Užitečných příruček pro uživatele češtiny, v nichž čtenáři, většinou již odrostlí povinné i nepovinné školní docházce, nacházejí poučení, jak správně zacházet s mateřským jazykem (jistěže se mohou dovzdělat i cizinci), vychází u nás poměrně dost. Člověk se jich po pročtení většinou nezbaví, naopak je zařadí do své knihovny na místo snadno a rychle dostupné, protože ví, že se k nim bude vracet. Zhusta ke svému prospěchu, občas i k zlosti, to když v nich nenachází, co právě hledá. Z poslední dekády připomeňme třeba výběr z dotazů adresovaných jazykové poradně Ústavu pro jazyk český Jsme v češtině doma? Markéty Pravdové (2012), Akademickou příručku českého jazyka, kolektivní práci vycházející z výkladové části Internetové jazykové příručky (2014), či Psaní velkých písmen v češtině Ivany Svobodové a kol. (2015).

Také dva paperbacky sepsané dvěma autorkami pod společným pseudonymem Červená propiska chtějí čtenáře poučit. A činí tak formou zábavnou až infantilní; kdyby Červená propiska vykládala čárku před až, jistě by uvedla diskrepanci mezi Slovníkem spisovného jazyka českého, kde je příklad „bledý až zsinalý (sic)“, a Internetovou jazykovou příručkou, kde čteme „bledý, až sinalý“.

Titulních 100 perliček (respektive 100 přešlapů) znamená počet kapitol, z nichž každá se věnuje obvykle jednomu jazykovému (nejčastěji pravopisnému) jevu, a to takovému, který může činit běžným pisatelům, rozumí se majoritě bez vysokoškolského bohemistického vzdělání, jisté potíže. Tak třeba v prvním svazku se dočítáme, že náležitý tvar je „bychom“, nikoli „by jsme“ nebo „bysme“. U prvního příkladu je pro hlupáčky nakreslen emotikon, bílá tvář s úsměvem, u druhého a třetího rudá podmračená tvář s koutky dolů. Na výklad stačí autorkám pět vět, tvarem „bychme“ (viz Josef Kajetán Tyl, Karel Hynek Mácha, ale ještě i takový Jan Herben) se nezabývají.

Podobně pomíjejí například etymologii slova „přece“ (ve druhém svazku), jen povědí, že „jediným spisovným tvarem je v tomto případě přece“ (takže zase emotikon, bílá tvář s koutky vzhůru), zatímco tvar „přeci, i když se to nezdá, patří do obecné, tedy nespisovné češtiny“ (emotikon, jak jinak, brunátná tvář s koutky dolů). Kdyby čtenářům prozradily, že „přece“ vzniklo ze staročeského „přědsě“, „přědcě“, tedy před se, před sebe, stal by se náležitý spisovný tvar zajisté zapamatovatelnějším.

Ale dejme tomu, že takový stručný výklad stačí a má smysl, protože na leckterých našich školách ani maturanti neuslyší, jak to s „přece“ a „přeci“ je, a jak by mohli, když to zhusta netuší ani jejich vyučující. Zato se každý musel dovědět už na prvním stupni základní školy, že „výr“ je pták, zatímco „vír“ je „točivý pohyb vody nebo vzduchu“ (první svazek). Nebo že je rozdíl mezi „výt“ a „vít“ (druhý svazek), takové kapitoly si mohla Červená propiska odpustit, jenže kdyby tak učinila, stěží by nakrmila dvě knížky.

A přece jsou potřebné, neboť jazykové osvěty není nikdy dost. Červená propiska to s námi myslí dobře, budeme tedy shovívaví a odpustíme jí i neobratné vyjadřování („Skloňování číslovek je jednou z nejčastějších chyb“ nebo „Nemají v tom jasno pouze žáci, ale hrubky se objevují i v marketingové sféře a na internetu“, oba příklady čteme v prvním svazku) a také docela chudý slovník s obsedantním užíváním slovesa „jednat se“, z něhož se dřív puristé osypávali („i zde se jedná o hyperkorektní tvar“, „jedná se o státní svátek“, „V obou případech se jedná o nesklonný tvar“, „Nejedná se o medvídka“ atd.). Vem to čert.

Po dvou svazcích už Červená propiska jistě pracuje na třetím. V něm by nám mohla objasnit, kdy psát škodovka a kdy Škodovka nebo proč kontroverzní, nikoli kontraverzní. Je toho k vysvětlování pořád dost.

A ještě něco. „Tato kniha byla vytvořena s láskou k češtině,“ stojí na obálce prvního i druhého svazku. Tak to nám spadl kámen ze srdce.

Červená propiska (Karla Tchawou Tchuisseu a Sabina Straková): 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny, Euromedia Group 2020, 160 str., a 100 přešlapů pro (ne)milovníky češtiny, Euromedia Group 2021, 144 str. Obě knihy ilustrovala Anna Macková.