KOMENTÁŘ

Houellebecqův „horší“ svět

KOMENTÁŘ
Houellebecqův „horší“ svět

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Nevěřím ani půl vteřiny všem těm deklaracím, že nic už nebude stejné jako dřív,“ řekl v rozhovoru pro francouzský rozhlas spisovatel Michel Houellebecq, literární superstar současné Evropy. „Po karanténě se neprobudíme do nového světa. Bude stejný, jen o něco horší.“ Jeden by – ač nenadán schopností jasnovidectví – s tím literátem schopným artikulovat znechucenou a znavenou skepsi intuitivně souhlasil.

Pandemie nemoci COVID-19 přitom vzbudila velká očekávání změny, převážně hrozivá – přijde ekonomická krize, nebude práce, lidi zchudnou, nemoc bude přicházet v dalších vlnách, virus třeba zmutuje a stane se nakažlivějším a nebezpečnějším.

Někdo v těch temných mračnech mohl vidět také proužky jasného světla: v mnohém se bude muset začínat nanovo, ten nový začátek ale může přinést i velká zlepšení. Podoba těch nadějí samozřejmě bývala určena přesvědčením jednotlivce: někdo očekával nový zápal ve snaze o záchranu klimatu, jiný třeba změnu dominantních témat veřejné debaty, zmizení absurdních vrstev soudobého „diskurzu“, někdo oslabení globalizace a návrat života do měřítek, jež je možné nějak obsáhnout, někdo třeba zvýšení solidarity mezi lidmi a vůbec změnu jejich hodnotového žebříčku. Třeba k něčemu z toho i dojde, spoléhat se na to ale rozhodně nedá. Protože lidé – jakkoliv rádi deklarují opak – se moc nemění, alespoň ne rychle, nemají příliš ve zvyku poučit se z toho či onoho a promptně tomu uzpůsobovat svoje životy.

Houellebecq připomíná, že nařízená izolace jenom zvýrazňuje atomizaci společnosti a osamělost jednotlivce, které existovaly a rychle se prohlubovaly dávno před propuknutím pandemie. Ta izolovanost umožňuje vnímat druhé jaksi autorsky, vytvářet z nich postavy, jimž autor přisuzuje charakteristiky podle vlastního rozhodnutí, je to taky izolovanost od reality, jíž je možno přičítat jakékoliv vlastnosti a strukturu, nechat ji existovat jen jako projekci osamělé mysli. Někdo mohl doufat, že šok pandemie může tyhle iluze rozvrátit, protože virus – tenhle vyslanec reality – lidské řeči a interpretace na vědomí nebere. Že srážka s ním aspoň některé lidi přivede k reflexi vlastního nevědění, které se zdaleka netýká jenom epidemiologických otázek, je součástí lidského údělu.

Jenomže se nezdá, že by zrovna taková reflexe byla rozšířená. Po krátkodobém výpadku se mašinerie výroby názorů zas rozjela naplno. Asi je dost lidí, kterým připadá možnost, že by zvolnili tempo, nebo se dokonce zastavili, daleko hrozivější než nějaká pandemie nebo přicházející krize. Dá se počítat, že přinejmenším v tomhle smyslu zůstane svět stejný, jen horší.

6. května 2020