Rokenrol má už dlouho jakési svoje "kosmické oddělení". Může to souviset s mladickým okouzlením hvězdnou oblohou, kterému nejenom rockeři určitého věku ochotně  podléhají. Taky s tím může mít co do činění záliba v halucinogenech, představa, že texty se s výskytem slova "kosmos" stanou automaticky hlubokými, zhusta legračním rokenrolovým mesianismem, jemuž nestačí pobavit pár lidí v klubu, ale cítí se hned líp, když se prohlásí za hlas hlubin vesmíru. S časem se to nemění, od šedesátých let do dnešních časů se vždycky našlo dost kapel s fantaskními, vágně vesmírnými kresbami na obalech alb plných podivně pojmenovaných písní s texty sestavenými na základě principu "čím nesrozumitelnější, tím lepší". Patří to k té hudbě, k její mytologii. Stejně jako postava sebedestruktivního rockera, člověka, který žije, jako kdyby mu za patami hořelo, a občas doslova hoří, jeho kousky jsou legendou, jeho schopnost snášet intoxikaci neuvěřitelná, všechno zkusí a všechno přežije, ke stáru třeba dospěje i k jakési zralé moudrosti. Co tě nezabije, to tě posílí.

Anglický hudebník Jason Pierce (53) je hodně "kosmický" a té sebedestrukci asi taky dal docela dost. Už dlouho vystupuje pod jménem J. Spaceman, víc napřímo se ta vesmírná ambice asi vyjádřit nedá. V klipech své kapely Spiritualized se víckrát objevil ve skafandru, jeden z nich natáčel na úbočí vybuchující Etny. Ta stylizace do kosmonauta ale v jeho případě nesugeruje vzmach ducha, schopnost vidět věci vzdálené a skryté. Spíš izolaci člověka ztraceného někde na oběžné dráze, podobně jako major Tom v písničce Davida Bowieho, muže neschopného navázat spojení, nalomeně si něco brouká, dobře si vědom, že ho nikdo neuslyší. I ta Pierceova sebedestrukce působí odražená v jeho hudbě jako dost osamělá a neheroická. V textech písní jeho kapel bylo dřív hodně narážek na užívání drog, které v nich ale působí jako zesilovač izolace, samoty, zprostředkovávají možnost někam odletět a být tam sám. Spíš než intoxikovaný bouřlivák může Jason Pierce působit jako churavý muž. Taky si v posledních letech v tomhle ohledu dost užil. Opakovaný vážný zápal plic ho skoro zabil, pak se musel kvůli nemocným játrům podrobit chemoterapii (a zrovna tyhle drogy mu prý moc nejely). Co tě nezabije, to tě přizabije.

Kromě toho je Pierce v hudbě v něčem unikátní, jako kdyby se v ní celou dobu snažil najít řeč, která by byla jednoduchá, v něčem až snad primitivní, a přesto pouze a jenom jeho. Vyjadřuje nějaké tiše posedlé úsilí dosáhnout dokonalosti, již pro sebe sám definoval a která mu uniká. Je to hudba, která by vlastně neměla fungovat, protože je v ní často něčeho moc – moc lomozu a kakofonie na některých dřívějších nahrávkách, moc sladkosti a přímočaře vyjádřeného smutku a vůbec emocí, moc zvuku – máloco hrozí větší trapností, než když rocková kapela začne nahrávat svoje věci s orchestrem a sborem, Pierceovi se to párkrát povedlo přivést k výsledku působivému snad až monumentálně. V září vyšlo po šestileté pauze nové album Spiritualized, jmenuje se And Nothing Hurt, ten název tvoří část známé sentence Kurta Vonneguta "Everything was beutiful and nothing hurt". To by se taky mohlo zdát trochu moc. Celé ho natočil sám doma na laptopu, trvalo mu to dost dlouho, ale jiná možnost nebyla – došly peníze. Tvůrce zvyklý ve studiu až maniakálně hledat ten správný odstín zvuku byl na všechno sám, jistě to bylo taky bolestné. Zvlášť když si jeden vytkne za úkol dosáhnout toho, aby deska zněla, jako když člověk slyší zvuk klasické kapely padesátých či šedesátých let přilétat z kosmu. Byla ohlášená jako Pierceova poslední deska, ale umělec si tím prý už zase není jistý, má pocit, že se v něm ještě všechno neuzavřelo. A zároveň ho trápí, že se nikdy nebude rovnat těm největším, jako pro něj byl třeba Hank Williams. A nezní to od něho jako vyjádření nepřípadných ambicí, ale spíš relevantní otázka – proč dál rozmnožovat to obrovské kvantum hudby, když v běhu její historie vznikly věci tak těžko překonatelné?

Pierce má za sebou taky bohatou hudební historii. Začala už v půlce osmdesátých let, když dal s kamarády z města Rugby dohromady kapelu Spacemen 3, která předváděla jakýsi strhující "neandertálský" minimalismus. Primitivní figury vytloukané do kytar a pod nimi neúprosný rytmus, nad nimi distancovaný vokál. Po jejich dost konfliktním rozpadu založil Spiritualized, jednu dobu docela slavnou kapelu, která se svezla na vlně britpopu, ale nikdy k ní nepatřila. V jejich čím dál košatější hudbě se potkávaly elektronika, klasika, gospel i hodně syrový rokenrol a při všem tom občasném hluku jakési ztišené a o to silnější emoce. Ve svých vrcholech – třeba na těžko překonatelném koncertním dvojalbu z roku 1997 – to byla hudba nějak obrovská a pořád uzavřená do jedné znavené hlavy, která jako kdyby nesla ozvěnu zvuků toho místa, kde už nic nebolí, do světa, v němž různé bolesti mohou člověka udolat. Těžko si představit, že by někdo slyšel jeho Broken Heart, a necítil se přitom sladce zlomený, že by ho při jiných pasážích z alb Spiritualized nenabíjela syrová energie. Ano, psaní o kapele, která má ve zvyku být "trochu moc", vyžaduje větší počet superlativů...

Pierce asi nikdy nezvládal obchodní stránku hudby, jeho systém se taky během jeho života dost změnil. Lpí na konceptu alba jako celistvého díla, které má začátek, prostředek a konec ve světě, kde většina publika si dělá vlastní playlisty, protože přece všechno ví nejlíp. Pohoršeně vypráví, jak mu management vysvětloval, že by měl dát do prodeje "balíček" své hudby, všechny desky hezky v kupě a s pořádnou slevou. Prodávat – jen s mírnou nadsázkou řečeno – sumu vlastního života v balíčku za pár dolarů. Taky bych je s tím poslal do háje.