Letní koronavirové podnebí deštíkem rozčeřil rozhovor Daniela Kaisera s děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michalem Pullmannem (vyšel v minulém vydání a najdete ho celý také na EchoPrime). V něm se představený nejslavnější české fakulty přihlásil kromě jiného k marxismu a hlavně vyložil svoji smířlivou interpretaci čtyřicetileté totalitní komunistické vlády v českých zemích a na Slovensku. A do toho se ve stejném týdnu ještě objevila také zpráva o úmrtí posledního vládnoucího generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše, čímž se to ještě umocnilo a řadu lidí přivedlo k různému typu zamyšlení.

Vystoupení děkana Pullmanna bohužel už není nijak pobuřující, protože jen vyložil ideová východiska, jimž se dostává tolik pozornosti a významu v dnešním, ano, i západním světě. Ten se vždy šíleným ideovým experimentům, které se opíraly o omezování svobody, dokázal nakonec ubránit, ale teď mu jaksi dochází dech. Dále, dominantní levicová východiska nejsou na humanitních školách také žádné překvapení. Rozum a racionalita někdy přijde s věkem a životními zkušenostmi a lidé s myšlením Václava Černého nerostou na stromech a už vůbec se neurodí každý rok. Konečně ani teze Pullmanna a jeho soukmenovců, kteří nacházejí vysvětlení existence komunistického režimu v náladách značné části tehdejší společnost, asi také nebudou daleko od skutečnosti. Kruciální ale je, že mnozí jiní lidé s jinou představou o uspořádání společnosti za to zaplatili životem, další pak samotnou existencí, svobodou a celá společnost jako celek prosperitou.

Žádné uspořádání není zcela spravedlivé, ale stačí prosté srovnání třeba Československa s Rakouskem, kde na rozdíl od nás komunistická vláda nebyla. Samozřejmě že svoboda chování a myšlení není pro všechny lidi ta nejvyšší hodnota, u mnohých převažuje touha po jistotách nebo aspoň iluzorní pocit jistot a ochrany ze strany státu. V tom Pullmannovo vidění světa pro dnešek osvětluje, proč třeba Čechům momentálně vládne Andrej Babiš. Nebezpečné ale je, že se vynechává hodnota obětí, které musely být sneseny, aby jiní mohli být spokojeni. Oběti Pullmann jen těžko chápe, protože ve zločinném režimu vyrůstal v prostřední privilegované vrstvy, která režim udržovala při životě. Problém je ale v zapomínání, v neschopnosti těch, kteří svobody využívají, avšak nejsou schopni dostatečně vysvětlit, proč je důležitá, a podělit se o výsledky svobodného myšlení, chování a rozhodování, aby ostatní měli aspoň pocit, že jim něco přináší.

Deficit hodnoty demokratické společnosti a myšlení tady nepochybně je, jinak by mladí lidé nepřijímali bez uzardění výklad nedávných dějin představeného nejvěhlasnější české humanitní školy, nepřijímali nekriticky nové diktáty nových ideologií, které jako strašidlo obcházejí Evropu a americký svět.