Volmanova vila v Čelákovicích

Račte vstoupit

Volmanova vila v Čelákovicích
Račte vstoupit

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Pro prosperujícího českého továrníka navrhli pokrokoví mladí architekti na sklonku třicátých let 20. století jednu z nejnákladnějších funkcionalistických vil v celém Československu, ze které se však po sametové revoluci záhy stal vybydlený squat. Majestátní stavba se nyní po mimořádně pečlivé rekonstrukci trvající patnáct let poprvé otevřela veřejnosti.

Pohrdání památkou

„Procházeli jsme se zchátralou stavbou, ve které byl krásný sen patrný jen v odlesku chromových zárubní, které jako zázrakem přežily neuvěřitelnou devastaci vily, rabování všeho, co se zdálo mít nějakou hodnotu, i toho, pod čím se zdálo být něco hodnotného ukryto,“ vzpomíná v knize Volmanova vila – klenot české meziválečné architektury Marek Tichý ze studia TaK Architects, který vedl náročnou rekonstrukci této výjimečné stavby ve středočeských Čelákovicích. Důvodem žalostného stavu kdysi reprezentativní vily byly restituční a majetkové spory v devadesátých letech. Její majitelé žili již dlouhodobě v zahraničí a do nikým nestřežené stavby, ukryté navíc před zraky obyvatel Čelákovic v rozlehlém parku, se stále častěji vloupávali různí výtržníci a narkomani, aby odtud odnesli vše, co se dalo prodat. Svou vinu na tom nesou i státní orgány – vila byla totiž už v sedmdesátých letech prohlášena kulturní památkou, avšak nikdo o ni neprojevil zájem.

Díky pravidelným prohlídkám má veřejnost poprvé možnost prozkoumat zapomenutý šperk československého funkcionalismu. - Radek Úlehla

Vily se ujali až čelákovičtí podnikatelé ve strojním průmyslu, kteří ji společně s rozlehlými okolními pozemky a fabrikou TOS někdejšího úspěšného továrníka Josefa Volmana v polovině devadesátých let odkoupili. Volmanovým dědicům přitom dali čestné slovo, že funkcionalistickou vilu vrátí do původního stavu. A tak pomalu odstartovala dlouhá a trnitá cesta historického bádání, testování a projektování.

Pravá levice

Dnes už můžeme jen hádat, proč se podnikatel Josef Volman rozhodl svěřit návrh vlastní vily a reprezentačního sídla své prosperující firmy mladým architektům Jiřímu Štursovi a Karlovi Janů, kterým bylo při dokončení stavby roku 1939 pouhých devětadvacet let a za sebou neměli prakticky žádnou realizaci. Kromě jejich nezkušenosti, kterou však velkopodnikatel mohl pragmaticky využít ke snazšímu prosazení vlastních požadavků, než kdyby zakázku zadal slovutnějším architektům, tu však byla ještě jedna okolnost, která musela Volmana přinejmenším dráždit. Štursa s Janů totiž patřili do radikálně levicového tábora vedeného Karlem Teigem, který prosazoval typizované bydlení v malých bytech a totální zprůmyslnění stavebnictví za účelem vyřešení bytové krize. U čerstvých absolventů pražské techniky však muselo jít politické přesvědčení stranou, šlo o zakázku, jaká se zkrátka neodmítá – navíc v takto kritické době.

Při návrhu domu se architekti výrazně inspirovali architekturou vil nejvlivnějšího architekta 20. století Le Corbusiera. Nešlo však o pouhé kopírování jeho známých funkcionalistických principů, Štursa s Janů do projektu vložili mnoho vlastních originálních řešení, díky kterým Volmanova vila patří mezi nejpozoruhodnější rezidenční stavby své doby. Nebyli tak architektonicky přísní jako mnozí jejich kolegové, vypracovali dynamicky pojatou hmotu, kterou završuje velká víceúrovňová střešní terasa s organicky tvarovaným betonovým záhonem. Zamýšleli dokonce vysadit strom na terasu prvního patra, tento nápad byl však z mnohých obav technického rázu nakonec bohužel zamítnut. Vila s kabátem z travertinu ohromí také svým nápaditým interiérem, kde překvapí hlavně práce s jasnými barvami nebo mramorovými obklady.

Volmanova vila stála až donedávna v naprostém zapomnění. Její autoři totiž tuto stavbu prakticky nikde neprezentovali a tak trochu se za ni vzhledem ke svému politickému přesvědčení styděli. O podobné projekty už za války v architektonických časopisech ostatně ani nebyl zájem, ten se soustřeďoval na jiná témata než luxusní rezidence. Čelákovická perla je v každém případě mimořádně cenným dokladem československé meziválečné architektury i společnosti, a majitelům proto patří velký dík, že ji opět přivedli k životu.

 

4. prosince 2022