Tento týden dorazil i do České republiky jeden nebezpečný trend postihující poslední roky země vyspělého Západu. Vlády na Západě se, jak známo, upsaly boji s klimatickou změnou a emisemi skleníkových plynů. V Evropské unii ještě nad tím, aby vlády nepolevovaly, bdí Evropská komise. Přesto jsou tu soudci, kteří své vlády tlačí k tomu, aby na nesmírně nákladné a  protidemokratické cestě za uhlíkovou neutralitou ještě přidaly do kroku. Městský soud v Praze ve středu vyhověl žalobě skupiny občanů – od spolku Klimatická žaloba až po starostu obce Svatý Jan pod Skalou –, že prý česká vláda a příslušná ministerstva nepřijala dostatečně konkrétní opatření proti emisím. Vláda prý je „nezákonně nečinná“, a tím porušuje práva žalujících.

Vláda neplní své mezinárodní závazky (míněna především Pařížská dohoda z roku 2015) o snížení emisí skleníkových plynů. Například v letech 2015–17, argumentuje Klimatická dohoda, emise CO2 u nás stoupaly, celkem asi o čtyři procenta. (Pikantní je, že stoupaly do značné míry kvůli schnutí lesů, tedy vinou kůrovce a také povinnosti vypisovat na těžbu dřeva zdlouhavé, ale „protikorupční“ tendry.)

Ale kromě politiky, namítne někdo, tu je věda. Žalobci se odvolávají na stanovisko Akademie věd ČR z října 2020. V něm hlavní akademici s komickou suverenitou tvrdí, že „současná změna klimatu je zcela způsobena antropogenním vypouštěním skleníkových plynů“. Kromě toho se čeští žalobci odvolávají na zprávy Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu, o jehož zpolitizovanosti vydali svědectví různí vědci, kteří se psaní zpráv účastnili (tip pro vyhledávač: Fred Singer a IPCC, za čtvrt století od této aféry se toho v panelu zřejmě moc nezměnilo). A na základě zpolitizované „vědy“ soudy nacházejí „právo“. Demokracie, která za takového stavu bude v mnoha ohledech omezená, poněvadž vlády různých názorů budou muset dělat jednu klimatickou politiku, bude „demokracie“.

Děje se to pochopitelně v nějakém kontextu. Evropská komise dnes tlačí na rozšíření tzv. ratingu odpovědnosti jednotlivých firem. Ty musejí Evropské komisi každý rok reportovat, co dělají pro rovnost pohlaví, různých menšin, nebo – to je významné – pro snižování emisí. Dosud se ta povinnost týká firem nad 500 zaměstnanců, aktuálně se jedná o snížení čísla na 250. Firmy se těmi zprávami fakticky obnažují před klimatickými žalobci, kteří je možná už brzy i u nás začnou honit po soudech podobně, jako před nedávnem u soudu v Haagu úspěšně pošikanovali anglicko-nizozemského ropného giganta Shell. Snížením limitu počet firem s povinností se obnažit vzroste asi pětkrát. Roste tak i počet kandidátů na žaloby „občanů“.

U nás se příslušná ministerstva – životního prostředí, průmyslu, dopravy a zemědělství – proti rozhodnutí Městského soudu v Praze správně ohradila, mohou ještě podávat a snad podají kasační stížnost. Správně namítají, že soud takovou žalobu vůbec neměl přijímat. Ovšem vzhledem k dobovým trendům, vzhledem k tomu, že je jen otázkou času, kdy i žaloby proti firmám, které poškozují mé zcela vyspekulované právo neupéci se za sto let hicem, dojdou i sem, je to málo. Svědomitá vláda má po takovém zážitku téměř povinnost uvažovat o nějakém hlubším řešení.

Není prostě možné, aby starosta Svatého Jana pod Skalou mohl říkat věty, jako že „ministerstva prostě musejí dělat více“ – a ta slova měla váhu soudního nálezu. Žalovaná ministerstva řídí politici vzešlí z voleb, jichž se smělo účastnit 8,5 milionu občanů. Ve Svatém Janu pod Skalou jich nežije ani 200. Klimatická žaloba sdružuje asi 260 členů a nezodpovídá se už vůbec nikomu. Toto je konec demokracie, jak jsme ji znali od roku 1990.