Sledovat životní trable extrémně bohatých lidí může člověku přinášet snesitelně škodolibou rozkoš. Potvrdí si, že ti finanční obři jsou často lidsky docela maličcí, že jim jejich status dopřál především možnost být nesnesitelní způsoby pro běžného člověka nedostupnými. A že svět je absurdně nespravedlivý, pokud v něm zrovna tahle parta představuje naplnění ideálu úspěchu. Možná by někdo měl pravidla toho světa nastavit nějak lépe, řekne si. Navíc příběhy soudobých boháčů se odehrávají ve velmi efektních kulisách, je z nich možné udělat něco na způsob groteskní telenovely, která navíc ukáže, jak rozkladně na lidskou duši a charakter působí peníze, ještěže jich nemáme tolik.

Šestidílná minisérie scenáristy a režiséra Mikea Whitea tyhle divácké potřeby naplňuje, zároveň ale svět superbohatých lidí ukazuje širším a zajímavějším způsobem. Je to satira, která vůči svým hrdinům dokáže být nesmlouvavá i empatická, nechrlí velké pointy a s nimi ani příležitosti pro velké smíchy, u svých postav prodlévá déle a jejich svět někdy vykresluje subtilněji, než je publikum zvyklé. V úvodní scéně první části ukazuje, že z pobytu v drahém letovisku na havajském pobřeží se někdo vracel v „dřevěném penále“. V následujících šesti cca hodinových dílech se mimo jiné ukáže, kdo to byl a proč. Hotelový areál na Havaji naplňuje ideál jaksi aseptického ráje. Luxusní letovisko svým hostům především nabízí iluzi, že jsou „někde“, že navštívili nějaké zajímavé místo, zároveň je utvrzuje v tom, že nejsou nikde, neopustili svou bublinu, všechno bude, jak jsou zvyklí a jak mají právo očekávat.

Bílý lotus se soustřeďuje na rodinu Mossbacherovu, matka Nicole (Connie Brittonová) je šéfka globálně významné firmy, manžel Mark (Steve Zahn) trpí tím, že žije v jejím stínu, dcera Olivia (Sydney Sweeneyová), přezíravá dospívající dívka, má sice spoustu pokrokářských řečí, ale k okolí se chová stejně kořistnicky jako všichni ostatní, a její kamarádka Paula (Brittany O’Gradyová), dívka z chudších poměrů, své okolí pozoruje s pohrdáním. Pak je tu nerovná dvojice novomanželů Rachel a Shane (Alexandra Daddariová a Jake Lacy), on povrchní a statusem posedlý spratek, ona žena z normální rodiny, která postupně poznává, koho si to vlastně vzala. A k tomu Tanya (Jennifer Coolidgeová), emocionálně velmi labilní dáma pozdního středního věku, přijela na Havaj taky proto, aby tam rozptýlila matčin popel. Mezi postavami personálu je nejvýraznější (a z celé minisérie nejzábavnější) šéf Armond (Murray Bartlett), dokonale profesionální muž, který si ovšem nevybral nejlepší chvíli pro relaps alkoholismu a toxikomanie.

Bílý lotus vypráví o světech privilegovaných a neprivilegovaných a způsobech, jimiž se střetávají. Mnohokrát a často působivě ilustruje samozřejmou a snad i bezděčnou bezohlednost postav bohatých výletníků. Ukazuje je jako lidi dost nešťastné, neschopné zbavit se pohlcenosti sebou samými a svými vnitřními nejistotami, i kdyby byli „v ráji na Havaji“. Ten ve Whiteově minisérii sice vypadá jako kulisa z reklamy, pod jejímž povrchem se ale chvěje něco neklidného a nepříjemného (napomáhá tomu i nervní hudba Cristobala Tapii de Veera). Lidé, kteří si přijeli užít do ráje, jsou otravní a majetničtí šéfové a taky vězni. A proletáři toho světa taky nejsou zrovna výkvět všech ctností. Bílý lotus ukazuje svět třídních rozdílů a z nich plynoucích mocenských vztahů a taky problémů. Minisérie je ale zároveň i obrazem štěstí neschopného lidství, narcistní kultury, v níž jsou nakonec všichni oběťmi, třeba i proto, že ničím jiným být nedokážou, byť by okolnosti jejich životů byly sebeprivilegovanější. Těm rozmazleným hostům jistě nemá význam závidět, stejně tak ale nemá význam předpokládat, že bez nich by byli ti druzí lidé šťastnější či vyrovnanější, že se otevře cesta k šťastnějšímu světu, když mu bohatci půjdou z cesty. Ráje na zemi nakonec vypadají nějak takhle (a to ještě v tom lepším případě).

Bílý lotus (USA, 2021), scénář a režie: Mike White, hrají: Steve Zahn, Jennifer Coolidgeová, Murray Bartlett a další, produkce: HBO.