Už tuto neděli jde Spolková republika volit. Končí šestnáctileté panování Angely Merkelové a její křesťanští demokraté (CDU) se propadají za tradičně slabší sociální demokraty (SPD). Dlouho favorizovaní Zelení pozorují tento souboj z třetího místa. Ale není tak trochu jedno, jak přesně tyto dostihy dopadnou? Německo je pevně na cestě k tzv. uhlíkové neutralitě, tedy umělému zdražování všeho zboží a všech činností způsobujících emise skleníkových plynů. A co je důležitější – tuto ortodoxii vnutilo Německo spolu s několika dalšími západoevropskými státy celé Evropské unii. Už za měsíc se o dalším zpřísňování války proti oxidu uhličitému bude rokovat na klimatickém summitu OSN, tentokrát v Glasgowě.

Profesor Fritz Vahrenholt patří k veteránům německého tažení za záchranu přírody, před dvěma lety byl ovšem vyloučen z dobré společnosti za pochybnosti o smyslu klimatické politiky. Jako člen SPD a bývalý ministr zemské vlády v Hamburku zná dobře favorita na post kancléře Olafa Scholze. Co nás v příštích letech na tomto poli čeká?

Dělí nás jen pár týdnů od příštího klimatického summitu a Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu (IPCC) hlásí, že pokud lidstvo do roku 2030 nesníží emise o 45 procent, pochodujeme do katastrofy. Skutečně lidstvo pochoduje do katastrofy?

Podle výpočtů IPCC už nejsme schopni zastavit oteplení planety o 1,5 stupně oproti roku 1860. A já si nemyslím, že to bude nějaká katastrofa. V současnosti se Země otepluje tempem 0,13 stupně Celsia za jednu dekádu. Předpoklad IPCC, že sto procent oteplování můžeme připsat činnosti lidí, je sporný. Jak velký je podíl přírodních změn na oteplení? Jejich modely říkají: Nula. Pak se ale podívejme, jak kvalitní ty modely IPCC jsou. Pokud jde o minulost, selhávají ty modely ale naprosto. Nejen že nedokážou dobře zachytit malou dobu ledovou. Pokud platí domněnka, že CO₂ je rozhodující faktor, jak si potom vysvětlíme středověkou teplou periodu? A tady to začíná být napínavé. V poslední zprávě IPCC (páté z roku 2014 – pozn. red.) ještě středověké oteplení zachyceno bylo, v letošní, šesté zprávě, například hned v prvním grafu, už se nevyskytuje vůbec. Středověké klimatické optimum tu prakticky bylo vymazáno z paměti lidstva. I když vyšly četné, dnes už bych mohl říct bezpočetné vědecké práce, které dokazují, že teplota byla tehdy zhruba stejná jako dnes, a to nejen v Evropě, taky v Arktidě, v Jižní Americe, v Africe atd. Už to ve vás prostě musí budit nedůvěru. Můžou být pro předpověď budoucnosti vhodné modely, které takto selhávají v hodnocení minulosti?

Takže když činovníci IPCC říkají, že pochodujeme do katastrofy, je to jen humbuk?

Podívejte se, IPCC zveřejňuje pět různých scénářů; a já se ptám: Proč propočítávají i scénáře, které v realitě vůbec nemohou nastat? Ten nejdramatičtější, takzvaný scénář 8.5., předpokládá, že se emise CO₂ do roku 2080 ztrojnásobí a na této úrovni zůstanou do roku 2100. Je to úplně neskutečné, už do roku 2080 by totiž lidstvo muselo hospodářsky vykořistit všechny dnes známé zásoby uhlí, plynu, ropy. Člověka napadne otázka, proč to IPCC dělá. A já vám můžu říct, proč to někdo dělá. Protože přesně tento nejdivočejší scénář prohnaný jejich modely vede k výsledkům, že se oteplí o 4 až 5 stupňů. Což zaručeně bude v titulcích. Tagesschau, večerní zprávy veřejnoprávního kanálu, ohlašuje: Bude až o pět stupňů tepleji! Média si vyberou přesně tento naprosto surreálný scénář, abychom dostali strach, aby byl vyvinut tlak na politiku. Přesně proto IPCC tyto extrémní scénáře tak vypíchl. Pokud se zabýváme středními scénáři, například 4.5. nebo 2.7., ty odhadují ode dneška do roku 2060 oteplení o 0,4 stupně. Od roku 1860 do dneška se oteplilo o 1,1 stupně. Dohromady dává tento střední scénář 1,5 stupně. V tomto scénáři IPCC pracuje s domněnkou, že do roku 2050 emise dál rostou dosavadním tempem a teprve poté se snižují. A pokud se i v takovém scénáři do roku 2060 oteplí už jen o 0,4 stupně, pro tuto i pro příští generaci nemá žádný význam, jestli si pro boj s emisemi ještě dáme trochu na čas. V posledku jde o tuto otázku: Co bude po roce 2060? Podle mě je naprosto jasné, že kolem roku 2050 už budou emise do určité míry snížené. Mimochodem, vůbec nepotřebujeme jít na nulu, oceány a rostliny pohlcují víc než polovinu oxidu uhličitého. Potřebujeme tedy emise snížit jen asi o 50 procent.

