Velké internetové společnosti – Google, Apple, Facebook, YouTube a další – se počátkem týdne rozhodly zakročit proti společnosti Infowars známého veterána konspiračních teorií Alexe Jonese. Byly zrušeny jeho facebookové stránky a kanál na YouTube, Jonesovy podcasty byly staženy z nabídky služby Spotify a podobně. Jonesovu produkci přitom sledovaly miliony lidí. Jones to prezentoval jako potvrzení toho, že nesmysly, které hlásá, jsou pravda ohrožující současné mocné. I odjinud se ozvala slova o cenzuře. Jakkoliv je protagonista téhle kauzy postava dost odpudivá a někteří jeho obhájci minimálně sporní, je krok internetových gigantů, myslím, potenciálně nebezpečný. A může mít dalekosáhlé následky.

Rozhodně ale ne proto, že by lidstvo vynuceným mlčením Alexe Jonese o něco přišlo. Muž s charakteristicky zuřivým projevem svoje publikum mnoho let bombarduje výmysly, někdy i nebezpečnými. S gestikulací a dikcí člověka, který se z posledních sil snaží zabránit zničení světa tajemnou kabalou mocných, křičí do světa to svoje: útok na Světové obchodní centrum byla operace pod falešnou vlajkou organizovaná americkou vládou, stejně jako bombový útok v Oklahoma City v roce 1996. Kvůli Jonesovu tvrzení, že masakr ve škole Sandy Hook, při němž bylo střelcem Adamem Lanzou zavražděno dvacet dětí, sehráli pro kamery herci, ho žalovaly rodiny obětí. Jedna z nich se musela pětkrát stěhovat, protože na každé adrese ji našli Jonesovi fanoušci a obtěžovali ji. Před americkými prezidentskými volbami Jonesovu práci ocenil Donald Trump. 

Alex Jones svoje výmysly dokáže účinně šířit, dalo by se v souvislosti s ním mluvit o čistých „fake news“. A kauza Infowars s debatou o falešných zprávách úzce souvisí. Ta debata je vedená dost nešťastným způsobem, především jedna její strana – bojovníci proti „cenzuře – v ní dost možná úmyslně zamlžuje pojmy, jako kdyby „fake news“ byla každá sporná informace nebo omyl udělaný v dobré víře, přičemž boj proti fake news je jen zástěrka pro perzekuci všech nepohodlných názorů. Ne. Fake news nejsou názory, ale vědomé lži prezentované jako fakta a šířené s nějakým – třeba politickým – účelem, v nějakém – třeba ruském – zájmu. Názorová pluralita zahrnující i názory radikální, extrémní, nepřijatelné je podmínkou skutečné svobody projevu, která je dnes z mnoha stran ohrožována. Ty skutečné fake news naopak svobodnou veřejnou debatu rozbíjejí, připravují ji o racionální zákon – respekt k faktům a snahu je zjistit a pak třeba velice různě interpretovat. V „postfaktickém“ světě fake news může mít stejnou hodnotu tvrzení, že Američané v roce 1969 přistáli na Měsíci, jako Jonesem oblíbená konspirační teorie konspirační teorie, podle níž NASA všechno zfixlovala a „přímý přenos“ přistání byla na Zemi zinscenovaná show režírovaná Stanleym Kubrickem, který se k tomu přiznal četnými náznaky v klasickém hororu Osvícení, stejně jako tvrzení, že žádný Měsíc neexistuje. Nejenže všichni lidé mají právo říkat si, co chtějí, ale všichni k tomu musejí dostávat prostor a jejich tvrzení si zaslouží být respektována. Tímhle způsobem může být veřejná debata paralyzována a společnost může pokročit dál na cestě k atomizaci a jednou třeba i rozpadu.

Ale zastavovat fake news způsobem, k němuž se uchýlili internetoví giganti, může přinést větší problémy než všichni Alexové Jonesové dohromady. Tyhle firmy mají na síti faktický monopol a nemohou svou moc užívat bez kontroly. V dané situaci nemůže stačit, když řeknou, že jako soukromé společnosti mohou šířit to, co šířit chtějí. Respektive mohly by, kdyby došlo k nějaké demonopolizaci. Hranice svobody by se neměly určovat na firemních poradách bez demokratické kontroly. Postih Alexe Jonese a Infowars by mohl být precedentem pro podobné kroky, jejichž terčem by se už ale mohli stát lidé a média daleko méně jednoznačného charakteru. A boj proti těm skutečným fake news se tímhle způsobem vyhrát nedá.