V čem se Ukrajincům vede lépe než v roce 2013?

Pět let bolehlavu od Majdanu

V čem se Ukrajincům vede lépe než v roce 2013?
Pět let bolehlavu od Majdanu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je to trochu jako narozeniny nezvedeného dítěte, s nímž se na veřejnosti nechlubíme. Před pěti lety převzali na Ukrajině moc tzv. prozápadní politici, známí pod šifrou Majdan. Ale žádné bilance toho, co se s touto strategicky významnou a velkou zemí na východní hranici EU za těch pět let stalo, se nevyskytují. Skutečnost, že po prvním kole prezidentských voleb vede nad dosavadním, „majdanovským“ prezidentem televizní komik Volodymyr Zelenskyj, jehož strana Služebník lidu se jmenuje stejně jako seriál, v němž před několika lety hrál, spadá do kategorie bizarních hlášení. V seriálu se mimochodem mluví rusky… Přitom vzestup Zelenského vypovídá něco o politickém zoufalství, které většina Ukrajinců evidentně pociťuje. To není volba z plezíru, jako když v blahobytné České republice někdo volí Piráty, spíš výraz deziluze v zemi, jejíž nemalá část se před pěti lety nechala unést nadějí na změnu. Ale změna byla k horšímu.

Náměstí Nezávislosti (ukrajinsky Majdan Nezaležnosti), hlavní náměstí v Kyjevě. Tam to všechno začalo. - Foto: Jan Zatorsky

Hospodářská tragédie

Začněme optimisticky. Prezidentské volby, v nichž má největší šanci takový outsider, jsou znamením toho, že politická soutěž je otevřená. Kontrast s Ruskem, kde mají sice autenticky populárního prezidenta, nicméně v systému, který téměř nepřipouští skutečnou změnu, nemůže být větší. Toto srovnání hovoří pro Ukrajinu. Bohužel se z něj Ukrajinci nenasytí.

Ukrajina dosahuje v kategorii HDP na hlavu přepočteného v paritě kupní síly jen asi třetiny ruské úrovně. V posledních letech byla střídavě nejchudší anebo po Moldavsku druhou nejchudší zemí Evropy. Tento nešťastný stát popírá přírodní zákon, že na východě bývá vždycky hůř než na západě. Západ Ukrajiny je chudší než etnicky ruský východ Ukrajiny, Ukrajina je výrazně chudší než na východ od ní položené Rusko. S deseti tisíci dolary HDP na hlavu pět let po Majdanu je dokonce na polovině Lukašenkova Běloruska a mimochodem na čtvrtině České republiky.

Odhaduje se, že průměrné příjmy klesly na Ukrajině od posledního „předválečného“ roku 2013 do roku 2017, za který jsou poslední spolehlivé údaje, aspoň o 30 procent. Doprovodným jevem válek bývá inflace. Na Ukrajině z necelého jednoho procenta v roce 2013 vyskočila až na 43 procent v roce 2015 a ještě předloni byla téměř 14 procent. To je ožebračování lidí s úsporami v dechberoucím tempu.

Nezaměstnanost dnes čítá „jen“ 9 procent, ale této francouzské nebo italské hodnoty dosahuje jen díky masivnímu úbytku obyvatelstva. Od rozpadu Sovětského svazu, kdy na Ukrajině žilo 52 milionů lidí, přišla téměř o deset milionů (dnešní stav: 42,3 milionu). Třetina z nich, tedy tři miliony, odešla z území Ukrajiny od roku 2013. Tato statistika přitom neuznává realitu a dál zahrnuje i Krym a separatistické republiky v Doněcku a Luhansku. Ztracená území jsou oficiálně vedena jako „území dočasně mimo kontrolu“ státu. Asi dvě třetiny z pomajdanských emigrantů odešly západním směrem, často do Polska, jedna třetina v opačném směru, do Ruska. A pokud ekonomické statistiky nemluví vždycky jasnou řečí, například objem HDP se udává v dolarech, a kvůli devalvaci místní měny tak nezohledňuje zcela přesně životní úroveň v zemi, vylidňování je naopak vždycky jasné znamení celkového úpadku a hluboké krize.

