Nastává něco, co jsme ještě nezažili. Do vysokých státních funkcí nastupují nereformovaní komunisté v míře nevídané od roku 1989. Spolu s nimi zahájili pochod institucemi nacionalisté z hnutí SPD, s nimiž dosud jsou minimální zkušenosti. Kde se rudé a nahnědlé tažení zastaví?

Přesto vzestup stran na hranici extremismu neznamená, že Češi podlehli jejich kouzlu víc než v předchozích desetiletích. Je pravda, že Vojtěch Filip z KSČM i Tomio Okamura z SPD získali místa ve vedení sněmovny. Příslušník konzervativního křídla komunistů Stanislav Grospič vede imunitní výbor. Šéfem bezpečnostního výboru se stane Radek Koten (SPD), který se ani nesnaží vyvracet, že je příznivcem dezinformačních webů. Ovšem ve volbách získali komunisté a Okamurovo SPD dohromady o 150 tisíc hlasů méně než před čtyřmi lety komunisté a Okamurův Úsvit. KSČM měla dokonce nejméně hlasů v polistopadové historii.

Koalice bez podmínek

Radikálové nemají silnější podporu od občanů, historický vzestup jim umožnila dohoda s hnutím ANO, které vyhrálo volby. Jeho šéf Andrej Babiš tak získal právo navrhnout vládu, ovšem k jejímu schválení ve sněmovně i k samotnému sestavení sněmovny potřebuje podporu jedné nebo více ostatních parlamentních stran. Namísto zdlouhavého vyjednávání se stranami s demokratickou historií zvolil snadnější cestu přes KSČM a SPD. Společně s jeho hnutím mají pohodlnou většinu 115 poslanců a o rozdělení funkcí se s nimi dá jednat bez podmínek.

ANO sice vzniklo jako populistické hnutí, přesto se snaží zvláště před zahraničními partnery prezentovat jako slušná liberální strana, která zná své hranice. Proto nechce mít nic společného se stranami, o jejichž kladném vztahu k zastupitelské demokracii se dá úspěšně pochybovat. Teď se však ukázalo, že za účelem uchopení moci tyto hranice klidně překročí. Teoreticky může stále tvrdit, že šlo jen o náhodné spojenectví, které ustavením orgánů sněmovny končí, tomu však nemůže uvěřit ani povrchní pozorovatel. Ve standardních demokraciích platí – a dosud platilo i v České republice –, že rozdělení funkcí ve sněmovně je součástí koaličních jednání o vládě. Má to svou logiku, protože vláda potřebuje k prosazení svých zákonů úzkou součinnost parlamentních orgánů. Stejně logicky se předpokládá, že jednou domluvená většina jde vždy znovu aktivovat. Třeba šlo při ustavení sněmovny o výjimečnou záležitost, příště se může stát opět něco výjimečného.

Rozdělení funkcí ve sněmovně samo o sobě tolik neznamená, vzniká tím však otázka, na niž nikdo nezná odpověď. ANO za účelem mocenského prospěchu překračuje hranice, které demokratické strany obvykle dodržují. Jaká je tedy hranice, kterou už Babiš a jeho populistický triumvirát nepřekročí? Veřejnost i ostatní parlamentní strany si to otestují až v praxi. Počátkem příštího roku může 115 populistů schválit ohlášenou Babišovu vládu, ve stejné době třeba odmítnou vydat designovaného premiéra ke stíhání za dotační podvod. Další zkoušky mohou následovat. Ovšem i v případě, že hranice bude překročena jenom ve dvou zmíněných případech, může přijít odpověď ze zahraničí.

Kdo určí hranice

Počátkem roku 2000 dohodl šéf rakouských lidovců Wolfgang Schüssel s nacionalistou Jörgem Haiderem a jeho stranou FPÖ koalici. Vykoledoval si nejen kritiku, ale dokonce sankce od tehdy patnáctičlenné Evropské unie. Ostatní státy s ním omezily diplomatické styky a zmrazily všechny mezistátní smlouvy, dokud se neprověří, jestli není ohrožena demokracie. Rakušané se snažili o kompromis, proto Haiderova FPÖ rezignovala na místo kancléře, i když byla silnější než Schüsselovi lidovci. Sám Haider se nestal ani ministrem a vrátil se na místo korutanského hejtmana. Zároveň do Rakouska dorazila komise pod vedením bývalého finského prezidenta Marttiho Ahtisaariho, která prověřovala, jestli pod vládou populistů ještě funguje právní stát a svoboda tisku. Kontroly i sankce skončily až po dvanácti měsících. Těžko předvídat, jak by dopadl podobný zásah proti Česku, protože ve vstřícnosti k populistům jsme Rakušany v některých ohledech už dnes překonali.

Rakouská akce z roku 2000 se dnes v samotném Bruselu považuje za nepodařený a hlavně nešikovný podnik. Přesto může posloužit za příklad, že Evropská unie je připravena pro své členské státy určité demokratické hranice nastavit. Podpora zásahu proti Rakousku, které je považováno za tradiční součást Západu, nebyla mezi vládami jiných států bez výhrad. Případné sankce proti některému z nových členů EU projdou snadněji. Když k tomu Brusel dostane přesvědčivou záminku například účastí komunistů a nacionalistů na vládě, rád Čechům zastaví dotace. Při pohledu z Česka ovšem bude takový zásah pouze potvrzením domácího selhání. Sebevědomý stát těžko snáší, aby někdo zvenku diktoval mantinely, v nichž se má odehrávat jeho vnitřní politika. Určovat hranice, které se nesmějí překročit, je přece úkolem zdejších zvolených reprezentantů.

Nikdo nemůže popřít, že hnutí ANO vyhrálo suverénně volby a že má právo sestavit vládu. Zároveň nejde nutit ostatní strany, aby vstoupily do Babišovy koalice, a tak se ho snažily „civilizovat“. Přesto mají všichni poražení ve volbách základní odpovědnost jednat s vítězem a také právo předložit mu podmínky, za jakých okolností a do jaké míry jsou ochotni s jeho vládou spolupracovat, případně ji tolerovat. Může mezi nimi být požadavek, že se ANO při důležitém hlasování nikdy neopře o KSČM a SPD, že Babiš nebude premiérem, dokud neskončí jeho stíhání v kauze Čapí hnízdo, apod. Těžko je možné hnutí ANO vyčítat, že překračuje nějaké hranice, když tyto hranice nejsou určeny. Samozřejmě existuje i druhá možnost, tedy trpně čekat, čeho všeho se Babiš ještě odváží, případně kdo nás za to přijde z ciziny potrestat.