Asi se tomu není možné vyhnout. Bylo by to jako psát o dění v červenci 1969 a pominout při tom přistání na Měsíci. Takže. Zemřel Karel Gott, názory byly projeveny. Nebo přesněji recyklovány. Karel Gott byl – Havlovými slovy – „součástí české krajiny“ dost dlouho na to, aby si o něm každý stihl něco pomyslet, nějak to sesumírovat a dát to vědět světu. Po zveřejnění zprávy o zpěvákově smrti se pochopitelně objevilo mračno „ripů“, některé z nich předvídaly, že Gottova památka okamžitě začne být nízce tupena. Aspoň v mé bublině to tak nevypadalo, nanejvýš tu a tam někdo prohlásil, že na pár dní odchází z Facebooku (moc věřit se tomu stejně nedalo) nebo že mu zpěvák byl lhostejný, stejně jako jeho hudba.

Lidé často opakovali, jak to byl v osobním kontaktu vlídný a nijak zákeřný člověk vybraných způsobů, že byl (v nějaké míře) loajální k přátelům, kteří byli u normalizačního režimu v nemilosti. Americký novinář a spisovatel před pár lety napsal knihu o dvojím typu ctností či zásluh – o jedněch člověk píše do „cévéčka“, kde vypočítává různé svoje pracovní úspěchy, druhé jsou připomínány na jeho pohřbu, kdy je řeč především o kvalitách jiného druhu. Karel Gott je také měl. Jenomže jeho život také ilustruje to, že veřejná persona a ctnosti projevované v osobním životě nemusejí nutně souznít, mluvit jedním hlasem. Na sociálních sítích ovšem panovala shoda v tom, že Gottův hlas byl veliký ve všech smyslech toho slova. Víckrát jsem si přečetl, že zpěvák byl „zrcadlem“ své domoviny, ztělesněním její historie ve vší její rozpornosti a tak dále a tak podobně. Nějak tu zemi vyjadřoval, byl s ní spjatý asi až myticky, server Novinky to hezky vyjádřil titulkem „Lípa Karla Gotta na Rokycansku usychá, místní v tom vidí symboliku“.

„Vznášel se nad režimem, jako by nechtěl sestoupit dolů, do reality. Jeho úspěch, svázaný s profesionalitou ve svém oboru až nevídanou, pokračoval i po revoluci. Zpěvák se nepřestal klenout také nad novým, svobodným režimem, který ho samozřejmě, vděčně přijal. I když už ,lék' jeho hlasu, jeho písní, vlastně nepotřeboval,“ rozepsal se zas v komentáři pro Aktuálně.cz Martin Fendrych.

Lapidární mnohoznačnosti dosáhly v titulku na první straně Haló noviny: „Odešel národní umělec Karel Gott.“ To se dá vykládat různými způsoby a každý je přitom po svém pravdivý. V tu dobu se ale už česká veřejná debata chystala na mnohonásobný „overkill“. Už jenom ta kvantita odvysílaných materiálů, popsaného papíru byla ohromující a zarážející. Dostatek inspirace pro sociální sítě, které rázem měly taky co schroustávat (třeba patafyzické vládní číslo se státním pohřbem). Vznikl na nich nerozlišitelný proud slov, komentářů a polemik, v němž bylo dost těžké rozlišit, co je myšleno vážně. Petice za přejmenování pražského letiště, se kterou přišel nějaký pán z Trikolóry, recesistické návrhy na „přejmenování“ Karlova mostu, kouzelné video s Jiřím Ovčáčkem, který při deklamaci prezidentova stanoviska před novináři dovedl k dosavadnímu vrcholu své umění dramatické pauzy. Chlapské vyznání analytika Parlamentních listů Štěpána Kotrby, jenž vyjádřil svou ideovou pevnost názorem, že by dnes rád podepsal Antichartu...

A do toho spory o zpěvákovo dědictví, jestli v něm převáží radost, již měla jeho hudba rozdávat, nebo důsledně projevovaná loajalita vůči normalizačnímu režimu. A  taky asi hodně citů – mezi těmi zasaženými i zpěvákovou smrtí nedotčenými kvůli nepěkným vzpomínkám. Virtuální prostředí je ale spolehlivý hubitel emocí, mění je v otravné afekty, jednu jako druhou. Když si jeden minulý týden nedal pozor, skončil hypnotizovaný u monitoru, z něhož na něj řvalo strašně hlasité a únavné nic. Na druhou stranu – nikdo tam koukat nemusí, když nechce, o nic důležitého tím nepřijde. Jestli masové dohadování se o Karla Gotta něco prokázalo, tak to, že podobné debaty nemohou k ničemu dospět a především ani nemohou nic přinést. Mám dojem, že všechny, kdo se toho obecného třeštění v minulých dnech účastnili, to stálo kus duševního zdraví. Mě asi taky.