Míra pozornosti každého je omezená. Koronavirová krize v posledních týdnech opanovala dominantní část veřejného prostoru. To je přímo ideální příležitost využít/zneužít ji k tichému prosazení věcí v jiných časech neprosaditelných. Motivované lobby na nové regulaci profitující mají na vystižení těchto bodů mimořádný talent. Daný tou motivací. Většina, kterou to poškodí, se o jejich tahu dozví, až když je hotovo a nedá se s tím nic dělat.

Teď se pod rouškou „potravinové soběstačnosti“ velmi motivovaná agrární lobby snaží rozjet tvrdou regulaci trhu s potravinami. Pětadvacet poslanců, mezi nimiž je hojně zastoupeno především hnutí ANO premiéra Andreje Babiše, SPD Tomia Okamury, ale také sociální demokraté, přímo předseda lidovců Marian Jurečka a lídr Trikolóry Václav Klaus junior, zaslalo do sněmovny pozměňovací návrh k novele zákona o potravinách a tabákových výrobcích.

Prosazují v něm, aby už od příštího roku musely obchody s potravinami prodávat alespoň 55 procent českých výrobků. Natvrdo pod hrozbou sankcí. S každým dalším rokem by mělo skóre o pět procent růst. Až na finální stav 85 procent v roce 2027.

Komu je to psané na míru a kdo z toho nejvíc získá, je jasné na první pohled. Největším producentem potravin jsou v Česku firmy z holdingu Agrofert ministerského předsedy Andreje Babiše, toho času zaparkované ve svěřenském fondu ovládaném Babišovou manželkou Monikou a jeho právníky. Další část zemědělského byznysu ovládají firmy ministra zemědělství Miroslava Tomana.

Je to fakticky cesta k potravinářskému monopolu Agrofertu. Z Kostelce už nebudou jen párky, ale v dohledné době i ústřice, krevety nebo mušle. A obsah masa v mořských plodech této značky půjde podobným směrem jako u těch párků. Populární aplikace Bez Andreje, pomáhající kupujícím vyhnout se zboží z Agrofertu, už nebude k ničemu. Jiné zboží než z Agrofertu už tady nebude. Občané budou odsouzeni k nákupu zboží z Agrofertu.

Andrej Babiš o potravinové soběstačnosti sní, i když náhodou bdí. V polovině dubna svůj proud vědomí velmi autenticky předvedl ve velkém rozhovoru pro Českou televizi. Když se ho moderátor zeptal na otevření hranic, Babiš neváhal ani minutu. „Pane redaktore, to já vůbec neřešením. Kam by lidi jezdili? Tady je bezpečno. Já řeším virus a potravinovou soběstačnost.“ Jistě, vlastní byznys až na prvním místě.

Koronavirus zesílil debatu o budoucnosti globalizace. S napětím se očekávalo, jak budou fungovat v čase zavřených hranic všechny dodavatelské řetězce. A ony fungovaly skvěle. Kamiony jezdily. Obchody byly plné zboží: melounů z Brazílie. Malin a jahod ze Španělska. Lososů z Norska. Ty plné obchody všeho možného velmi přispěly k tomu, že lidé mohli karanténu prožít bez ponižujících záběrů ze supermarketů, jaké jsme viděli z Londýna.

Už se začaly objevovat hlasy o soběstačnosti ve všem možném. Po lokalizaci ekonomik. Pro malou a otevřenou zemi, jako je Česká republika, která nikdy nebude mít svůj vlastní trh dost velký, je lokalizace cestou do chudoby. Potřebujeme co nejvolnější mezinárodní obchod s tvrdou konkurencí, který nám otevře cestu ke stovkám milionů zákazníků po Evropě a po světě. Nemáme alternativu. S výjimkou chudého uzavřeného regulovaného ostrova s monopolem na potraviny.

Skoro to už začíná budit dojem, že se Andrej Babiš rozhodl využít krizi ke svým politicko-byznysovým cílům a posílení moci. Lidem zasaženým koronavirovým vypnutím ekonomiky se moc neobtěžuje pomáhat. Hlavně střední podnikatelské vrstvě, která ho moc nevolí. Pro něj je výhodnější pauperizovat je. Moc mu nezáleží ani na volném obchodě. I když Agrofert také něco vyváží, domácí potravinářský monopol je pro něj samozřejmě mnohem výhodnější.