Varování amerického ekonoma Nouriela Roubiniho

Svět míří do éry velkého zdražování a slabého bohatnutí

Varování amerického ekonoma Nouriela Roubiniho
Svět míří do éry velkého zdražování a slabého bohatnutí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je to muž, který s předstihem předpověděl finanční krizi roku 2008. Vysloužil si za ni přezdívku Dr. Doom, doktor Zkáza. Sedmého září 2006 profesor ekonomie na New York University Nouriel Roubini vystoupil před publikem složeném z předních ekonomů v Mezinárodním měnovém fondu. Ohlásil, že v nadcházejících měsících a letech čeká Spojené státy hluboká krize, kterou odstartuje prasknutí přefouknuté bubliny cen nemovitostí. Následované hlubokou recesí, jaká přichází jednou za život. Do detailů popsal, co se bude dít. Mluvil o neudržitelnosti cenných papírů jistících masové americké hypotéky. O krachu systému investičních bank a hedgeových fondů a velkých tradičních amerických finančních institucí, jako byly Fannie Mae a Freddie Mac, poskytující hypotéky lidem z nižších vrstev. Publikum nevěřilo a smálo se. Roubinimu říkali „permabear“, permanentní medvěd. V té době vše vypadalo růžově. Ekonomika rostla. Inflace byla nízká, stejně jako nezaměstnanost. Během dvou let bylo jasné, že Roubini se trefil úplně přesně. Čtrnáctého září 2008 padla investiční banka Lehman Brothers, což byl oficiální začátek finanční krize se vším, co Roubini v roce 2006 ohlašoval. Dva roky poté předvídal krizi jižního křídla eurozóny. Teď přichází Nouriel Roubini, považovaný za jednoho z nejvlivnějších myslitelů v ekonomii, na scénu znovu a ohlašuje to, čeho se většina ekonomů bojí nejvíc ze všeho. Stagflaci. Velmi nebezpečný stav, kdy prudce rostou ceny a zároveň stagnuje ekonomický růst. „Kassandry se nevyplatí umlčovat,“ říká Roubini.

Co čeká světovou ekonomiku?

To, co se bude odehrávat v nejbližších dnech a týdnech, ovlivní aktuální vývoj pandemie covidu. Za důležité považuji, co se bude dít v příštích měsících. Střednědobý výhled ovlivňuje rozhodování centrálních bank, vlád, firem a lidí.

Co se bude dít ve střednědobém výhledu?

Posledních třicet let jsme žili v éře, které bývalý guvernér Fedu, americké centrální banky, Ben Bernanke a další říkají Great Moderation (velká umírněnost). Inflace byla nízká, ekonomický růst byl stabilní a riziko, že přijdou nějaké velké výkyvy v úrovni růstu nebo inflace, bylo velmi nízké. Jsem přesvědčen, že tato doba je pryč a míří do éry velké ekonomické nestability. Ti, kdo jsou aspoň tak staří jako já (Roubinimu je 63 let pozn. red.), si vzpomenou na sedmdesátá léta minulého století. Období stagflace. Inflace byla velmi vysoká a ekonomický růst velmi nízký. Je tady aktuálně velké riziko, že se vrátíme do časů, kdy bude inflace velmi vysoká a růst velmi nízký.

Jaké vlivy tuto pro životní úroveň velmi nebezpečnou konstelaci způsobí?

Proti období velké umírněnosti, kdy byly centrální banky schopné udržovat inflaci bez větších potíží kolem svého cíle dvou procent, se změnilo skoro všechno. Ta doba velké umírněnosti trvala ve Spojených státech a západním světě od začátku devadesátých let fakticky dodnes. Finanční krize rozbořila finanční systém, stáhla svět do recese, nepřinesla ale dlouhou éru vysoké inflace a nízkého ekonomického růstu. Ta doba přišla právě po dozvucích stagflační éry, kterou odstartovaly ropné šoky z let 1973 a 1979. Často se mluví o tom, že zásadní roli tady sehrálo to, že centrální banky tehdy získaly nezávislost na politice, a byly proto schopny dostat inflaci pod kontrolu.

