Když v našem malém sídlištním městě chodil večer Mikuláš, podobalo se to trochu válce gangů. Mikulášských part bylo víc a vedl se mezi nimi tvrdý boj o to, kdo ovládne větší prostor. Role svatého Mikuláše byla svěřována zvláště ztepilým mužům, u kterých se předpokládalo, že se neopijí, sotva hned vyjdou, ale vydrží to aspoň do poloviny roznášky. Čerti byli opilí od začátku, což patřilo k věci. Byli divocí a šel z nich strach, o některých se říkalo, že to jsou cikáni ze Smolné, ale to aby se nahnal strach ještě větší. Nebyli to ještě žádní operetně vyšňoření krampusové, ale pořádní čeští čerti s mourem namazaným obličejem, červeným jazykem na gumě a nějakou tou černou šubou přes ramena. Vydávali různé hrůzné zvuky, napodobující kozly a čerty, co viděli v televizi, ale vyzbrojeni byli skutečnými řetězy, kterými kolem sebe mávali, a někteří i vidlemi, kterými zaháněli útočící chasu. To byla součást boje a prestiže, skočit čertovi na hřbet, nebo aspoň ho zezadu nakopnout, čímž jste ovšem opravdu riskovali těžký úraz, ale nakonec to skončilo jen nějakými modřinami. Andělé, kteří tomu asistovali, byli pak příležitostí pro místní utajené travestity. Byl na ně zajímavý pohled a já si vzpomínám, jak jsem v jednom poznal našeho plachého souseda. Měl namalovanou pusu, vycpaný hrudník, zlatou paruku a vypadal velmi šťastně a vzrušeně.

Bylo to v dobách, kdy v tu roční dobu už byl na našem městečku v podhůří sníh. Se sněhem je to všechno hezčí a kouzelnější. Dokonce i bezmála násilnická povaha slavení Mikuláše byla ve sněhových závějích jaksi tlumena a vyznívala mírněji. Když se těm největším uličníkům podařilo jako každý rok mikulášský plášť polít hořlavinou a zapálit, vrhnul se hořící Mikuláš do sněhu, chvíli se v něm válel a pak zase pokračoval v pochůzce po našem městě, které bylo vlastně jednou velkou ulicí mezi paneláky. Ta ulice se jmenovala V. I. Lenina, což bylo vnímáno jaksi samozřejmě a nikdo se tomu nedivil, stejně jako těm svatým trojicím a válkám gangů, které se toho prosincového večera pod patronátem vůdce ateistického státu rozpoutávaly. Jen těm hloubavějším vrtalo hlavou, proč chodí Mikuláš 5. prosince, když svátek má až druhý den, ale to patřilo k tomu mysteriu, protože nelze předpokládat, že by vědomost o tom, že v judaistické tradici začínají svátky už večer předchozího dne, byla příliš rozšířená. Tak v tom dávném čase mého dětství chodil po neznabožském sídlišti Mikuláš a čert a anděl a způsobovali rozruch, kterému málokdo odolal.

Dnes má to městečko o dva tisíce obyvatel méně než za mých Mikulášů. Teď tam žije tři a půl tisíce lidí, z toho asi třetina na sociálních dávkách. Veskrze to jsou Romové, které tam před lety začali sestěhovávat obchodníci s chudobou, již levně nakoupili byty, které pak pronajímali Romům, zvláště těm, jichž se jiné obce rády a s vděkem zbavovaly. Slyšel jsem, že se městu Rotava začalo říkat Romava. Namáhavé sousedství s novými obyvateli, kterých přibývalo, ne každý vydržel, takže počet obyvatel klesal a měnil se v prospěch nově příchozích. Patrné to bylo zvláště u dětí, takže letos byla ve škole otevřena první čistě romská první třída. Rodiče gadžové raději vozí své děti do sousedních Kraslic, protože se domnívají, že by to ty jejich odnesly. To situaci jen zhoršuje, ale kritici by si měli položit otázku, jak by oni jako rodičové obstáli před podobnou výzvou. Těch romských dětí v jedné třídě školy, do které jsem jako dítě chodil kdysi dávno i já, je třiadvacet. Jsou mezi nimi určitě případy nadějné, stejně jako ztracené, kterých, jak to skepticky odhaduju, bude víc. Snad ale i ony si včera užily Mikuláše, protože jak věřím, takovou tradici si v tom městě bez tradic nenechali vzít. Aspoň doufám. A Romové, i když se jim říkalo cikáni, byli vždycky dobří Mikuláši.