Takže pozornost máme ve zprávách IPCC věnovat jen středním scénářům?

Přesně tak. Střední scénář se mimochodem zas tak moc neodlišuje od mé prognózy. Střední scénář počítá s lehkým nárůstem emisí do roku 2035, protože Čína už oznámila, že se nenechá brzdit od výstavby dalších uhelných elektráren a od dalšího pálení uhlí v ocelárnách. Číňané mají v plánu své emise CO₂ zvýšit ještě o 30 procent. Dnes Čína zodpovídá za 30 procent světových emisí, vypustí deset miliard tun ročně, v příštích letech chce ročně vypouštět 13 miliard. Pro srovnání: Německo vypustí 0,75 miliardy tun ročně, náš podíl na světových emisích se pohybuje kolem dvou procent. A my si myslíme, že v příštích deseti až dvaceti letech doputujeme k nule. Zaprvé se to nepovede, zadruhé budou redukce, jichž s velkým utrpením dosáhne Evropa, v celkové bilanci světa zanedbatelné.

Na což by stoupenci uhlíkově neutrální Evropy namítli, že Evropa své emise dávno vypustila, takže teď má povinnost ukazovat cestu.

To není tak úplně pravda. USA ve svých dějinách vypustily 250 miliard tun, Čína 225 miliard tun, Německo – včetně NDR, která emitovala jako o život – 45 miliard tun. Hlavně ale každý výrobek skutečně vyrobený v Německu (ale i v dalších evropských zemích jako Francie nebo Švédsko) má už dnes velmi malou uhlíkovou stopu. Na stroj nebo auto vyrobené v Německu vznikne jen třetina emisí, které vzniknou, když úplně stejný stroj a úplně stejné auto vyrobí někdo v Číně. My touto politikou jen podporujeme trend stěhování výroby do zemí jako Indie, Čína, USA. Tím se klimatu nepomůže, naopak.

Tak oni autoři evropského Green New Dealu do té dohody zanesli klimatické celní přirážky.

Ale to nebude fungovat. Čína rovnou řekla: V takovém případě jdeme před obchodní soud a přestáváme z Evropy brát auta. Taktéž Indie a Spojené státy. Ty říkají: No way, to, co v EU chystáte, porušuje pravidla Světové obchodní organizace. Američané se budou svých cílů na snížení CO₂ snažit dosáhnout sázkou na jadernou energii. Tato cesta v Německu není možná. Díkybohu jsou v Evropě ještě i jiné země, které nejsou tak hloupé jako my. Například Česká republika. Nebo Polsko nebo Nizozemsko, samozřejmě Francie. Finsko právě zprovoznilo novou jadernou elektrárnu a plánuje stavbu druhé a pak ještě třetí. Nakonec bude německá pozice proti jádru neudržitelná. Potrvá to ale dlouho a je otázka, o kolik průmyslu mezitím přijdeme a jak velké budou potíže s dodávkami proudu.

Kdy je očekáváte?

