Psát dojmy z něčeho, co sotva začalo, se nemusí vyplatit, ale na druhé straně, až bude hotovo, už to nebude tak riskantní. Po prvním ze čtyř dílů televizní série Božena by se však snad dalo odhadnout směřování, které docela naplňuje představu, z jakého „ducha doby“ bude dílo o životě Boženy Němcové uhněteno.

Ten náš „duch doby“ rozumí tehdejší společnosti jako společnosti krutého útlaku, který se uplatňoval především v temně pudovém nároku na ženu. Mladá Betty vyrůstá v prostředí permanentní represe a konfliktu, kdy jediným východiskem je buď romantický únik do snů (a četby německých autorů), což nejde nadlouho, nebo pragmatické řešení co nejrychleji se vdát, a tak oné bídě uniknout, což je samozřejmě iluzorní, neboť unikne jen do nového žaláře, manželského.

Na tom je jistě mnoho pravdy a všichni biografové Němcové ty nijak idylické poměry její adolescence a mládí potvrzují. Zároveň nutno říci, že autorky tady od začátku tlačí na to, aby neutěšenost byla vykreslena co nejneutěšeněji, aby syrovost toho světa, kde ženy nemají žádná práva, když tak jen bolestně rodit na kamenech, když chodí i ve vysokém těhotenství ráchat do řeky prádlo, byla co nejsyrovější, a aby mužský chtíč a mužské nároky na ženu měly podobu co nejsurovější. Autorky v Bettyině okolí nenalézají snad ani jeden světlý bod nebo nějakou spřízněnou duši, i ti její sourozenci, se kterými přitom bude do konce života udržovat vřelý vztah, jsou jen takovým hejnem malých podvyživených hejkalů a matka je hrubá a bezcitná (nutno říci, že spíše byla – babička je vypuzena).

Ve filmu jde možná o svébytnou vzpouru proti národním obrazům (ostatně dávno zašlým) „idyly“ Ratibořického údolí, ale vytvářejí tak zase jiný umělý obraz až jakéhosi deprimovaného inferna, kde Betty jenom může co chvíli čekat, kdy ji někdo z chasy halamů oklátí nebo přetáhne opratí. Bezútěšnost jejího mládí překračuje nutnou míru „realistického pojetí“, neboť je například doložen velmi hezký a vřelý vztah Betty a jejího „otce“ Johanna Pankla, který ve filmu pro ni má jen odtažitý, ba nelítostný pohled. Zmateně je pak podáno Bettyino „školení“ na slečnu na zámku ve Chvalkovicích, kde poznala prostředí mnohem kultivovanější (proč ji tam asi dali?) a kde sice si na ni mohl brousit zuby personál, ale především to ona jim uměla poplést hlavu, takže právě tam si uvědomila svou cenu a docenila kouzlo, kterým byla schopna působit na muže. Mimochodem, celé její vzdělávání probíhalo v němčině a němčina byla také jejím jazykem otcovským, čímž chci říct, že někdo měl slečnu Kameníkovou, která jinak byla výtečná, seznámit alespoň se základy německé výslovnosti. Ta je strašná.

Samozřejmě že ústředním tématem je od začátku spíše nešťastné manželství s Josefem Němcem. Autorkám nelze upřít, že si o tom jistě mnohé načetly, takže tento v principu nerovný vztah v zásadě traktují správně. Ale právě že on byl nerovný oboustranně a z obou stran šlo o tragické nedorozumění. Dopisy Němcové, z nichž povinně ti zasvěcenější takové obrazy o Němcové skládají, jistě přinášejí v pasážích o manželství mnoho stesků, mnoho lamentace, mnoho výčitek. Jsou v mnohém, zvláště ty z pozdní doby, velmi hořké. Ale kdo si opravdu dovolí předvádět onen vztah jako čistou domácí tyranii? Lze najít jistě mnoho důvodů, aby pro to vzniklo podezření. Náš „duch doby“ ho však pojme jako nezvratný fakt a mnohokrát ho předvede v deprimujících scénách. Ty jsou zasazeny do rámce patriarchální nadvlády, kdy mladé ženě není dovoleno vůbec nic a tato poroba jí je, aby to bylo zcela jasné, diktována s krucifixem, který se ve své hrozivosti rýsuje v pozadí. Autoři a autorky takových obrazů z minulosti jako by té minulosti vždy vyhlašovali válku a vynášeli nad ní tribunál. Je asi přehnané po nich chtít, aby se na to podívali s porozuměním, ale aspoň trochu empatie by možná ti naši dávní předci zasloužili.

Skutečností je, že náš „duch doby“, ten, ve kterém vznikají taková díla jako tento seriál, je radikálně jiný, než byla doba Boženy Němcové. Ale on je také úplně jiný, než je duch, který vyzařuje z jejího literárního díla. A Němcová byla především spisovatelka, její život jistě může upoutat mnoho pozornosti, neboť nabízí přitažlivá a dráždivá témata (především milenecké avantýry, které, jak lze mít za jisté, budou tvořit kostru příběhu), ale její skutečný význam je opravdu v tom, co po sobě zanechala jako literární autorka. To je právě ten paradox, který si ten, kdo opravdu Němcovou čte a je mu utěšitelkou (takoví lidé jsou, třeba autor tohohle článku), uvědomuje, když vidí, že se mu její život předkládá jako jedno životní zklamání, kde jediné, co mělo cenu, je revolta, boření konvencí a zdůrazňování práva na vlastní štěstí. V tom díle ale převládá něco docela jiného: právě přesvědčení, že co lidské štěstí ničí, je bezohlednost a sobectví, kterého na světě je sice hodně, ale může ho přemoci laskavost, pokora a dobrota oddaného srdce. Kde tu pevnou, a přitom prostou víru, která u ní prochází vším, asi tak vzala?