Ekonomie je ve své nejhlubší podstatě psychologií. Co máme v hlavě, to se nám dřív nebo později projeví v peněžence a na životní úrovni. Ve vyhrocené době krize a největší inflace, jakou Evropa zažívá od osmdesátých let minulého století, to platí ve vyostřené formě.

Přestože se zdražuje všude, mezi jednotlivými zeměmi jsou násobné rozdíly v míře inflace. Estonsko 20 procent, Litva 18,9, Česko 16, Rumunsko 14,5, Bulharsko 14,4, Polsko 13,9 procenta. Šestice zemí Evropské unie s aktuálně nejvyšší inflací. Francie 5,2, Malta 5,4, Finsko 5,7, Švédsko 6,4, Lucembursko 6,8, Itálie 6,7 procenta. Globální vlivy od vysokých cen energií, nafty a benzinu a potravin dopadají na všechny stejně. Ty výsledky jsou přitom násobně jiné. Rozdíly dělá politika a psychologie. Přesněji řečeno důvěra lidí, že zdražení je jen jednorázové a krátkodobé a jejich vlády a centrální banky je rychle zvládnou zkrotit a vrátit stabilitu cen. Nebo naopak strach a obavy, že zdražování bude dlouhodobé a je potřeba rychle a za každou cenu nakoupit, dokud to ještě nezdražilo. Říct si co nejrychleji o vyšší plat, dokud na to ještě firma má, protože jí zákazníci jsou ještě ochotni vyšší ceny platit. To je psychický stav, kterého se ekonomové obávají ze všeho nejvíc. Odborně se mu říká ze řetězu utržená neukotvená inflační očekávání. Mentalita utrať, co můžeš, protože zítra to bude dražší. Utrácení je v takové chvíli úsporná strategie. Víra, že zboží stihnu získat ještě za nižší cenu. Takže si člověk koupí i to, co by si normálně pořídil třeba až za pár měsíců. Takhle radši sáhne do úspor a nakoupí. A protože se tak chová hodně lidí, ceny letí vzhůru.

Zákazníci s bipolární poruchou

Obchodníci je zvedají nejen proto, že jim vzrostly náklady. Zdražují, protože si to mohou dovolit. Lidé jim ty vyšší ceny tolerují a utrácejí. Tento stav trvá až do chvíle, než už na to zákazníci nebudou mít. A obchodník bude nucen jít s cenou dolů. Jinak by neprodal. Ten násobný rozdíl v inflaci u nás a v jiných zemích Evropy ukazuje, že jsme se do té nebezpečné spirály dostali. Lidé nevěří, že zdražování rychle skončí. „Firmy propadly zdražovací mánii. Cenovou roznětku zažehla česká mentalita. Hrozí zlý jev.“ Těmito výroky začíná 6. června rozhovor s členem bankovní rady České národní banky Tomášem Holubem v Lidových novinách. Jeden z českých akademicky nejúspěšnějších ekonomů v něm na poměry zdrženlivých centrálních bankéřů volí velmi ostrý slovník. „Firmy doposud viděly, že jim zákazníci neubývají, ani když zvýší svoje ceny o patnáct dvacet procent. A dokud neuvidí určitý pokles poptávky, mohli by mít jejich majitelé tendenci si skokové zdražení zopakovat,“ varuje Holub. „Někdy nejen ve snaze vykompenzovat vyšší náklady, ale i ve snaze zvýšit si své ziskové marže, ,zahojit se‘ ze dvou špatných covidových let. Obáváme se, že inflační očekávání firem už nejsou dobře ukotvená. A tím to riziko nekončí. Když zaměstnanci uvidí, jak firmy propisují růst nákladů do svých cen a zvedají si marže, budou chtít vyšší mzdy. Což je pro firmy s dobrou ziskovostí reálné. A tím už bychom se mohli ocitnout v nežádoucí spirále mezi cenami, zisky a mzdami. Jakmile se spirála roztočí, lze ji jen těžko zastavit. Snažíme se zabránit tomu, aby vůbec vznikla,“ říká bankéř.

A varuje před mentálním stavem, o němž se mezi ekonomy už nějakou dobu diskutuje. Debatu loni rozjel hlavní ekonom České spořitelny David Navrátil, když řekl, že Češi jsou maniodepresivní. Obecně podle něho nemáme strategie, plány a rozhodujeme se velmi nepromyšleně. V manické fázi se Češi například podle něho v letech 2015–2016 vrhli na trh nemovitostí, který je od té doby přehřátý. Další ekonomové tuto myšlenku rozvíjejí tak, že naše maniodepresivita přiživuje inflační očekávání. A přispívá tím k tomu, že máme vyšší inflaci než jinde. „S Davidem do značné míry souhlasím. Máme tendenci sklouzávat k černobílému vidění. A nejsou to jen domácnosti, ale i podniky. Možná je to část vysvětlení, proč nyní všechny podniky propadly zdražovací mánii. Jeden člověk z byznysu mi říkal, že teď nechce být nikdo tím posledním, kdo zvyšuje ceny. Ale zároveň si pamatuji opačný pól té ,bipolární poruchy‘. Od podzimu 2013 do jara 2017 jsme uplatňovali kurzový závazek, kdy jsme intervenovali proti koruně a udržovali ji v blízkosti 27 korun za euro. A vysvětlovali, že oslabení kurzu koruny se začne promítat do cen, protože firmy budou mít vyšší náklady na dovážené vstupy. A firmy nám v reakci na to říkaly: My čelíme tak brutální konkurenci, že se nikdo z nás neodváží zvýšit ceny, protože by přišel o všechny zákazníky. A teď se to přepnulo do opačného mentálního nastavení. Vládne heslo: Musíme zvyšovat ceny, a když to uděláme všichni, zákazníci nám nemají kam utéct. Což je svým způsobem pravda. Ale ve chvíli, kdy se to kolektivně ,přešvihne‘ a lidé mají najednou nižší reálné příjmy, firmy začnou cítit pokles poptávky. A možná se opět přepnou do módu: Už nemohu zdražovat, zákazníci mi utíkají a můj konkurent zlevnil, tak musím zlevnit taky. To snadné přepínání z jednoho mentálního nastavení do druhého může být součástí vysvětlení, proč u nás inflace akcelerovala tak výrazně,“ říká Holub.

