Země může být rozdělená. To ještě není tragédie a jednota není cílem demokracie. Neštěstí začíná, když rozdělení je zabetonované, neprostupné a nehybné, když obě poloviny na sebe vrčí s vyceněnými tesáky. Nejhorší je, když jedna má strach z druhé, to je pak krok k nenávisti. Psal jsem několikrát o tom, že ji vidím na obou stranách.

Tyto volby na tom rozdělení nemohly mnoho změnit. Někteří z nás vkládali naděje v to, že se to alespoň překlopí, tedy že po pěti letech vyhraje ta druhá část společnosti. Pro demokracii rozděleného typu může být dobré, když se aspoň vystřídají její symboličtí reprezentanti, v našem případě prezidenti. Změna bývá prospěšná. Bylo to těsné, ale nestalo se tak.

Proč se tak nestalo? Poražené části chyběla základní přesvědčovací síla, jež by na svou stranu přetáhla tu rozhodující menšinu váhajících. Protože se volil jednotlivec, musela ta síla být založena na silné osobnosti, tedy na její přesvědčivosti, důraznosti, charismatu, pevném postoji, jednoznačnosti. Nestačila bohužel slušnost, ta je předpokladem, nikoli zárukou. Věda je těžká disciplína. Politika je také těžká disciplína. Politika ale není věda, v politických soubojích nevyhrávají politologové. A tohle byl politický souboj. Vždycky v něm bude mít navrch politik. Havel byl politik, byť zvláštního druhu, i Schwarzenberg, který měl před pěti lety těžší pozici, neboť nebyl konsensuální osobou, byl politik. Jiří Drahoš nebyl a není politik a jeho pokus se jím stát nebyl autentický, byl spíš plodem přání a jakési zčásti improvizované, zčásti vyspekulované snahy nalézt Antizemana. Lidsky jde nepochybně o sympatickou osobnost, ve střetu s realitou politického boje jeho kouzlo vyprchávalo při prvním zahřmění. Naděje, že uspěje, byla naopak v tom, že bude v posledních týdnech růst a sílit. Bylo zajímavé sledovat, jak to v něm mnozí jeho příznivci a komentátoři chtěli vidět, avšak byla to jejich autosugesce. Ti, kteří měli rozhodnout, nic takového neviděli. Jeho nejlepší projev byl ten po porážce. Tam byl najednou uvolněný, svůj, jako by to z něj všechno spadlo. Ano, tam byl přesvědčivý. Ale bohužel takový člověk v téhle zemi, v téhle situaci nevyhrává.

Nevyhrává v souboji s protivníkem, který sice není slušný, a Zeman skutečně není slušný, neboť slušnost dávno poztrácel cestou za mocí a pomstou, ale má (v rozdílné míře) všechny ty u vyzývatele postrádané předpoklady k vítězství: přesvědčivost, důraznost, charisma, pevný postoj, jednoznačnost. Nejsou to samozřejmě vlastnosti pro všechny a ne všichni je tam vidí. Ale pro tu jeho polovinu – a ještě kousek – ano. A to v našem případ rozhoduje – a rozhodlo. Zeman je génius negace, která se ale té jeho straně může jevit jako ochrana slabých a obrana před privilegovanými. Je to jejich iluze a strašný sebeklam, ale jeho protivník s tím musí počítat. A musí na ni nalézt protizbraň, což se nestalo. Je to však zároveň člověk, který je schopen stát za svými postoji, z nichž některé jsou i pravdivé, byť jsou to pravdy hořké. Ano, hlavně ta o nebezpečí migrace, k níž se druhá strana zná jen s velkým přemáháním, neboť některé pravdy jsou opravdu hořké – a ty ta strana nemiluje. Je to člověk, který má odvahu jít do střetů, v nichž si počíná zákeřně a úskočně, ale rozhoduje ta odvaha. Politika ve formě moci pro něj byla desítky let smyslem života a vzduchem, který dýchal a vydechoval. Smíšen s nikotinem se stal smogem, jenž bude jednou muset být pořádně vyvětrán. K prospěchu i té poloviny národa, která mu dala včera placet.

Jak to řekl Václav Havel ve svém blanickém proroctví? Až bude nejhůř, začne se to obracet k lepšímu. Třeba se to paradoxně blíží.