Vláda nařídila všem, kdo se pohybují v ulicích, nošení roušek. To rozhodnutí má, zdá se, všeobecnou podporu. Ale ne úplnou, například bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru pro Echo24 před vyhlášením toho nařízení řekl, že roušku nenosí: „Roušku nemám. Někdo se podivoval, jak to, že nenosím roušku. O mně je všeobecně známo, že na lyžích nenosím helmu. To je taková moje polemika s takzvaným principem předběžné opatrnosti, který přes zelenou ideologii ovládl náš svět.“

Na sociálních sítích to dost schytal a není na tom nic udivujícího. Petr Macinka z exprezidentova institutu později ve vysvětlujícím prohlášení tvrdil, že Klausova slova byla krácením rozhovoru trochu zkreslena a že jejich interpretace debatéry na sítích byla často vedena zlou vůlí.

A jistě – exprezidentova odpověď působí jako příklad prvoplánového dělání temp proti proudu, podobně performativního jako některé okázalé projevy veřejného rouškování (tím samozřejmě nemyslím práci lidí, kteří v době výpadku zásobování vyrábějí roušky pro druhé). Ale o tom principu předběžné opatrnosti má cenu se bavit, jakkoliv s ním Klaus polemizoval pomocí značně nevhodného příkladu.

Princip předběžné opatrnosti velí chovat se opatrně proto, aby se zabránilo nějakým budoucím následkům neznámé závažnosti, o níž se předpokládá, že bude velká. Jako s čímkoliv jiným je možné to s tou předběžnou opatrností přehnat – snad nikdo nebude chodit po ulici s přilbou na hlavě, protože existuje malá pravděpodobnost, že mu na ni spadne kus balkonu. A kdyby se při svém chování všichni řídili principem předběžné opatrnosti, přišli bychom o spoustu vzrušujících příběhů a třeba i velkých výkonů lidského ducha.

Mám třeba velmi rád krátký dokument Wernera Herzoga La Soufrière, který režisér natočil na malém karibském ostrově, kde se s velkou pravděpodobností očekával výbuch sopky, jenž měl zničit všechno živé. Jistě bylo krajně neopatrné se tam vypravit – vlastně to byl úplně bláznivý hazard. Ale něco díky tomu vzniklo. Důsledné uplatňování toho principu může udělat život velmi bezpečným, k žití ale moc nebude.

Nenošení roušky ale nepřinese nikomu nic, nanejvýš kvůli němu někdo chytne nebezpečnou nákazu. A navíc – nějakou roli hraje i míra následků, jimž se tou předběžnou opatrností má zamezit. Až únavně často bylo v době startu pandemie slyšet srovnání mezi koronavirovou infekcí a běžnou chřipkou, které mělo dokazovat přehnanost tehdejších obav. Jenomže u COVID-19 existuje možnost eskalace daleko za hranici toho, co každý rok přináší chřipková epidemie, a proto byla předběžná opatrnost namístě.

Není to ale jenom virus, který dnes předběžnou opatrnost opravňuje. V rámci boje s ním jsou zaváděna všelijaká opatření, jejichž nutnost je asi nezpochybnitelná – v tomto čase. Přijde ale den a i tahle pandemie skončí a s tím přijde i čas, kdy by se míra omezení osobních svobod i míra dohledu měla vrátit k normálu.

V některých zemích se například dodržování karantény sleduje přes mobily nakažených, díky čemuž se mohou státní instituce v reálném čase dozvědět, že někdo porušil podmínky karantény (a byl dostatečně hloupý na to, aby si mobil vzal s sebou). Mimořádnou situací se dá ospravedlnit ledacos, lidské instituce ale mají jeden nepříjemný zvyk – když už jednou nějaké pravomoci dostanou, nerady se jich vzdávají.

A navíc i v části veřejnosti současná mimořádná situace může budit sympatie k autoritativnějšímu a centralizovanějšímu způsobu vládnutí a děje se to nejenom mezi „obvyklými podezřelými“. V tomhle případě princip předběžné opatrnosti velí vyžadovat – až se možnost nákazy dostatečně výrazně sníží – důsledný návrat ke svobodnějším poměrům.