Dnes, když jsme se stali epidemií koronaviru nejzasaženější zemí Evropské unie, která má jako jediná zavřené školy, to působí dost mimo čas a prostor. Právě v těchto dnech ale vláda Andreje Babiše finišuje s plánem, jak chce utratit český podíl z historicky prvních společných dluhopisů Evropské unie v celkové hodnotě 750 miliard eur (19,5 bilionu korun, částka třiapůlkrát vyšší než výkon celé české ekonomiky za rok). Na rozdělení peněz se poistoricky nejdelším summitu dohodli lídři zemí Unie 21. července. A přestože se oficiálně deklarovalo, že smyslem je pomoc zemím nejvíc zasaženým epidemií koronaviru, což byly v té době Itálie, Španělsko a Francie, peníze se dělí podle úplně jiných pravidel. Hlavní roli hraje výše nezaměstnanosti a státních dluhů za posledních pět let. Měřítka, která nemají s koronavirovou infekcí nic společného. Virem se jen maskuje společný dluhopis, který má zabránit tomu, aby se těžce zadlužené ekonomiky jižního křídla eurozóny dostaly do pasti neudržitelně vysokých úroků z obřích státních dluhů. Takže my jsme v projektu společný evropský dluhopis čistými plátci. Splácet příštích třicet let budeme víc, než dostaneme.

Teď jsme ale ve fázi rozdělování. Platit se bude později. Každá členská země musí do Bruselu odeslat plán, za co bude peníze utrácet. Ten jí musí schválit všichni ostatní členové. Každý má právo veta. To je podmínka, kterou si prosadila čtveřice bohatých, šetřivých zemí Rakousko, Nizozemsko, Švédsko, Dánsko pod taktovkou nizozemského premiéra Marka Rutteho. Bez tohoto kolektivního schválení porcovacího plánu každé země by žádný společný evropský dluhopis nebyl.

Během podzimu musejí rozdělovací plány s názvem Národní plán obnovy odejít do Bruselu. Strategický tým Národní ekonomické rady vlády (NERV) ve složení Daniel Beneš, Miroslav Zámečník, šéf poradenské firmy McKinsey Dan Svoboda a náměstkyně ministra průmyslu Silvana Jirotková, který rozdělování euromedvěda velí, koncem září odeslal do připomínkového řízení ve vládním kolečku první návrh.

Peníze ze společného evropského dluhopisu ve výši 750 miliard eur se přidávají ke společnému rozpočtu Evropské unie. Celkově se tak dělí částka ve výši 1,850 bilionu eur (48 bilionů korun, částka na úrovni osmiapůlnásobku ročního výkonu celé české ekonomiky). Národní plán obnovy, který budou schvalovat všechny členské země, ale dělí jen těch 750 miliard eur ze společného dluhopisu. Ten se dělí na dvě části. Každá země má připravenou část na přímé dotace, které nemusí vracet. Tentokrát se jim neříká dotace, ale poněkud eufemisticky granty. Na ty je pro Českou republiku připraveno 182,1 miliardy korun. Dalších až 405 miliard korun si pak může země půjčit ze společného dluhopisu na půjčkách s výhodným úrokem. Dluhopisovému programu společných dluhů říká Evropská komise Recovery and Resilience Facility (RRF, Fond na podporu oživení a udržitelnosti). „Komise poskytne členským státům v návaznosti na schválení národního plánu předfinancování ve výši 10 procent již v roce 2021, které bude vypočteno ze 70 procent celkové alokace pro všechny země na RRF. Všechny závazky musejí být učiněny do konce roku 2023. Platby jsou možné až do roku 2026. Zpětně způsobilé budou rovněž výdaje od 1. února 2020 přijaté v reakci na pandemii koronaviru. RRF je v přímém řízení Evropské komise, jíž budou členské státy předkládat své národní plány (na podporu) oživení a odolnosti v rámci tzv. evropského semestru,“ popisuje vládní dokument termíny, do nichž je potřeba českou představu o porcování společného evropského dluhopisu do Bruselu poslat.

Až stát bude digi a bude mít call centra

Při rozdělování peněz jsou všechny vlády velmi svázané. Financovat se v zásadě mohou především zelené a digitální projekty. Plán reflektuje specifická doporučení Rady pro Českou republiku z let 2019 a 2020 v rámci tzv. evropského semestru a jeho opatření přispívají k budování odolnosti, k digitální a zelené transformaci. „Plán rámcově reflektuje požadavky připravované legislativy, kdy celkem 37 procent výdajů má podporovat klimatickou tranzici a dalších 20 procent pak digitální transformaci,“ píše se ve vládním návrhu.

Vládní návrh dělí zmíněných 182 miliard korun z nových dotací na čtyři oblasti, v nichž budou moci firmy a instituce o „granty“ žádat. Na digitální transformaci české ekonomiky by mělo jít 25,040 miliardy korun. Na budování fyzické infrastruktury, tedy dálnic, železnice atd. by to byla vůbec nejvyšší částka: 118,1 miliardy korun. Na vzdělání a trh práce 20,060 miliardy korun. Na podporu institucí a podnikání a obnovu po epidemii covid-19 pak 31,8 miliardy korun. Na výzkum a vědu 12,5 miliardy a podporu zdraví a odolnosti obyvatelstva (ano, přesně tak se to v dokumentu jmenuje) 14,9 miliardy korun. Zmíněné peníze je oněch bruselských společných 182 miliard plus spolufinancování ze státního rozpočtu. Dohromady 222 miliard korun.