Letoun Boeing 777 na lince Malaysia Airlines z Amsterdamu do Kuala Lumpuru byl 17. července 2014 zasažen nad východní Ukrajinou raketou protiletadlového raketového komplexu Buk. Zahynulo všech 298 lidí na palubě. Místo, kam spadly trosky letadla, tři roky poté. - Foto: Profimedia.cz

První dva roky – 2014 a 2015 – byly pro Kyjev tvrdé ve všech ohledech, rokem 2016 se aspoň zastavil volný pád. Oficiální stránky spřátelených zemí, jako je web českého ministerstva zahraničí nebo přehled vypracovávaný americkou CIA, mluví o makroekonomické stabilizaci. Ekonomika roste o 2 až 3 procenta ročně. Vzhledem k propadu bezprostředně po válce je to ale v zásadě pořád pobyt u dna. 

Životní náklady šly nahoru, v některých ohledech dramaticky. Zatímco na jídlo nebo benzin vydělává Ukrajinec zhruba stejně dlouho jako před Majdanem, bydlení značně podražilo. Elektřina v Kyjevě zdražila v reálných cenách o sto procent, plyn o 350 procent a podobně. Pronájem bytu a platby za energie a vodu před rokem byly po odečtení inflace asi 2,5krát vyšší než před Majdanem.

Kdo hledá světlo na konci tunelu a ví, že dlouhodobě zajišťuje prosperitu svobodná ekonomika, může čerpat naději z žebříčku Doing Business Světové banky. V něm si Ukrajina od svržení prezidenta Viktora Janukovyče výrazně polepšila. Dnes je 71. ze 190 států světa, před pěti lety byla ještě na 112. místě. 

Vladimir Putin (66), od 16. srpna 1999 buď premiér, nebo prezident Ruské federace. - Foto: Profimedia.cz

Za bílého dne

Pokud jde o poměry ve společnosti a demokracii, zůstává Ukrajina zřejmě na janukovyčovské úrovni. Jeho Strana regionů měla své zájmy a tradičně vysoká korupce se ke konci Janukovyčovy vlády ještě stupňovala. Televizní kanály, které patřily několika největším oligarchům, to podle aktuálních vztahů oligarchy s prezidentem buď rozkrývaly, nebo kryly. Nicméně základy demokracie i svobody projevu fungovaly na lepší úrovni než v Rusku. Prezidentské volby, v nichž roku 2010 vyhrál Viktor Janukovyč se svou Stranou regionů, byly nejsvobodnější od získání samostatnosti v roce 1991. Po roce 2014 následovala represe vůči protivládním politikům a novinářům, kteří tak na Ukrajině mají zhruba stejně tvrdý chlebíček jako před „revolucí“. Pokud jsou takzvaně proruští, šlo jim v prvních letech po Majdanu doslova o život. 

V obecném povědomí jsou případy záhadných úmrtí kritických a investigativních novinářů v Rusku, jako byla Anna Politkovská. Ve stínu vražd ruských opozičních novinářů zůstávají podobné zločiny na Ukrajině. Například Oles Buzina; „proruský“ novinář a spisovatel, ovšem syn ukrajinských rodičů, byl zastřelen nedaleko od svého kyjevského bytu v dubnu 2015. Rusko a Ukrajina se vzápětí navzájem obvinily z vraždy (v ukrajinské verzi to bylo dílo ruských speciálních sil, které mělo vrhnout špatné světlo na majdanskou administrativu), Amnesty International i EU a Spojené státy apelovaly na nezávislé vyšetření. Nejprve byli zadrženi a později propuštěni tři muži podezřelí z vraždy. Rok po vraždě bylo stroze oznámeno, že velká část důkazního materiálu se bohužel ztratila.