Po roce 2022. V Německu v příštích patnácti měsících vypínáme všechny zbývající velké jaderky, běží jich ještě šest. Tím se otevře jedna dost velká mezera v zásobování. Šlo by ji samozřejmě zavřít tím, že znovu zapneme uhelné elektrárny, což je politicky nežádoucí. Pak je tu plyn, díky dokončení plynovodu Nord Stream 2 i fyzicky, jenže ceny plynu právě teď doslova explodují.

I kdybyste měl pravdu, že po roce 2022 začnou v Německu potíže s elektřinou, mezitím v celé EU krok po kroku bude nabíhat Green New Deal. Ten Evropě vnutily dvě německé političky. Takže mě zajímá, jak dlouho ještě bude Německo baštou této klimatické politiky. Tento týden máte volby a v nich všichni významní kandidáti bojují za ještě víc klimatické politiky.

Ano, všichni mluví pokud možno radikálně. Myslím si, že v Německu tato klimatická politika nezahyne proto, že by příštích deset let sílilo povědomí o tom, jak přehnané ty scénáře IPCC byly. Jistě, až předpovězené oteplení nenastane v takové míře, celá konstrukce IPCC se rozkolísá. Ale na tom německá politika neztroskotá. Ztroskotá na tom, že opatření, která musí provést vysoce rozvinutá průmyslová společnost, pokud skutečně chce uhlíkovou neutralitu, prostě povedou ke zhroucení blahobytu. V Německu budou materiální ztráty velké, budeme ztrácet pracovní místa, průmyslovou základnu. A v nějaké chvíli politická třída vezme zpátečku. Nevím kdy, ale stane se to rychleji, než si dnes myslíme.

Neprorokoval jste vy a další kritici takové prozření už před deseti lety, když Angela Merkelová rozhodla o odchodu z atomu?

Je to tak. Zcela sebekriticky uznávám, že jsem v roce 2011 opravdu tvrdil, že pokud vypneme jaderné reaktory – a v té době ještě nikdo ani nemluvil o vypínání uhelných elektráren –, přijdou blackouty. Tady se musím korigovat. Provozovatelé přenosových sítí, kteří jsou zodpovědni za to, aby nám sítě nezkolabovaly, pro to udělali doslova všechno možné i nemožné. Udržovali stabilitu sítě způsobem, který bych si ani nedokázal představit. Prakticky každý den nahazujete už vypnuté dodavatele proudu a odpojujete některé odběratele. Na několik hodin vypnete hliníkárnu, rychle si objednáte proud od tepelné elektrárny kdesi v Rakousku atd. Kromě toho jsme já i další kritici podcenili příznivou polohu Německa. Máme osm sousedů včetně vás, odkud můžeme dovážet elektřinu. Když se ocitneme v zásobovacích potížích, nakoupíme draze proud od sousedů, když máme proudu nadbytek, zbavujeme se ho dodávkami našim sousedům. Oni pak řeknou: O. k., odebereme ho, ale až pořádně připlatíte, protože zase my musíme utlumovat naše elektrárny. Tímto ohromně složitým způsobem se německý systém udržuje v rovnováze; a já jsem nedocenil jeho schopnost improvizace. Bohužel i ta má nějakou hranici. Ve volbách, které budou teď, se to ještě obecně neuznává. Všechny strany až na pravicově konzervativní AfD jsou nadále pro odchod z jádra, pro odchod z uhlí a současně pro zostření klimatické politiky, například pokud jde o topení nebo dopravu. Všechny až na AfD jsou pro elektroauta, přestože už teď se dá odhadnout, že elektromobilita kolaps naší energetiky ještě urychlí. Představte si, jak v pět hodin odpoledne přijíždí deset milionů řidičů domů a zapojí své auto do zásuvky. Následovat může jen kolaps sítě. Takže už se začalo s úvahami, jestli nezavést elektřinu na příděl, odběratelům oznámit, že nemůžou jít všichni ve stejnou chvíli na síť. Co je to za mobilitu, když smíš ráno odjet autem, jen když máš štěstí, protože zrovna máme v systému dost elektřiny?

Jak se mohlo stát, že na toto všechno se nalodila i CDU, a dokonce CSU?