Takže na co konkrétního by se měly peníze v těchto šesti základních kategoriích, do nichž je chce vláda směřovat, utrácet? A jaké firmy a s jakými projekty si na ně mohou sáhnout?

Od prvního programu „digitální transformace“ vláda očekává, že „zajistí konektivitu pracovní síly odkudkoli v zemi a digitální komunikací s úřady sníží administrativní zátěž pro firmy“. Do digitálních služeb pro občany chce kabinet investovat 4,24 miliardy korun. Dalších 2,8 miliardy korun by mělo jít do digitálních systémů státní správy (třeba se pořídí i nějaké to call centrum, o jaké teď na vrcholu koronavirové pandemie žebrá Andrej Babiš u soukromých firem). Do vysokorychlostní digitální sítě se má investovat 4,4 miliardy korun. Na co konkrétního by mohly tyto sumy jít?

„Zavést efektivní digitální služby s minimální zátěží pro občany a firmy. Zvýšit odolnost státu vůči krizím poskytnutím možnosti komunikovat s úřady z domu. Zlevnit státní administrativu včetně automatizace procesů státní správy. Nabídnout otevřený přístup k datům.“ Na papíře to všechno zní smysluplně, a pokud by se to podařilo naplnit, pomohlo by to odstranit jednu z obrovských slabin Česka, kterou je nevýkonná a neefektivní byrokracie. Naplno to teď sledujeme v pandemii čínského koronaviru, kdy pod Andrejem Babišem selhává stát. I kvůli tomu, že dosud nebyl schopen zařídit základní digitalizaci veřejných služeb. Peníze na vysokorychlostní sítě by měly „vytvořit kvalitní digitální infrastrukturu, nezbytnou pro fungování digitálního ekosystému, včetně e-governmentu. Všechny obce v České republice by tedy měly mít stabilní mobilní pokrytí. Zajistit přístup k vysokorychlostnímu internetu pro socioekonomické subjekty (nemocnice, knihovny, školy, stavební úřady)“.

Dotační dravci na pozoru

Největší balík jménem „fyzická infrastruktura a zelená tranzice“ by se měl dělit na 36 miliard korun na „udržitelnou a bezpečnou dopravu“. Do čeho konkrétně by se mělo investovat? „Dosáhnout vyšší elektrizace železnice. Zabezpečit železnici pomocí přejezdů a ETCS. Vybudovat dobíjecí infrastrukturu pro vozidla na alternativní pohon. Snížit hluk a znečištění v okolí silnic.“ Další velký balík 19 miliard korun by měl jít na „renovaci budov a ochranu ovzduší“. Na peníze by měly dosáhnout projekty, kde firmy a instituce nabídnou „snížit spotřebu energie ve veřejném i podnikatelském sektoru (např. zlepšením energetické účinnosti budov) a v domácnostech. Postavit nové moderní veřejné osvětlení. Podpořit nové investice skrz umožnění zrychlených odpisů“.

Ve třetím pilíři „vzdělání a trh práce“ má být největší částka 11,5 miliardy korun investovaná do změny zaměření školních programů. Pod tímto mnoho slibujícím obecným názvem se ale skrývá pouze investice do nového univerzitního kampusu na pražském Albertově. To asi není nic, co by významně pohnulo úrovní českého vzdělání. V pátém pilíři „výzkum a vývoj“, kam míří 12,5 miliardy korun, je ambicí excelentní výzkum ve veřejném zájmu a zavádění inovace do firem. Takže co si chceme za tyto peníze koupit? „Podpořit projekty napříč výzkumnými obory a mnohem víc zapojit české výzkumné elity do mezinárodních výzkumných projektů a týmů. Rozšířit výpočetní a úložné kapacity pro práci s velkoobjemovými daty a související výzkum velkoobjemových dat.“ Ze strategie se opět nedozvíme mnoho konkrétního. A stejně obecně je formulovaná i ambice, jak rozdělit skoro 15 miliard korun na „zvýšení zdraví a odolnosti obyvatel“.

Ze strategie je zřejmé, že stát nemá zrovna nadupané šuplíky plné excelentních projektů, které by nás vytáhly v mezinárodní konkurenci na úroveň nejvyspělejších zemí světa a na něž jen chybějí peníze. Kdyby si tento projekt četl nizozemský premiér Mark Rutte, který si ho osobně od každé členské země vyžádal, asi by neměl moc jasno, kam penze nizozemských daňových poplatníků půjdou. O české představě o porcování společného euromedvěda se dá říct, že tady leží 222 miliard korun na ulici a začíná na ně hon všemožných čerpačů a dobyvatelů veřejných miliard. Chtělo by to každý projekt podrobit hodně detailnímu auditu, aby se tady nestavěla nová, tentokrát zelená Čapí hnízda.