Před patnácti lety se u jihofrancouzského městečka Millau otevřel jeden z nejúžasnějších mostů Evropy. Mimořádně náročné dílo, které prolomilo hned několik světových rekordů, je mistrovskou ukázkou spojení sil architektů a stavebních inženýrů.

Sebevědomé rozhodnutí

O nutnosti výstavby mostu, který by umožnil dálniční propojení pařížské metropole s jihem země, začali francouzští politici intenzivně diskutovat již v 80. letech. Vláda projekt definitivně schválila roku 1989. Čtyři roky poté byla vypsána mezinárodní soutěž na podobu mostu, který měl překlenout jedno z nejhlubších údolí Francie. Mezi ostatními soutěžními projekty zazářil návrh zavěšeného mostu od anglického architekta sira Normana Fostera, který na něm spolupracoval s francouzským projektantem Michelem Virlogeuxem. Během příprav se zvažovaly také jiné varianty umístění mostu, Foster s Virlogeuxem se ovšem rozhodli pro sebevědomé překlenutí obou stran hlubokého údolí a řeky Tarn jediným mostem.

Dominantou mostu se mělo stát sedm masivních betonových pilířů – nejvyšší z nich se přitom tyčí do výšky 343 metrů, čímž převyšuje i francouzskou ikonu, Eiffelovu věž. Díky tomu se stavba stále pyšní titulem nejvyššího mostu v Evropě. S ohledem na tyto rozměry se architekt Norman Foster spolu se svým týmem snažil přijít s návrhem mostu, který by se vizuálně jevil co možná nejsubtilněji. Betonové pilíře se navíc ve svém středu rozdvojují, čímž vzniká oko podobné jehle. Samotná mostovka se pak nachází v takové výšce, že ji často pohlcují mlhy a oblaka, takže to vypadá, jako by z údolí vyrůstaly pouze pilíře.

Hotovo za čtyři roky

Vzhledem k rozměrům stavby a náročnosti terénu je úctyhodná také doba celé výstavby mostu. Po dlouholetých přípravách se s ní začalo roku 2001, ke slavnostnímu otevření za přítomnosti prezidenta Jacquesa Chiraca došlo již na konci roku 2004. Projekt s náklady ve výši čtyři sta milionů eur financovala soukromá společnost, která také spravuje mýtný systém mostu.

Most byl konstruován se životností minimálně 120 let. Proti jeho výstavbě se postavili místní obyvatelé s obavou, že se z dvacetitisícového města Millau a jeho okolí stáhnou turisté. Stavbu ovšem nakonec prosadil místní starosta. Počáteční obavy se nicméně po otevření mostu ukázaly jako liché, neboť monumentální stavba se sama o sobě ihned stala velmi vyhledávanou atrakcí a ve výsledku výrazně podpořila také lokální ekonomiku. Ve městě vznikly nové hotely, obchody i další služby. Z celkového rozpočtu mostu šlo také jedno procento na podporu lokality.

O mostech se často uvažuje jako o ryze inženýrských stavbách. Viadukt Millau ovšem ukazuje, jaký výsledek může vzniknout při důkladném propracování jejich estetické stránky. Úzká spolupráce špičkových inženýrů, statiků a projektantů s architekty dokáže přinést nevídané konstrukce, které ohromují při pouhém pohledu a zároveň posouvají hranice oborů. Plody této práce obdivujeme pak po celá století.