Duben 2015, kdy byl zastřelen Buzina, byl vůbec krvavý měsíc – o život přišli další proruští politici a novináři, respektive kritici Majdanu – bývalý poslanec Oleg Kalašnikov nebo investigativní novinář Sergej Suchobok. Této vlně předcházela jiná krvavá vlna o dva měsíce dřív, kdy krátce po sobě přišlo o život pět bývalých bossů Strany regionů, respektive policejních důstojníků z Janukovyčovy éry: Michail Čečetov podle policie nešťastnou náhodou vypadl ze 17. patra svého bytu; další, Oleksyj Kolesnyk, se oběsil, policie zdůraznila, že to bylo v den nedožitých narozenin jeho přítele a bývalého guvernéra Charkovské oblasti (ovšem přítel guvernér zemřel už v roce 2007), Serhij Walter, bývalý starosta města Melitopol, se údajně oběsil atd. To, že Ukrajina má dnes nominálně prozápadní vládu a v konfliktu s Ruskem stojí na naší straně, by nikoho na Západě nemělo svádět k iluzím, že v této spojenecké zemi panují u policie, v justici, v médiích západní poměry. Expertka na Ukrajinu v americké nevládní skupině Human Rights Watch loni kritizovala Kyjev silnými slovy, že vůči novinářům přebírá metody Kremlu.

Ruská ponorka Veliký Novgorod poprvé v sevastopolském přístavu na jihozápadě Krymského poloostrova. 29. března 2019. - Foto: Profimedia.cz

Ačkoli konflikt je dnes zmrazený a válčí se jen sporadicky, ačkoli Ukrajina kupodivu na armádu vynakládá jen necelá čtyři procenta HDP, není pochyb, že válka na východě země zůstává pro Kyjev velkou a otevřenou ranou. Na separatistických územích bylo 15 procent ukrajinského průmyslu a uhelné doly. Třináct tisíc mrtvých – oficiální odhad OSN – v sobě skrývá 4 tisíce padlých vojáků pravidelné ukrajinské armády, 5,5 tisíce padlých ozbrojenců z obou stran a přes tři tisíce zabitých civilistů, vesměs etnických Rusů (velkou většinu z nich mají na svědomí ukrajinští dělostřelci). 

Téměř bez obětí se naopak obešla ruská anexe Krymu. Ten je ze tří čtvrtin etnicky ruský a o sympatiích tamního obyvatelstva k Moskvě nemohlo být pochyb. V únoru 2014 Krym i povstalecký východ Ukrajiny zřejmě uskutečňovaly své separatistické choutky, ale také bezprostředně reagovaly na vlnu ukrajinského nacionalismu. V jednom z prvních aktů nový „majdanský“ režim zrušil jazykový zákon, podle něhož v oblastech s aspoň desetiprocentní etnickou menšinou musejí úřady úřadovat i v dané řeči. Po Majdanu se zavedla ukrajinština jako jediný státní jazyk, než revolucionáři nahlédli idiocii svého kroku a nový, úřadující prezident normu nepodepsal. Režim Petra Porošenka se však k této jazykové politice a faktickému útlaku národnostních menšin vrací, což mu vyneslo kritiku z Rumunska, Polska a v případě Maďarska téměř otevřené nepřátelství.

Odstranění Janukovyče v únoru 2014 nese znaky protiústavního puče. Události předcházelo krveprolití na Majdanu s více než stovkou zastřelených demonstrantů (a 18 policistů), přičemž dodnes není vyšetřeno, kdo a na čí popud střílel. Když potom Janukovyč v obavě ze vzpoury utekl z prezidentského paláce na východ a parlament ho dvoutřetinovou většinou zbavil moci, stalo se to způsobem, který ukrajinská ústava vůbec nezná. Kdyby měla být dodržena ústava, museli by poslanci spustit impeachment, který by trval několik měsíců. Existují navíc svědectví, že i ona neústavní, ale dvoutřetinová většina se dávala dohromady za použití brutálního nátlaku na poslance. 

