Krátké letní cestovací okénko by bylo hříchem nevyužít. Navštívili jsme tedy s kolegy tucet menších i větších specializovaných zahradnictví neboli školek. Ano, školka není pojem vyhrazený jen pro útlé dětství lidského druhu, i rostliny mají taková zařízení. Většinu z těchto závodů jsem už z minulosti znal a překvapilo mě, jak se za poslední roky proměnily. Dlužno přihodit, že to byla překvapení i setkání velice milá. Zahradníci jsou osoby velmi zajímavé a veskrze obrazem květin, které pěstují. Jakkoli jadrné a někdy až dřevnatějící povahy, mají rádi růst a zkoušejí nové věci.

Za posledních padesát let se se zahradnictvím staly hrozné věci. Od 70. let se poměrně rychle přeměnily polní kultury na tzv. kontejnerovny, tedy pěstování v květináčích na velkých plochách. S tím přišla různá univerzální řešení a normalizace. Vymyslely se rašelinové substráty, ve kterých všechno roste, sofistikované závlahové systémy, chytrá hnojiva a sázecí stroje. Vyvinul se průmysl distribuce mladých rostlin, dopěstovávacích závodů a zahradních center hobbymarketů, které je prodají. Řemeslo a osobní vztah k rostlině zmizel. Do volby sortimentu začaly pronikat nové faktory ovlivněné přepravou, jako je výška (kompaktních rostlin se vejde víc) nebo schopnost snášet přísušek (kytka je lehčí, víc se jich uveze). Prioritu dostaly rostliny ihned kvetoucí, a to bez ohledu na jejich vytrvalost (čím dřív rostlina zajde, tím dřív si zákazník dojde pro novou). Způsob pěstování začal dokonce vést ke zvyšování pravděpodobnosti úhynu po vysazení zákazníkem v zahradě. Rostliny pěstované jako zhýčkaní pacienti na kapačkách trpí v zahradách extrémním povýsadbovým šokem, brzy jim dojde „žrádlo“ a výsušné rašeliny udělají svou práci.

Tento způsob produkce zejména s rozvojem technologií nabyl obřích rozměrů v posledních dekádách, kdy automatizace a strojní produkce rostlin umožňují v několika lidech vyrábět miliony takových výpěstků. Je to kompletní řetězec od účelové selekce vhodných rostlin přes produkci až po rozsáhlou síť prodeje. Bilance tohoto konání je samozřejmě velmi negativní, jak ukazují studie z poslední doby. Rabování rašeliny z Pobaltí, objemy průmyslových hnojiv, hory plastu a navazující distribuce kamionovou přepravou rozhodně nemůže být vyvážena krátkým životem těchto rostlin.

V Evropě zahradnické řemeslo v poslední dekádě prožívá zajímavý „podzemní“ rozvoj. Zhruba od tzv. finanční krize začalo lidi zajímat, odkud rostliny jsou a co je za nimi. Nejzajímavější jsou právě malá specializovaná zahradnictví, protože nikdy nesklouzla k unifikaci. V Británii proběhla i kampaň „Najdi si svého školkaře“, která inspirovala lidi k lokalizaci svých zahradních potřeb. V severozápadní Evropě sílí také tradice trhů a květinových slavností. Na nich můžete koupit rostliny zásadně odlišné od hlavního proudu. Čím? Zahradník je sám množí a má je ověřené, tudíž zná a ví, co prodává. To je prvotní věc, logická a zdánlivě automatická. Míchá si zem z vlastního kompostu, listovky a různých dalších místních komponentů. Rašelinu buď nepoužívá, anebo používá její příměs z tzv. zodpovědné těžby (v Německu běžně). Hnojí rohovinou a přihnojuje různými výluhy a jíchami. Průmyslově vyrobená hnojiva a ochranu rostlin používá jen výjimečně a pokud možno jednorázově (upřímné přiznání je třeba si cenit), nebo zásadově nikdy. Je zajímavé sledovat, jak se vracíme ke kořenům práce našich dědů. Znovu si začínáme vážit dobrého kompostu a listí je opět nejcennější komoditou.