Proč tu schopnost v poslední době ztratily a inflaci nejsou ochotny nebo schopny krotit?

Většina centrálních bank ve vyspělém světě od amerického Fedu do Evropskou centrální banku (stejně jako Česká národní banka pozn. red.) má hlavní cíl a poslání udržování cenové stability. Většinou na úrovni plus minus dvě procenta. To je něco jako mezinárodní konsenzus. Není sporu, že centrální banky sehrály v těch posledních letech zásadní roli v tom, že inflace byla nízká. Nebyl to ale rozhodně jediný důvod.

Jaké byly ty další?

Obrovská otevřenost světové ekonomiky. Prudké zvýšení konkurence, globalizace. Ostrá konkurence tlačila ceny dolů. Padaly obchodní bariéry. Z rozvíjejících se ekonomik přicházela spousta zboží do bohatých rozvinutých ekonomik. To silně tlačilo ceny dolů. Rozvinuly se a stále se zdokonalovaly globální dodavatelské a obchodní řetězce. Všechno fungovalo na systému hladkých, rychlých dodávek. Nemusely se dělat zásoby, nemuselo se skladovat. V Americe i Evropě k tomu přispěla i migrace. Nemám na mysli migraci z islámského světa. Mám na mysli migraci z jihu na sever Ameriky. Z jihu a východu na sever a západ Evropy. To dramaticky zvyšovalo nabídku uchazečů o pracovní místa. K tomu se přidal masivní vzestup technologií, který prudce zvýšil produktivitu práce. Obrovskou roli hrál nástup Číny a Indie do globální ekonomiky. Na Západě se za těch třicet let oslabil vliv odborů. A také přišla výrazná deregulace celé řady oborů. Světový obchod procházel vlnou liberalizace. To vše dohromady přispívalo k nízké inflaci.

Řada těch trendů, které zmiňujete, přinejmenším oslabuje. Co přineslo ten zlom?

Zdaleka ne všechno bylo v době velké umírněnosti růžové. To přineslo odpor proti řadě rysů globalizace, která přispívala k nízké inflaci. Po celou tu dobu rostly vyspělé a bohaté ekonomiky, především Evropa, ale částečně také Amerika, poměrně pomalu. Ekonom Larry Summers (někdejší ministr financí ve vládě Billa Clintona pozn. red.) tomu říká Secular Stagnation (situace, kdy svobodná tržní ekonomika po velmi dlouhou dobu roste velmi pomalu pozn. red.). Druhou slabinou bylo, že vyspělé země sice bohatly, ale zároveň výrazně rostla příjmová nerovnost. To zvyšovalo odpor ke globalizaci. I v časech velké umírněnosti samozřejmě také přišly krize. Bublina internetové ekonomiky v Americe kolem roku 2000. Pak velká finanční krize v roce 2008. Během té doby také začala velká debata o změně klimatu, která zastavila éru liberalizace ekonomiky a přinesla nové regulace. Dnes zažíváme jejich expanzi. Z bohatých zemí také odcházela pracovní místa tím, že se výroba přesouvala do levnějších zemí. Hlavně do Číny a Indie. To všechno dohromady přispělo ke konci éry velké umírněnosti.

Co přijde teď?

Éra velké finanční nestability. Přichází doba vysoké inflace, což bude mít velký vliv na majetek lidí. Přichází také éra opakujících se šoků v dodávkách zboží, do té doby hladkých, v globálních obchodních řetězcích. To dohromady povede nejen k éře velké inflace, ale i k éře stagflace, podobné té, jakou jsme zažili v sedmdesátých letech. Spouštěčem inflace jsou velmi uvolněná měnová politika a velmi uvolněná rozpočtová politika. Centrální banky i vlády napouštějí do ekonomiky spoustu peněz na dluh. Ve chvíli, kdy se zároveň komplikují dodávky zboží. Ta situace s dluhy je nebezpečnější než v sedmdesátých letech.

