Bajky už se běžně nevyprávějí, ale to s těmi čápy, jak zametli s přemnoženými hraboši, by mohlo vstoupit do nového zvířecího bájesloví.

Vyprávělo by se v něm o tom, jak se po mírné zimě přemnožili hraboši, takové malé polní myši hrabivé a hrabavé, které se hrozně rychle rozmnožují, takže se jimi za chvíli hemží pole i lán. A ti hraboši se sice takto rozmnoží každé tři roky a pak je zase klid, ale teď to vypadalo hrozivě, protože je taková atmosféra, že se čeká na katastrofické zprávy, které člověka uklidní, že je to opravdu už s tím světem hodně špatné. Hraboši, kobylky, mor, černé neštovice… Jojo, apokalypsa se blíží, už je skoro tady.

A protože se už neumíme bránit jinak než prostředky, které ty špatné poměry způsobily, přišlo se s tím, že se musí hraboši vyhubit plošně a chemicky nějakým jedem.

Na to se ozvaly námitky, že to odnesou nejen nesympatičtí hlodavci, ale i jiná zvířátka a ptáčkové a třeba také žížaly, které se už skoro nevyskytují, ale přitom jsou důležité pro kypření půdy. Jenže v průmyslovém zemědělství, a nejen v něm, se klín vytlouká klínem, takže když se chceš zbavit hrabošů, musíš se zbavit i křepelek a zajíčků a syslů, kteří jsou sice také hlodavci, ale jsou tak nějak lidem bližší, což je asi k těm hrabošům nespravedlivé, ale bude to tím, že sysel je člověku podobnější.

A tak se již rozjížděla velká pře, kdy na jedné straně těch pár zbylých sedláků říkalo, že se nedá nic dělat, ale jinak než jedem to nejde, a většina útlocitných lidí, kteří se k poli přiblíží tak autem ze silnice, se hrozila, co že je to za barbarství.

A už to vypadalo na další kulturní válku, tentokrát o hraboše, když tu se stalo to, co se stane v legendách. Nebesa se otevřela a z nich se na zem snesla eskadra nebeských andělů, čápů bílých, poslů matky Přírody. Co nám asi tím chce naznačit?

Třeba jí víc věřit, že si umí poradit sama. I s námi.