Vede zdražování potravin Babiš?

Slova o manickém zdražování potvrzují aktuální čísla o inflaci za květen. Opět dvojciferným tempem stoupají ceny zboží, které jinde po Evropě rostou násobně méně. A je to často zboží, které se dováží ze stejných zemí. Není z velké většiny naší domácí provenience. Ceny oblečení vzrostly o 22,9 procenta, obuvi o 16,9 procenta, u nábytku a vybavení domácnosti o 15 procent. Zároveň se prudce zvyšují tržby v obchodech. Lidé v dubnu, z něhož jsou poslední data, utratili za oblečení a boty o 121 procent víc než loni. Ta částka je očištěná od vlivu zdražení. U vybavení domácnosti rostly tržby o 16 procent. To všechno jsou útraty, které se dají v případě očekávání vyšších nebo nižších cen posunout v čase.

Vůbec nejvíc je teď ale vidět zdražovací mánie u potravin. Jejich ceny se v souhrnu zvedly o 15,1 procenta. Mouka zdražila o 64,6 procenta. Maso o 17 procent. Mléko o 42 procent. Vejce o 33,8 procenta. Olej o 42,7 procenta a cukr o 33,8 procenta. To nejde vysvětlit vyššími náklady zemědělců a výrobců za energie. Ty mají jejich konkurenti v jiných zemích stejné, a potraviny tam zdražují násobně méně. Třeba ve Švýcarsku meziročně jen o 1,1 procenta. Ve Francii o 2,9 procenta. Prodejci potravin to prostě zkusili. Ve víru všeobecné debaty o zdražování prudce zvedli ceny. A lidé jsou ochotni je platit. Ceny za nákup potravin se proti předchozímu roku zvýšily o 9 procent. To je opět číslo očištěné o vliv zdražení. Prudce zdražily i restaurace a hotely, o 22,8 a 18,1 procenta. Ani tady lidé útraty neomezili, ale naopak zvýšili. Vzhledem k tomu, že jedním z největších producentů potravin je v Česku Agrofert Andreje Babiše, dá se říct, že jedním z motorů manického zdražování je Andrej Babiš.

Ano, bude dráž

Ten dominantní motiv je ale v psychologii. Lidé nevěří, že zdražování rychle skončí. Ani nemají důvod věřit. Nikdo z těch, kdo mají nebo by měli mít inflaci v rukou, jim to neřekl. Nový guvernér České národní banky Aleš Michl jim naopak hned na Pražském hradě po svém jmenování oznámil, že k cenové stabilitě se vrátíme nejdřív v roce 2024. To znamená dva inflační roky. Za tu dobu budou ceny klidně o 30 procent vyšší, než byly loni. Lidem o těch 30 procent spadne životní úroveň. Nevystoupil tady nikdo jako guvernér amerického Fedu Jerome Powell, který řekl, že udělá úplně všechno pro to, aby inflaci okamžitě zastavil. Lidé a firmy mu uvěřili a americké zdražování, které je nyní s 8,5 procenta na polovině našeho, začalo přinejmenším brzdit.

Co se týče rostoucích cen potravin, je před námi v Evropě Lotyšsko s 24,8, Litva se 17,4, Estonsko se 17, Maďarsko s 19,8 procenta. Na druhé straně škály stojí zmiňovaná Francie s 2,9 procenta, Irsko se 4,4, Belgie se 6,4 procenta. Výrobci potravin tam čelí stejnému vzestupu nákladů jako v České republice, ale v těchto zemích zdražování postupuje násobně nižším tempem. Ekonomové Peter Andre, Ingar Haaland, Christopher Roth a Johannes Wolfhart publikovali v květnu odborný článek Inflační příběhy. Na výzkumu osmi tisíc Američanů a stovky předních ekonomů zkoumali, jak jejich rozhodování ovlivňují příběhy o inflaci, kterým věří. Ty rozdíly jsou dramatické a vliv příběhů zcela zásadní. U nás převažují příběhy dva. Zdražování bude dlouhé. A ceny potravin čeká strmý růst. Obchodníci už ty příběhy přepsali do cen. Inflace se nezastaví do chvíle, než tomu uvěříme. Do té doby se budeme točit ve spirále zdražování, kdy každý bude chtít zvednout cenu, pak plat, pak znovu cenu. Neskončí to dřív, než na to už někdo nebude mít. Každý den takové spirály je pro společnost mimořádně ničivý. Země, kde ceny letí prudce vzhůru, zpravidla neprosperují. Předností bohatých států jsou stabilní ceny i v těžkých dobách. Jak teď sledujeme třeba ve Švýcarsku. Ty jsou ale nepředstavitelné bez důvěry lidí, že opravdu stabilní budou. Vláda a centrální banka musejí začít okamžitě tu důvěru do společnosti vracet. Společný projev premiéra Petra Fialy a guvernéra Aleše Michla v hlavním vysílacím čase s jasným prohlášením, že pro okamžité zastavení inflace jsou připraveni použít všechny své pravomoci, je minimum, kterým je potřeba začít.