Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.

Že McEwan ženy nešetří, nebude poťouchlá reakce na hnutí MeToo. Jeho hrdinky nebývaly miláčky ani dřív. Jejich silnou disciplínou bývá křivé obvinění ze znásilnění – to je ostatně i případ Briony z románu Pokání (2001). Ten se díky zfilmování v hlavní roli s Keirou Knightleyovou stal patrně nejslavnějším McEwanovým dílem.

Ale když zvážíme, že McEwan proslul novelou Betonová zahrada (1978), v níž sourozenci zalijí zesnulou matku do betonu a pak se vrhnou na objevování incestní sexuality, vysvitne, že křivé obvinění je spíš drobnost. I literární kritici, zvyklí na ledacos, charakterizují rané spisovatelovo počínání slovy „zvrácená představivost“. Náměty se mezitím zjemnily a třeba v předposledním románu Stroje jako já (2019) se dnes čtyřiasedmdesátiletý autor zabývá vztahem lidské a umělé inteligence, byť se ani zde bez křivého obvinění neobejde.

Román Lekce, dosud nejrozsáhlejší počin McEwanovy kariéry, je autobiografický, ale postupně se překlápí do toho, co recenzenti označili jako antimemoáry. Dětství svého protagonisty modeluje McEwan podle vlastních raných let. I Ian strávil své dětství v Libyi, kde byl jeho otec důstojníkem, i on byl odeslán ve věku jedenácti let do britského internátu. V knize dokonce zachoval jména svých učitelů a v Ianově podobně jako v Rolandově příběhu sehrávají svou roli traumata. To jedno se chlapcům přihodí, ještě než se narodí.

McEwanova matka se během druhé světové války, zatímco její manžel bojoval na frontě, zamilovala do jiného muže. Otěhotněla a ze strachu, jak by na život její i dítěte dopadla hanba, se syna zbavila. Napsala inzerát s názvem Complete surrender – Úplné odevzdání. Na inzerát se přihlásili manželé, jimž žena syna na nádraží předala. Podvedený manžel ve válce padl a žena zůstala ve vztahu s mužem, s nímž počala odložené dítě a s nímž šest let nato počala dalšího potomka – Iana McEwana. Ten se o existenci svého bratra Davida Sharpa, jemuž je poslední kniha věnována, dověděl teprve roku 2002.

Lekce klavíru a zneužívání

Oba chlapce – malého Iana McEwana i malého Rolanda ve spisovatelově románu – vytrhne z lybijského dětství nástup do britského internátu. Zde započnou lekce z názvu románu. Lekce, nejprve školní, vtisknou životu řád, souvislost úsilí i úlevy, disciplínu. Dávají vzniknout času a spolu s ním novému typu lidského já. Čas není stálým rysem zkušenosti. Do času vrůstáme – většinou právě tím, že nás někdo v něčem cvičí. Čím silnější lekce, tím výraznější já.

Nyní se životy obou chlapců začínají rozcházet. Jak autor poznamenává v doslovu, skutečná jména svých učitelů zachoval s jedinou výjimkou – nikdy jej neučila Miriam Cornellová. To ona je fikce a rovněž tato žena způsobí, že se životy chlapců začnou ubírat odlišným směrem. Na svém alter egu nyní McEwan sleduje, kým by se sám mohl stát, kdyby to byl on, kdo se na internátu setkal s touto učitelkou klavíru.

Rolandovi je jedenáct a šestadvacetiletá Miriam v něm vyprovokuje sexuální vášně. Roky s ním střídavě udržuje vztah: trestá jej, ponižuje, bije. Když je chlapci, který je ženě dokonale odevzdán, šestnáct, podaří se mu ze vztahu i školy uprchnout. Ale teprve s odstupem takřka čtyřiceti let si uvědomuje, že jej žena zneužívala, že v něm probudila potřeby, které mu život sice nezničily, ale podstatně vychýlily. Roland trpí přebujelým sexuálním pudem, touhou s někým být, neschopností s ním být, strachem ze ztráty, který jej paralyzuje natolik, že lidi raději sám opouští.

Když potká Alissu, říká si, že to nejspíš bude jiné. S mladou Němkou se vezmou, narodí se jim dítě a Roland je Lawrencovi skvělý otec. Jenže když je dítěti osm měsíců, sedmatřicetiletý Roland nalezne vzkaz od své ženy. Prý si takhle svůj život nepředstavovala. Mateřství ji ničí, chce se stát spisovatelkou, a proto odchází. Roland se s ránou důstojně vypořádá. Syna nepřestává láskyplně vychovávat, živí se publicistickými texty a hraním na klavír v hotelové restauraci.

