Rušnou premiéru zažil ministr zdravotnictví Roman Prymula. Potom, co byl uveden do vládní funkce, rozmnožil také řady uživatelů sociálních sítí. „Byl mi zřízen Twitter,“ oznámil mimo jiné ve svém prvním postu. Jeho cit pro užívání trpného rodu za účelem zdůraznění velmi úřední vážnosti toho kroku zaslouží ocenit. Rozkaz byl splněn. Twitter byl zřízen. A vzápětí byl i použit. V publiku to ovšem způsobilo mírnou dezorientaci.

Ministr byl totiž dotázán, zda současné restrikce lidem v Česku umožňují tělesnou lásku, nebo jak to říct. Prymulova odpověď zněla: „Tyto aktivity jsou povoleny, ale pouze s prověřeným partnerem.“ Nemálo uživatelů trpělo pochybnostmi, zda odpovídal skutečně Roman Prymula, nebo jestli ho na síti jenom někdo neparoduje. Sentence skutečně působí jako hyperbola běžného, suše a převelice vážného ministrova vystupování, na němž je navíc znát mnoholetý vliv života v prostředí Československé lidové armády s její specifickou kulturou mluveného i psaného slova. A opět ten výmluvně trpný rod: „Aktivity jsou povoleny.“ V rozhovoru pro Prima CNN se ale ministr k té formulaci přihlásil a vysvětlil ji. „Má reakce je sranda. Je tím myšleno s partnerem s negativním testem. Člověk by měl dodržovat karanténní pravidlo deseti dnů, a pokud není nakažený, tak aby stále nebyl.“ Je to tak. Ministr zdravotnictví se dopustil „srandy“, obecenstvo to ale nepochopilo. Jak se to jenom mohlo stát? Jistě i kvůli tomu, že Roman Prymula ve veřejném prostoru nevtipkuje zrovna často. Troufám si dokonce odhadnout, že ten pokus o vtip na Twitteru byl dokonce ministrovou první „srandou“ – alespoň určenou veřejné konzumaci. K dezorientaci publika pak nepochybně přispělo i to, že dikce Romana Prymuly „srandujícího“ je v podstatě totožná s jeho vyjadřováním ve chvílích, kdy mluví smrtelně vážně. S ministrem spíš sympatizující čtenář by v tom mohl vidět příklad humoru velmi suchého, ba dokonce sebeironického – v reakci na dotaz, který asi nebyl myšlen úplně vážně, „zahrál Prymulu“ se vší jeho upjatou vážností, která k ministrově veřejné personě patří. Možná ho podceňuji, jako pravděpodobnější mi ale přijde varianta, že při pokusu o vtip narazil na meze svého zažitého způsobu vyjadřování.

Je ale pravda, že mnozí uživatelé sociálních sítí mívají problém rozpoznat slova míněná vážně od těch napsaných v žertu. Jistě to souvisí s povahou komunikace na internetu - člověk v ní vnímá jenom slova druhé strany, nikoli výraz tváře, tón hlasu, gestikulaci a vůbec všechny ty signály, jimiž jeden může dát najevo, že to, co říká, nemyslí úplně vážně. Stejně tak uživatelé na sítích často píšou v samozřejmém přesvědčení, že se obracejí k lidem, kteří je znají, vědí, co se od nich dá čekat, snadno dokážou dešifrovat, jak vážně míní svoje statusy a komentáře. Ovšemže to tak není, a některé udivené reakce nad tím, jak zjevný fór je někdo cizí schopen nepochopit, bývají dokladem omezenosti na straně toho nepochopeného žertujícího, podle něhož by přece každý měl znát kontext, v němž ten svůj vtípek udělal.

Zároveň se ale míra schopnosti pochopit vtip mezi lidmi skutečně snižuje, aspoň mám ten dojem. Jistě to souvisí s atmosférou ve společnosti, s tím, jak hodně lidí čím dál hůř snáší představu, že by si někdo mohl dělat legraci z nich nebo z něčeho, k čemu se hlásí. Jeden se dlouho snaží vytvořit na sítích nějaký svůj idealizovaný obraz - a pak mu ho někdo nabourává legrací na jeho účet. To se přece nesmí. Roli v tom hraje taky policejní mentalita, která se v části on-line veřejnosti rozmáhá a v jejím duchu jsou vtipy přísně souzeny z hlediska vhodnosti, korektnosti a dalších ukazatelů. A nepochybně je obtížnější rozeznat žert v realitě, která často překonává fantazii žertéřů a dá se spolehnout, že totéž, co někdo na síť píše v legraci, někdo jiný v jiném koutě virtuálního světa píše úplně vážně. Kromě těchhle „objektivních příčin“ ale roste poptávka po humoru nejenom co nejexplicitnějším, ale také nějak označkovaném. Jako kdyby uživatelé potřebovali ty svoje smajlíky a bez nich by se cítili ztraceni.