V Německu máme velmi dominantní mainstream, 90 procent všech tiskovin a samozřejmě i veřejnoprávní kanály se všechny nacházejí v levozeleném spektru. Veřejnoprávní stanice vytvářejí skutečný klimatický strach. Načež se politika přestává zajímat o udržení pracovních míst a místo toho chce zachránit klima. Souvisí to i s německými dějinami. Poté co jsme ve světě napáchali tolik zla, chceme taky jednou být ti dobří a těm ostatním zachránit rovnou celý svět. Tyto postoje lidem den co den vštěpuje Tagesschau i většina médií. Každý učitel už svým žákům vysvětlil, že první občanskou povinností je odvracet stav klimatické nouze. Proti takové přesile, samozřejmě ještě přiživované vědci, je i konzervativní strana zoufale slabá. Takže si jednoho dne řekne: Když už se nedá plavat proti proudu, poplaveme radši po proudu.

Co Angela Merkelová, skutečně si to všechno myslí? Vy jste byl svého času členem její vládní Rady pro udržitelný rozvoj.

V době, kdy mě do rady povolala, byla ještě naprosto drsná fanynka jádra. O větrných elektrárnách mi někdy v roce 2006 – tehdy jsem byl manažerem ve větrném elektrárenství, taky první offshorová turbína v Severním moři nese jméno Fritz – Merkelová povídá: Větrná energie je čistě dotační záležitost, až vám jednou zavřeme kohoutek, všichni zkrachujete. Nepotřebujeme vás. Pak v roce 2011, po Fukušimě, udělala obrat, potřebovala tehdy umístit CDU tak, aby šlo dlouhodobě utvářet většiny se Zelenými. Další stupeň, další most k Zeleným po Energiewende, byla přistěhovalecká politika. Nicméně dnes se ukazuje, že tato strategie nevyšla. CDU a Zelení dohromady žádnou většinu nemají. Ale to jen tak mimochodem.

Vy jste pořád členem SPD. Vaše strana taky naprosto zezelenala. Není to paradox, když strana pověstného malého muže prosazuje politiku, která tomu malému muži prodražuje život?

SPD měla vždycky levicové křídlo a spíš konzervativní křídlo. Druhé křídlo – k němu patřil Helmut Schmidt, ale chvílemi i Willy Brandt – hlásalo: Chceme, aby se ekonomice dařilo, aby vznikala dobrá pracovní místa. Je pro nás mimořádně důležité, aby malí lidé měli šanci na osobní vzestup. Toto byla dlouhé roky politika SPD. Posléze se ale strana dost vzdálila kvalifikovaným dělníkům, místo nich dnes zastupuje víc zájmy nejrůznějších okrajových skupinek, státních zaměstnanců, příjemců sociálních dávek. To je vývoj po Gerhardu Schröderovi, který vyvrcholil dnešním vedením. To stojí velice nalevo. Ovšem tento vývoj nebyl pouze dobrovolný. Kancléřka Merkelová se zmocňovala témat SPD, posouvala CDU doleva. Tím SPD vznikl velký problém, čím se od v podstatě levicové kancléřky odlišit. Posunula se tedy ještě doleva. A přesně to byla i strategie paní Merkelové, úmysl zahnat SPD doleva tak, až pod tím bude trpět.

Kde se politicky nachází favorit na kancléře Olaf Scholz? Oba jste z Hamburku. Znáte se?

Olaf Scholz vzešel z toho spíše pragmatického křídla strany. Znám ho velmi dlouho. V Hamburku coby primátor dělal politiku přátelskou průmyslu. Je ale třeba si uvědomit, že Scholze jeho vlastní strana loni při volbách předsedy odmítla. Nepochybně pro něj ten sjezd, poznání, že jeho strana je tak nalevo, že si klidně zvolí dva naprosto neznámé, ovšem levicové spolupředsedy, bylo jeho obrácení u Damašku.

Scholz samozřejmě sdílí i dnešní klimatickou politiku.

Ano, ale aspoň k tomu říká: Nesmíme klimatickou politikou přijít o žádná pracovní místa. Tomu jsem rád. Jinak je samozřejmě součástí konsenzu. Myslím, že Olaf Scholz učinil vědomé rozhodnutí: Pokud se chci stát spolkovým kancléřem, musím se otevřít tématům stranické levice, jako jsou dědická daň, daň z nemovitosti, nejvyšší pásmo u daně z příjmu, stropy na nájmy a současně uhlíková daň pro majitele bytů. A tak dále.

