Od příštího pondělka by lidé v Česku neměli nosit venku roušky či respirátory (pokud se tam nebudou bavit ve větších hloučcích), rozhodla o tom vláda. Skončí tak opatření, které bylo pro současnou pandemii nejvíc symbolické a vzbuzovalo často emotivní reakce. Skončí ovšem v době, kdy už nebylo většinově dodržováno, navíc po delší dobu a zhusta také z naprosto pochopitelných důvodů.

Ten symbolický význam roušek a respirátorů nošených venku často přesahoval jejich význam skutečný, jak z pohledu „rouškařů“, tak „antirouškařů“. Také se během pandemie dost výrazně změnil.

V jejích prvních týdnech byly roušky prostředkem snad až záchrany, vláda je vítala na letištích a především jejich domácí výroba byla chápána jako projev schopnosti a odhodlání zdejších lidí vzdorovat pandemii vlastními silami, když na oficiální místa se moc spolehnout nedá. Postupem doby byly ale čím dál hlasitěji slyšet hlasy těch, kdo v zakryté tváři viděli symbol nastupující totality, tlaku na bezpodmínečné přizpůsobení se nebo rovnou jeden z projevů nějakého dalekosáhlého spiknutí. Přitom rouška nebo respirátor je z těch protipandemických opatření vlastně to nejméně omezující, v ničem člověku nebrání, i s ní na tváři si člověk může říkat, co chce.

Stejně tak přepjaté bylo i lpění na rouškách venku bez ohledu na to, jak malá tam byla možnost nákazy. I v tomhle ohledu byl význam roušek a respirátorů především symbolický. A veřejnost to tak vnímala, v mém zorném poli to tak alespoň vypadalo, v plném rozsahu to nařízení nedodržoval prakticky nikdo, většina se snažila najít nějakou pragmatickou střední cestu.

Český vztah k rouškám a respirátorům v zásadě kopíruje fáze vnímání pandemie, které se držely obecně platného vzorce vývoje – od počátečního vzepětí ke skepsi. To vzepětí bylo ovšem docela krátké, skepse se zdá být trvalejší a hlubší. Jistě na tom má podstatný podíl chování a vystupování vlády v době krize.

Podle včera publikovaného průzkumu se český kabinet „těší“ vůbec nejmenší důvěře obyvatelstva v Evropské unii (devatenáct procent), s opatřeními Babišova kabinetu proti pandemii je spokojena čtvrtina lidí (oproti tomu stoupá důvěra v Evropskou unii). Jistě to vypovídá o tom, že vláda ANO sklidila, co zasela, že její pozice je u veřejnosti právem velice slabá.

To dědictví nedůvěry a skepse, které po pandemii zůstane, ale nezmizí s výměnou vládní garnitury, pokud k ní tedy po podzimních volbách vůbec dojde. Zdejší společnost je k nedůvěře náchylná jaksi tradičně, někdy na to bývá i jistým způsobem hrdá, má to za důkaz toho, že se nedá snadno obalamutit.

Jenomže trvalá nedůvěra společnost velmi účinně rozežírá a paralyzuje, ve skutečně krizových situacích může ohrožovat její přežití. Sundat roušku je velice snadné, člověk si na existenci bez ní zvykne za minutku. Zbavit se apriorní nedůvěry je daleko dlouhodobější proces a neexistuje záruka, že k něčemu povede nebo že vůbec začne. Zvlášť v situaci, kdy se v ní přinejmenším část společnosti docela pohodlně zabydlela. Prohloubení nedůvěry bude patřit k těm následkům pandemie, které budou zdejší společnost brzdit a ohrožovat ji ještě dlouho potom, co nákaza opadne.