Před letošním předáváním Oscarů se hodně hollywoodských insiderů shodlo, že největším favoritem je britský válečný film 1917 režiséra Sama Mendese. Všechno nakonec dopadlo jinak, cenu pro nejlepší film a další ocenění v důležitých autorských kategoriích si odnesl jihokorejský Parazit. Ještěže tak. Ne že by kvality vítězného snímku byly ve všech ohledech nezpochybnitelné. Vítězství 1917 by ale bylo podle mého mínění nespravedlivé, bylo by to podle mě přitakání až bezobsažné okázalosti, vítězného blitzkriegu formy nad anihilovaným obsahem. Od tohoto týdne si na něj mohou udělat názor i návštěvníci českých kin.

Film 1917 přitom je, řekněme, prestižní projekt. Režisér Sam Mendes je instituce britské režie – filmové a divadelní. Oscara dostal hned za svůj debut, Americkou krásu (1999), natočil třeba i Skyfall, jednu z nejlepších bondovek posledních desetiletí (alespoň dle mého názoru). Veterán filmové kamery Roger Deakins, který má na podobě snímku zásadní podíl, je jedním z nejlepších kameramanů na světě, je to také průkopník svého řemesla, práci s digitální technikou zvládá vskutku mistrně. Mimo jiné točil několik filmů bratří Coenových, nádherný elegický western Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a spoustu další děl, která by zasloužila ocenění víc než tohle. Pro Mendese má přitom film i silnou osobní dimenzi, dedikoval ho svému dědovi Alfredovi, veteránovi první světové války, který mu kdysi vyprávěl svoje válečné zážitky, mimo jiné i historku, z níž vychází příběh filmu.

Dva mladí britští vojáci dostanou v roce 1917 na frontě v severní Francii až sebevražedně těžký úkol. Musejí doručit zprávu regimentu, který má zaútočit na ustoupivší německé jednotky, nemá ale tušení, že je to past. Němci se stáhli na připravené pozice, kde mají k dispozici dělostřelectvo schopné útočící Brity zničit. Veškeré telefonické spojení bylo přerušeno, osud stovek kamarádů závisí na dvou běžcích, kteří se k nim musejí složitě dostávat přes území nikoho. Jednoho z poslů navíc pohání vědomí, že v řadách do pasti směřujících jednotek je i jeho bratr.

Mendes a Deakins natočili film tak, že vypadá, jako kdyby sestával jen ze dvou záběrů dlouhých několik desítek minut (v reálu jich samozřejmě bylo víc, i tak ale byly velice dlouhé a realizačně velmi náročné). Je to nezpochybnitelný a veliký řemeslný výkon. Filmu ale moc neslouží. Síla dlouhého nepřerušeného záběru je mimo jiné v tom, že působí velmi vtahujícím dojmem. Takový efekt měla ta metoda jistě mít i v 1917 a na část publika snad i má. Měl v něm vyvolat dojem, že je s hrdiny v zákopech a prochází s nimi peklem války. Mendesův a Deakinsův film ale přes všechnu tu technickou bravuru (a možná také kvůli ní) působí spíš jako nevzrušivá exkurze do zákopů, procházka nějakou válečnou simulací, v níž divák absolvuje všechna předepsaná zastavení – proběhne si s hrdiny bludiště opevnění, absolvuje přechod zbytky těl poseté země nikoho, zažije klaustrofobické momenty v nepřátelských pozicích, setká se s šíleným důstojníkem, stane tváří v tvář nepříteli v boji muže proti muži, pobude pár hodin ve společnosti těhotné ženy, díky níž si uvědomí těžký úděl civilního obyvatelstva, zahlédne i nějaké ty obrazy nečekané krásy, které budou tvořit působivý protiklad válečné destrukci. I na ten útok nakonec dojde. Průběžně si bude říkat: To je působivě vytvořený trenažér, válka v něm vypadá skoro jako živá. To muselo dát práce. Možná to vůči všemu tomu vynaloženému úsilí a umu může znít neuctivě, ale nemůžu si pomoct. Je to paradoxní – navzdory všem těm chmurným panoramatům, umírajícím lidem, květům snášejícím se na bojiště a teskným duchovním písním na rtech mladíků jdoucích na smrt jako kdyby film 1917 nevyprávěl o lidech před objektivem kamery, ale těch za ní: Tady jsem museli postavit dlouhou jízdu. Že by vás zajímalo, kam jsme v téhle sekvenci schovali střih? Jak asi bylo možné se s kamerou přehoupnout přes tenhle kopec, spadnout s ní do řeky? A tak dále a tak podobně. Unikátní podoba filmu průběžně odvádí pozornost od jeho postav, poselství, dějiště. Dost možná taky proto, že ty postavy, jejich příběh a jejich svět nejsou nijak strhující. Kultivované a poučeně vyobrazené válečné peklo, ve kterém ale hoří plameny spíš chladné, vše je, jak být plus minus má a jak se dá čekat, 1917 je možná film formálně výjimečný, zároveň ale profesorský, akademický. Slušela by mu nějaká nepravidelnost, arytmie, vybočení ze vší té až ochromující promyšlenosti. K ničemu takovému ale nedojde. Výkon je bezchybný a tím i nevzrušivý, bezkrevný navzdory všem těm potrhaným údům, jež lemují cestu hrdinů. V nějaké budoucí historii filmu mu možná bude autor věnovat odstavec jako interesantní technické kuriozitě. Poznámka pod čarou by byla přiměřenější.