komentář Ondřeje Štindla

Roušky a Klausova „předběžná opatrnost“

komentář Ondřeje Štindla
Roušky a Klausova „předběžná opatrnost“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vláda nařídila všem, kdo se pohybují v ulicích, nošení roušek. To rozhodnutí má, zdá se, všeobecnou podporu. Ale ne úplnou, například bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Echo24 před vyhlášením toho nařízení řekl, že roušku nenosí: „Roušku nemám. Někdo se podivoval, jak to, že nenosím roušku. O mně je všeobecně známo, že na lyžích nenosím helmu. To je taková moje polemika s takzvaným principem předběžné opatrnosti, který přes zelenou ideologii ovládl náš svět.“

Na sociálních sítích to dost schytal a není na tom nic udivujícího. Petr Macinka z exprezidentova institutu později ve vysvětlujícím prohlášení tvrdil, že Klausova slova byla krácením rozhovoru trochu zkreslena a že jejich interpretace debatéry na sítích byla často vedena zlou vůlí.

A jistě – exprezidentova odpověď působí jako příklad prvoplánového dělání temp proti proudu, podobně performativního jako některé okázalé projevy veřejného rouškování (tím samozřejmě nemyslím práci lidí, kteří v době výpadku zásobování vyrábějí roušky pro druhé). Ale o tom principu předběžné opatrnosti má cenu se bavit, jakkoliv s ním Klaus polemizoval pomocí značně nevhodného příkladu.

Princip předběžné opatrnosti velí chovat se opatrně proto, aby se zabránilo nějakým budoucím následkům neznámé závažnosti, o níž se předpokládá, že bude velká. Jako s čímkoliv jiným je možné to s tou předběžnou opatrností přehnat – snad nikdo nebude chodit po ulici s přilbou na hlavě, protože existuje malá pravděpodobnost, že mu na ni spadne kus balkonu. A kdyby se při svém chování všichni řídili principem předběžné opatrnosti, přišli bychom o spoustu vzrušujících příběhů a třeba i velkých výkonů lidského ducha.

Mám třeba velmi rád krátký dokument Wernera Herzoga La Soufrière, který režisér natočil na malém karibském ostrově, kde se s velkou pravděpodobností očekával výbuch sopky, jenž měl zničit všechno živé. Jistě bylo krajně neopatrné se tam vypravit – vlastně to byl úplně bláznivý hazard. Ale něco díky tomu vzniklo. Důsledné uplatňování toho principu může udělat život velmi bezpečným, k žití ale moc nebude.

Nenošení roušky ale nepřinese nikomu nic, nanejvýš kvůli němu někdo chytne nebezpečnou nákazu. A navíc – nějakou roli hraje i míra následků, jimž se tou předběžnou opatrností má zamezit. Až únavně často bylo v době startu pandemie slyšet srovnání mezi koronavirovou infekcí a běžnou chřipkou, které mělo dokazovat přehnanost tehdejších obav. Jenomže u COVID-19 existuje možnost eskalace daleko za hranici toho, co každý rok přináší chřipková epidemie, a proto byla předběžná opatrnost namístě.

Není to ale jenom virus, který dnes předběžnou opatrnost opravňuje. V rámci boje s ním jsou zaváděna všelijaká opatření, jejichž nutnost je asi nezpochybnitelná – v tomto čase. Přijde ale den a i tahle pandemie skončí a s tím přijde i čas, kdy by se míra omezení osobních svobod i míra dohledu měla vrátit k normálu.

V některých zemích se například dodržování karantény sleduje přes mobily nakažených, díky čemuž se mohou státní instituce v reálném čase dozvědět, že někdo porušil podmínky karantény (a byl dostatečně hloupý na to, aby si mobil vzal s sebou). Mimořádnou situací se dá ospravedlnit ledacos, lidské instituce ale mají jeden nepříjemný zvyk – když už jednou nějaké pravomoci dostanou, nerady se jich vzdávají.

A navíc i v části veřejnosti současná mimořádná situace může budit sympatie k autoritativnějšímu a centralizovanějšímu způsobu vládnutí a děje se to nejenom mezi „obvyklými podezřelými“. V tomhle případě princip předběžné opatrnosti velí vyžadovat – až se možnost nákazy dostatečně výrazně sníží – důsledný návrat ke svobodnějším poměrům.

19. března 2020