komentář ondřeje Štindla

Bez roušek a bez důvěry

komentář ondřeje Štindla
Bez roušek a bez důvěry

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od příštího pondělka by lidé v Česku neměli nosit venku roušky či respirátory (pokud se tam nebudou bavit ve větších hloučcích), rozhodla o tom vláda. Skončí tak opatření, které bylo pro současnou pandemii nejvíc symbolické a vzbuzovalo často emotivní reakce. Skončí ovšem v době, kdy už nebylo většinově dodržováno, navíc po delší dobu a zhusta také z naprosto pochopitelných důvodů.

Ten symbolický význam roušek a respirátorů nošených venku často přesahoval jejich význam skutečný, jak z pohledu „rouškařů“, tak „antirouškařů“. Také se během pandemie dost výrazně změnil.

V jejích prvních týdnech byly roušky prostředkem snad až záchrany, vláda je vítala na letištích a především jejich domácí výroba byla chápána jako projev schopnosti a odhodlání zdejších lidí vzdorovat pandemii vlastními silami, když na oficiální místa se moc spolehnout nedá. Postupem doby byly ale čím dál hlasitěji slyšet hlasy těch, kdo v zakryté tváři viděli symbol nastupující totality, tlaku na bezpodmínečné přizpůsobení se nebo rovnou jeden z projevů nějakého dalekosáhlého spiknutí. Přitom rouška nebo respirátor je z těch protipandemických opatření vlastně to nejméně omezující, v ničem člověku nebrání, i s ní na tváři si člověk může říkat, co chce.

Stejně tak přepjaté bylo i lpění na rouškách venku bez ohledu na to, jak malá tam byla možnost nákazy. I v tomhle ohledu byl význam roušek a respirátorů především symbolický. A veřejnost to tak vnímala, v mém zorném poli to tak alespoň vypadalo, v plném rozsahu to nařízení nedodržoval prakticky nikdo, většina se snažila najít nějakou pragmatickou střední cestu.

Český vztah k rouškám a respirátorům v zásadě kopíruje fáze vnímání pandemie, které se držely obecně platného vzorce vývoje – od počátečního vzepětí ke skepsi. To vzepětí bylo ovšem docela krátké, skepse se zdá být trvalejší a hlubší. Jistě na tom má podstatný podíl chování a vystupování vlády v době krize.

Podle včera publikovaného průzkumu se český kabinet „těší“ vůbec nejmenší důvěře obyvatelstva v Evropské unii (devatenáct procent), s opatřeními Babišova kabinetu proti pandemii je spokojena čtvrtina lidí (oproti tomu stoupá důvěra v Evropskou unii). Jistě to vypovídá o tom, že vláda ANO sklidila, co zasela, že její pozice je u veřejnosti právem velice slabá.

To dědictví nedůvěry a skepse, které po pandemii zůstane, ale nezmizí s výměnou vládní garnitury, pokud k ní tedy po podzimních volbách vůbec dojde. Zdejší společnost je k nedůvěře náchylná jaksi tradičně, někdy na to bývá i jistým způsobem hrdá, má to za důkaz toho, že se nedá snadno obalamutit.

Jenomže trvalá nedůvěra společnost velmi účinně rozežírá a paralyzuje, ve skutečně krizových situacích může ohrožovat její přežití. Sundat roušku je velice snadné, člověk si na existenci bez ní zvykne za minutku. Zbavit se apriorní nedůvěry je daleko dlouhodobější proces a neexistuje záruka, že k něčemu povede nebo že vůbec začne. Zvlášť v situaci, kdy se v ní přinejmenším část společnosti docela pohodlně zabydlela. Prohloubení nedůvěry bude patřit k těm následkům pandemie, které budou zdejší společnost brzdit a ohrožovat ji ještě dlouho potom, co nákaza opadne.

 

4. května 2021