Psát o německých dějinách když ne s láskou, tak aspoň se sympatiemi vyžaduje jistou odvahu, nebo aspoň obratné vysvětlení. Tím může být to, že Německo je zvláštní případ dějin, které k němu byly mimořádně štědré, což souviselo s Němci a jejich vlastnostmi. A Němci jsou pozoruhodný národ, což lze sice říct o každém národu, ale o Němcích přece jen trochu víc. Na to lze ovšem také pohlížet různě, přičemž germanofobie to má lehčí a nemusí nic vysvětlovat. Germanofilie naopak musí pořád trochu přesvědčovat, že není za vším německým hned nutné (ani správné) vidět Hitlera a věci s ním spojené.

O takový výklad se snaží kniha Neila MacGregora Německo. Vzpomínky jednoho národa. MacGregor je historik umění, bývalý ředitel londýnské Národní galerie a Britského muzea, v Berlíně pracoval pro Humboldtovo centrum, tedy pro výkladní skříň „nového“ Německa. Jeho zaujetí muzei, uměním a artefakty je z jeho pojetí znát, je na něm vlastně postavené. Jednotlivé kapitoly výpravné knihy jsou vlastně takovými zastaveními u jednotlivých německých exponátů, jež pak slouží k výkladu. Ten je plný zajímavých postřehů a přirovnání, od detailu se přechází k obecnému, výklad je stále zpestřován příběhy a explikacemi. Dalo by se říct, že MacGregor vysvětluje Německo inteligentním lidem, kteří toho o něm přitom moc nevědí, ale rádi se poučí. Takže to bere z gruntu, od kapitol, kde vlastně Německo leží (není to tak jednoduché), co Německo je, čím se liší a proč. A co dělá z Němců Němce, což také není úplně jednoduché.

Ústřední linií je idea bytostné různorodosti Německa (podstatně větší než v Británii nebo Francii), jeho trvalé proměnlivosti a z toho plynoucí kreativity. Německo a Němci jsou těžko definovatelní, přičemž se o to vždy víc než jiní snažili. Celé dlouhé dějiny bylo Německo poněkud abstraktní pojem (Svatá říše římská), bylo rozdrobené i na tři stovky malých států a státečku, které si razily vlastní mince, měly vlastní panovníky s vlastními dvory a mravy – a přitom Němce vždy něco zároveň spojovalo (jazyk a tvrdošíjnost) a byli všude něčím odlišní. MacGregor se snaží vyložit tuto jednotu v mnohosti a předvést ji na příkladech. K tomu mu slouží ikonická místa (Braniborská brána, katedrála ve Štrasburku, Cáchy Karla Velikého aj.), místa ztracená (vedle Königsbergu-Královce-Kaliningradu tam řadí také Prahu), velikáni německých dějin (nepominutelní Dürer, Luther, Goethe, i méně známí: výtvarníci Käthe Kollwitzová, Ernst Barlach aj.), nezbytné produkty německé tvořivosti (kukačky, pivo, klobásy, Bauhaus, volkswagen aj.). Vždy se u nějakého německého „fenoménu“ zastaví a ze všech stran ho vloží. Vzniká mu pestrá mozaika, která se stále vrství a proměňuje, což je také jeden za způsobů, jak na Německo pohlížet.

Jistá problematičnost tohoto pojetí (není v Němcích přítomna nějaká zásadní pošetilost?) je překryta stálou fascinací tím, co Němci zajímavého dokázali, jak byli dobří, možná nejlepší v mnoha oborech lidské činnosti, a kolik přitom toho ještě snědli a vypili (Oktoberfest). Textem prochází optimistický tón, že sice jistá část jejich sklonů přivodila děsivou tragédii nacismu, ale že se z toho Němci poučili a nyní vedou sebe i Evropu již správným směrem. Jeho obraz je vidět v multikulturním, postdějinném a postnacionálním Německu, kde všechny národy světa mohou nalézt své útočiště, jako v závěru kapitoly o památníku napoleonských válek, Schinkelově Železném kříži na kopci v berlínském Kreuzbergu, pod nímž zní turečtina a arabština a rodiny s kebabem symbolizují happy end liberálního Německa po Německu.

Je to výklad pro věc zaujatého průvodce v muzeu, nebo spíš v seriálu, jaké produkuje BBC: právě z jednoho takového kniha vychází. Dobře se to čte a poslouchá, hezky se v tom listuje. Je to v pravém slova smyslu chytré, efektní – a zároveň taky jaksi naivní a idealistické. Je to možná spíš představa o Německu, jakou má hodný člověk, který to tam má rád a moc by si přál, aby ostatní také. Osobně tomu rozumím.

Neil MacGregor: Německo. Vzpomínky jednoho národa. Přeložil Martin Pokorný. Argo, 650 str.