Historický oblouk románu sahá od druhé světové války, během níž se setkají McEwanovi i Rolandovi rodiče, po covidové roky, v nichž doznívá Rolandův život a McEwan dopisuje svou knihu. Jedním ze zevrubně popsaných dějinných předělů je rok 1989, jímž započíná zvláštní doba: lidé jsou přesvědčeni, že všechno bude dobré. Roland je krátce po pádu zdi v Berlíně, kde potká svou někdejší ženu Alissu. Ta se s ním nemíní bavit, rychle se loučí, ale otci svého dítěte stihne vnutit knihu – svou prvotinu Cesta. Když se Roland v hotelovém pokoji do románu začte, po několika stránkách ustrne. Novinové články možná nelhaly – možná je to mistrovské dílo. Mohlo by taková kniha vzniknout, kdyby zůstala?

Život, který se nám děje

„Nejprve cítíme, pak padáme.“ Tak zní vstupní citát, který McEwan zvolil jako motto svého románu. Čtenáři není hned jasné, proč zaznívá zrovna tato věta z Joyceových Plaček nad Finneganem. Vždyť postavy jen nepadají. Roland sice udusává ambice mladého básníka a nadějného klavíristy, ale vychová syna a stane se dědečkem. Disciplínu možná odkoukal od svého otce vojáka – nedovolí si Alissu nenávidět a neumožní to ani svému synovi. Velkorysost snad vymyslel osobně. Ani náznakem neshazuje Alissinu velikost. Když si uvědomí, že byl v dětství zneužíván, a doví se, že by mohl žalovat i po čtyřiceti letech, tento nápad záhy zavrhne. Je spravedlnost vynesená po takové době ještě spravedlností? Roland si to nemyslí.

I Alissa cítí, aniž by jen padala. Sice hrůzně selhala jako matka, ale stala se z ní spisovatelka, jíž kritici srovnávají s Thomasem Mannem. Poslední kniha se jmenuje Její pomalá redukce. Snad najdeme ve zvláštním názvu klíč k tomu, jak porozumět onomu „pak padáme“. Růst není v rozporu s pádem. Padáme, zatímco rosteme, současně s úspěchy. Roland vše zvládal, ale jeho redukce byla nedílnou součástí tohoto zvládání. Čím víc věci zvládal, tím víc si uvědomoval svou omezenost. Jak těžce se s ním Alisse muselo žít! Vždyť byl jako pijavice – chodící touha po uspokojení, uznání, ujištění.

Ránu způsobenou synovi to nezhojí. Ale přesto je zjevné, že Ian i Roland Alissu obdivují. Lidem se život většinou děje, ale ona jej vzala do ruky. To je vlastní téma knihy. Život Iana McEwana mohl být klidně životem Rolandovým, i jemu mohla zkřížit cestu pohroma, která by zamezila jeho hvězdné kariéře. Ostatně McEwanův starší bratr, který byl na nádraží „úplně odevzdán“ do cizí rodiny, se vyučil zedníkem. McEwan si je jist, že sám není o nic bystřejší než bratr. Nakonec i David napsal autobiografickou knihu. Nese shodný název s inzerátem Úplné odevzdání, na jehož základě se jej ujala nová rodina. Předmluvu napsal bratr Ian.

Odpudivá důstojnost svobody

Život je spíš náhoda než volba nebo osud, spíš jej pohánějí omyly než záměry. Ale jsou mezi námi lidé, kteří jej vezmou do rukou. Ne že by pak vedli kdovíjak skvostný život. Alissa zestárla do osamělé podivínské ženy zavalené hromadou knih a slávou, o niž nestojí. To Roland má úplný život – syna i vnoučata. Jenže v Alissině životě je jiný typ důstojnosti. Sice je to důstojnost hrozivá, avšak fascinuje.

Proč název Lekce? Knihou prostupují lekce klavíru, které se mění v lekce zneužívání. Pak nás také nepřestávají stíhat lekce historické. I v pohádkách bývá poučení, anebo si to aspoň dospělí myslí. Takhle si dědeček Roland jednou povídá s vnučkou o pohádce, v níž se pejsek narodí do kočičí rodiny. Pejsek nejprve trpí doslova jako zvíře, ale pak se stane politikem, který populaci trpělivě vysvětluje hodnotu tolerance. Dědeček se své vnučky učitelsky ptá: Cože nám pohádka asi uděluje za lekci? Holčička ví své: „Dědo, neblbni. Jakápak lekce. Vždyť je to jen pohádka a kočkách a psech.“

Nic než pohádka. Jestli to s životem nebude stejné – nic než život, žádné lekce. Ani pointu nemá. Náhradou za pointu vyprávíme příběhy. Ty o svobodě bývají cenné. Důkaz, že bychom byli svobodní, totiž neexistuje. Přesto je pro nás máloco tak stěžejní jako přesvědčení o svobodě. Proto jsou postavy jako Alissa v něčem úctyhodné. Navzdory jejich nepatrné odpudivosti.

Ian McEwan, Lessons: A Novel. Knopf, Londýn 2022, 448 str.