Jak důležitý byl letos na jaře klimatický nález Spolkového ústavního soudu?

Byl fatální. Asi pro vaše čtenáře musím zběžně načrtnout, o co v něm jde. V Německu máme klimatický zákon, na můj vkus příliš radikální, protože předpisuje nulové emise v roce 2050, a na vkus Fridays for Future a dalších bezzubý. Oni uhlíkovou neutralitu chtějí rychleji. Podali žalobu, kterou si soud kupodivu osvojil a nařídil vládě, aby cíle uhlíkové neutrality dosáhla dřív. Soud staví na tvrzení IPCC, že pokud chceme zastavit oteplování na 1,5 stupně, smí lidstvo vypustit už jen 800 miliard tun oxidu uhličitého. Což já zpochybňuji, podle mě lidstvo spíš než 800 miliardami disponuje dvojnásobkem. Stejně tak na rozdíl od IPCC nepředpokládám, že by počínaje rokem 2050 oceány přestaly přijímat CO₂, když ho dosud bez problémů přijímají. Ale i kdybychom na tvrzení IPCC přistoupili, dopustil se náš ústavní soud vážné intelektuální chyby. Podíl Německa na těch zbývajících emisích totiž spočítal podle počtu obyvatel, což je naprosto nevhodné měřítko. Nemůžete vysoce rozvinuté země jako Německo, Česká republika a Francie srovnávat se Sýrií, Burundi a Nepálem. Naše průmyslové země pořád ještě zásobují celý svět zbožím – stroji, léky, chemikáliemi. Co je ve světě potřeba, to dodáme. Jediné rozumné měřítko by podle mého byl hrubý domácí produkt. Pak bychom taky došli k úplně jiným časovým lhůtám. Zatímco ústavnímu soudu s jeho počtem obyvatelstva vychází, že Německo při dnešním tempu emisí spotřebuje svůj příděl už v roce 2031, mně s použitím HDP vychází, že máme ještě 30 až 40 let čas.

Máte nějaké vysvětlení pro lehkost, s jakou Spolkový ústavní soud, tento nejváženější ústavní soud v Evropě, převzal optiku žaloby?

Soudkyní zpravodajkou tu byla jistá Gabriele Britzová, manželka jednoho docela důležitého politika Zelených ve Frankfurtu. Což samo o sobě není nic špatného, každý ať si bere, koho chce. Špatné je to, co jsem následně zjistil: pět měsíců před rozsudkem už se klíčové věty z rozsudku objevily na webu tohoto zeleného politika. To přece smrdí do nebe! Otvírá se tu možnost, že se zpravodajka nechala ovlivnit svým manželem. U soudů je nepředpojatost naprosto zásadní. Kde existuje byť jen možnost předpojatosti, musí se soudce sám vyloučit z řízení. Nezaujatost je to nejcennější zboží, u politika stejně jako u soudce. Lidé zvenku spoléhají na to, že politici a soudci rozhodují nezávisle na svých osobních zájmech. Pokud je u soudkyně Britzové byť jen náznak předpojatosti, překračuje to mou hranici tolerance.

Vy jste byl první, kdo s tím přišel na veřejnost?

Ano.

A stalo se z toho veřejné téma?

Proběhlo to některými médii, ale až do politické sféry ta zpráva nedolehla. Nepřijde vám to zajímavé? Spolková vláda se v tomto řízení vlastně ani necítila jako na lavici obžalovaných a s žalující stranou už předem souzněla. Kdyby vládě skutečně záleželo na ochraně pracovních míst, musela by se té záležitosti se soudkyní Britzovou chytit a konstatovat: Moment, nebyla náhodou paní soudkyně nepřípustně ovlivněna stranickými hledisky? Prošetřeme to nejdřív. Ve skutečnosti to i vládní místa naopak zamlčela. Zatím po takových informacích není poptávka. Uvidíme, jestli se to začne měnit, třeba až příští rok na jaře nájemníkům přijdou nově vypočítané paušály za teplo a lidé uvidí dramatický nárůst.

--------------