Říká se tomu nacionalismus bohatých, vzniká zpravidla tak, když je centrum v chudší části státu, odčerpává z bohaté periferie výrazně víc, než do ní  posléze pošle, a když centrum ještě navíc místo projevů vděčnosti dává bohatým najevo, že kulturně, civilizačně, historicky leží kdesi pod ním. To je hrubý popis tzv. katalánské otázky. Loni v říjnu vygradovalo hnutí za nezávislost Katalánska na Španělsku referendem a jednostranným vyhlášením nezávislosti. Madrid vzápětí zrušil autonomní vládu a správu, osm politiků a aktivistů uvrhl do vězení, dalších pět politiků raději odešlo do ciziny. Dosavadní prezident (v katalánské politice de facto premiér regionální vlády) Carles Puigdemont se uchýlil do exilu v Belgii.

Ne že by se domáhal statusu, o nějž dnes v evropských zemích usilují statisíce běženců z Blízkého východu a Afriky, o azyl Puigdemont oficiálně nepožádal. Pravda nicméně je taková, že do Belgie ho pozval ministr pro imigraci Theo Francken, což fakticky exil je, že španělské úřady nejprve vydaly a pak stáhly eurozatykače, byť nezrušily trestní stíhání ve vlasti.

V pátek do tohoto skomírajícího tažení přišla nečekaná jiskra, Španělsko jednak nechalo zatknout pět dalších katalánských předáků, jednak obnovilo eurozatykače. Výsledkem je včerejší zátah německé policie na Puigdemonta na dálnici v Německu. Za mřížemi ve Španělsku nebo v Německu je tak dnes dohromady deset Katalánců, které bez ohledu na to, co si o katalánských separatistech myslíme, musíme nazvat politickými vězni.

Madrid se neustále odvolává (a vymlouvá) na ústavu, která je skutečně centralistická a chrání integritu království. Nicméně jasně nedemokratická je jak ústava, která zakazuje právo nějakého národa nebo menšiny uvnitř státu na sebeurčení, tak i režim, který se s katalánským separatismem utkává převážně silou. Barcelona, kde se od pátku demonstruje, se opět stala dějištěm policejních zásahů a násilných scén.

Když španělská vláda Mariana Rajoye na podzim rozpustila regionální parlament v Barceloně a vypsala nové volby na 21. prosince, Rajoy to odůvodnil potřebou „obnovit demokracii“. Volby nedopadly tak, jak zřejmě spekuloval, separatisté nebyli potrestáni za právní chaos, který skutečně jednostranným vyhlášením nezávislosti minimálně spoluzavinili, ale naopak si udrželi lehkou většinu. Od té doby španělský stát, policie a justice pracují na tom, aby se demokracie v nejbohatší provincii Španělska neobnovila. Od voleb 21. prosince vypršely už dvě lhůty pro volbu nového prezidenta, musely být ovšem prodlouženy, neboť španělské soudy dva kandidáty pro tento post – jedním z nich byl exulant Puigdemont – zablokovaly.

Minulý čtvrtek (22. března), dva  měsíce od voleb, se tedy konečně měl volit Puigdemontův nástupce, nový kandidát Jordi Turull o jeden hlas neprošel. Volba se měla opakovat v sobotu, v pátek byl Turull spolu se čtyřmi dalšími zřejmě pro jistotu vsazen do vazby. Další lhůta pro volbu prezidenta vyprší 22. května, pokud by i tento pokus nevyšel, mohou následovat další volby. Bylo by to poprvé od konce Frankovy diktatury před čtyřiceti lety, co se volby musí opakovat. Těžko člověka napadne, jak dramatičtější projevy ještě může mít politická zácpa ve formálně demokratickém režimu.

Svůj díl zodpovědnosti nese i španělská justice. Dotyční soudci se zatím chovají jako prodloužená končetina vlády. Jeden z trestných činů, pro který dnes můžete v Katalánsku putovat z politiky do vazby a za který hrozí až 30 let, je vzpoura, nicméně s použitím násilí. Násilí se obvinění separatističtí politici na rozdíl od policie nedopouštějí, justice je z toho může podezírat jen díky konstrukci, že organizovali referendum i za cenu, že při něm zřejmě dojde k násilí. To však měla na svědomí španělská policie. Ve Španělsku se podstatná část Ústavního soudu včetně místa jeho předsedy obsazovala politicky, Nejvyšší rada soudnictví je zpolitizovaná jakbysmet.

Amnesty International nepřevzala názvosloví separatistů a odmítá lidi jako Turull vést v rubrice politický vězeň, na druhou stranu už na podzim protestovala proti vyšetřovacím vazbám pro katalánské předáky (vyšetřovací vazba u trestného činu pobuřování může trvat až dva roky a pak ještě být o další dva roky prodloužena). Co by pro členský stát Evropské unie mělo být obzvlášť trapné, je páteční intervence Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva, která Španělsko upomíná, aby jednomu ze zadržených kandidátů na katalánského prezidenta byl garantován výkon jeho politických práv.

Tyto apely míří na jeden z nejdůležitějších členských států Evropské unie, onoho společenství demokratických hodnot, které poslední rok tráví popotahováním konzervativního Polska za to, že chce svůj soudní systém posunout směrem ke španělskému modelu. A které ústy viceprezidenta Komise Franse Timmermanse loni v říjnu násilí v ulicích Barcelony ohodnotilo jako „přiměřené užití síly“, nutné k dodržení zákona.