu postavit společného kandidáta. Andrej Babiš podle zákulisních zpráv o své účasti není zatím pevně rozhodnut, interní průzkumy mu totiž pořád nedávají pro druhé kolo velké šance. Vítězové sněmovních voleb s předpokladem, že Babiš kandidovat bude, naopak pracují. A rezonuje u nich myšlenka, že proti Agrofertu s jeho zdroji a médii má slušnou šanci jen nějaká konsenzuální figura – například z ODS by pro prezidentskou volbu při tak ovém čtení situace přicházeli do úvahy už zmíněný předseda Senátu Vystrčil nebo senátorka Miroslava Němcová. Idea, že by Spolu mohlo do voleb vyslat jednoho uchazeče o Hrad, veřejně zazněla z úst Petra Fialy. V tu chvíli ji předseda neměl vůbec prodiskutovanou v koalici, dokonce ani ve vlastní straně. Diskuse o tom měla přijít na program tento týden.

Vyloučit nelze ani společnou podporu nějakému kandidátovi stojícímu mimo politické struktury. Takovým černým koněm se při pohledu na průzkumy jeví generál Petr Pavel. Ovšem nechat si vnutit takového celoživotního oportunistu, někoho tak beztvarého by bylo znamením šokující slabosti – jak veřejné sféry, tak především politických stran. Takže kdo chce vědět, jak vitální a sebevědomí dnešní vítězové voleb jsou, tomu se vyplatí pozorně sledovat jejich výběr prezidentského kandidáta.

Uvnitř koalice Spolu se uvažuje ještě o jednom společném postupu, totiž u „krajských“ voleb v Praze. Ty se konají příští rok. Na námitku, že z voleb do sněmovny nelze o síle značky Spolu mnoho vyvozovat, poněvadž byly hlavně referendem o Babišovi, jeden politik ODS odpovídá: „ Ano. A my můžeme Prahu pojmout jako test, jestli motiv Všichni proti Babišovi může fungovat i dál.“