Máme je na krku

Přes všechny tyto výhrady bylo připojení Krymu k Rusku porušení mezinárodně uznávaných hranic, pošlapání Budapešťského memoranda z roku 1994, v němž Rusko a USA a Británie Ukrajině za to, že se vzdala jaderného arzenálu, garantovaly územní celistvost. Není představitelné, že by se Kyjev v dohledné době s uzmutím Krymu smířil, stejně jako není reálné, že by ho Rusko vrátilo a že by návrat pod Kyjev přijalo tamní obyvatelstvo. Krym bude podobným dráždidlem v mezinárodním právu jako třeba Golanské výšiny.

Odpovědnost Ruska je primární, ale jaký díl zodpovědnosti za tento katastrofální příběh nese Západ? Bez postoje EU, která při jednáních o asociační dohodě Janukovyče nutila k tomu, aby kvůli celní unii s Evropou zrušil zónu volného obchodu s Ruskem, bez vystoupení různých západních politiků (od Johna McCaina po našeho Karla Schwarzenberga) na Majdanu a bez ponoukání z americké ambasády by tehdejší opozice zřejmě nešla do takové konfrontace. Zbýval ostatně rok do dalších prezidentských voleb.
Jak moc ovlivňovala lídry Majdanu americká diplomacie, do toho dává nahlédnout zřejmě ruskou tajnou službou zachycený a na YouTube dodnes dohledatelný telefonát náměstkyně amerického ministerstva zahraničí Victorie Nulandové americkému velvyslanci v Kyjevě. V rozhovoru jde především o to, že Washington mezi opozičníky preferuje Arsenije Jaceňuka před známým boxerem Vitalijem Kličkem a že je třeba to hochům dát najevo. Jaceňuk se skutečně zhruba tři týdny po tomto telefonátu, kdy Majdan vítězí, stává premiérem.

Evropská unie měla na majdanisty menší vliv. To dokresluje příhoda s vyjednaným příměřím, kterou do Kyjeva byli osobně dohodnout ministři zahraničí Francie, Německa a Polska. Jádro dohody spočívalo v tom, že prezident Viktor Janukovyč zůstane v úřadě, nicméně pustí opozici do vlády a vypíše předčasné volby. Dohodu porušil Majdan, evropští politici ale na jejím vymáhání netrvali.

Pak teprve začala válka o východní Ukrajinu, která byla zastavena dohodami z Minsku. Hlavním tvůrcem Minsku, a tedy politikem, který se nejvíc zasloužil o zastavení krveprolití, je Angela Merkelová. Linii příměří stanovenou v Minsku ale považují Ukrajinci za nevýhodnou, většina incidentů hlášených od konce roku 2014 šla na jejich konto a Berlín byl kvůli tomu z Porošenka opakovaně nešťastný.

EU nakonec splnila své sliby: Ukrajinci dostali bezvízový režim, který je opravňuje pobývat v Unii až 90 dní v kuse (stejný režim, jaký měli Češi do rozšíření EU). U většiny položek nemusejí ukrajinští vývozci do EU platit žádné clo. Nicméně Ukrajinci vyvážejí hlavně zemědělské výrobky a potraviny, a tady si EU u 38 položek vymínila kvóty, po jejichž naplnění se ukrajinský vývoz opět proclívá. Další překážkou jsou vysoké evropské standardy.

Pokud přijmeme výklad, že jsme na Západě napomohli katastrofální konfrontaci s ruským elementem, do níž se Ukrajina před pěti lety dostala a s jejímiž následky dosud zápasí, nezbývá zřejmě než jít dál, například obchod liberalizovat úplně a Ukrajincům ve větší míře udílet pracovní víza.

 

13. dubna 2019