V čem?

Když dáte dohromady veřejné a privátní dluhy, mezi něž počítám dluhy firem, domácností a finančního systému, v sedmdesátých letech tvořily v rozvinutých a rozvíjejících se ekonomikách v průměru 100 procent HDP. V roce 1990 už to bylo 220 procent HDP. V roce 2020, než začala pandemie covidu, to bylo 360 procent HDP. V samotných vyspělých ekonomikách byl ten dluh dohromady 420 procent HDP. V Číně 330 procent HDP. V typické rozvíjející se zemi činil 250 procent HDP. Během těch necelých dvou let se ve vyspělých ekonomikách ty dluhy zvýšily o dalších 30 procent HDP. Kromě toho tady máme ještě přímo neviditelné veřejné dluhy. Když se podíváme na stav zdravotnictví nebo penzijních systémů ve vyspělých zemích, jsou ty skryté dluhy na úrovni 100 procent HDP. Na podobné úrovni jako viditelné veřejné dluhy. Ve většině rozvinutých zemí jsou dluhy strukturální. Vznikají z běžného provozu těch států. Je to něco, co za sebou pořád táhnou a jen se to zvyšuje. Nejsou to krátkodobé ani jednorázové dluhy.

Co se s těmi dluhy dá dělat?

Politika to táhne opačným směrem. Místo snižování je dál zvyšuje. Zvýšení daní? Politicky i ekonomicky neuskutečnitelná mise. Když zvýšíte daně, přirozeně utlumíte ekonomickou aktivitu. Takže dochází k tomu, že se dluhy rozpouštějí inflací. Zvyšují se ceny všeho zboží, služeb, nemovitostí... Někdo nad tím může mávnout rukou a říct: Máme tady centrální banky, které jsou garanty cenové stability. Podle mě už to neplatí.

V čem se to změnilo?

Centrální banky největších ekonomik světa byly ještě před dvaceti lety vázány jediným cílem. Cenovou stabilitou. Podívejte se, jak moc se to změnilo. Teď mají klíčové centrální banky, jako je třeba americký Fed, ještě další cíle. Podporu co nejvyššího hospodářského růstu nebo zaměstnanosti. Cenová stabilita se změnila ve velmi uvolněnou měnovou politiku, kdy se drží nízké úroky proto, aby se držel ekonomický růst. Bubliny se nafukují. Centrální banky nefoukají proti větru a nepokoušejí se ty bubliny propichovat. Foukají po větru a stejně jako vlády se schodkovými rozpočty přispívají k nafukování těch bublin. Cen nemovitostí a dalších aktiv. Centrální banky typu Fed se také snaží starat o to, aby se nezvyšovala příjmová a majetková nerovnost. V Americe se mluví o inkluzivním trhu práce, o který by se měl Fed starat. A teď se k tomu ještě přidala klimatická regulace. Stávají se regulátory všech těch zelených dluhopisů atd.

Tím centrální banky ztratily schopnost krotit inflaci?

Po velké stagflaci sedmdesátých let jsme začali cestu ke stabilitě tím, že centrální banky měly jeden jediný cíl, už jsem o něm mluvil, mám na mysli cenovou stabilitu. Teď těch cílů máme šest nebo sedm. Některé z nich se navzájem vylučují. Třeba zelená regulace se stabilními cenami a nízkou inflací. Změnily se také nástroje, jimiž mohou centrální banky zasahovat. Ještě před velkou finanční krizí roku 2008 pracovaly centrální banky s úrokovými sazbami. Ve finanční krizi se vytvořily pojmy, které do té doby vůbec nebyly v učebnicích makroekonomie. Politika nulových úrokových sazeb. Nebo dokonce záporných úrokových sazeb. Kvantitativní uvolňování. Úvěrové uvolňování. Během covidové krize se šlo ještě dál.

V čem?

Nejen že se znovu rozjely všechny ty nestandardní nástroje jako kvantitativní uvolňování měnové politiky. Lidé nyní mluví o rozhazování peněz z helikoptér.

Mluvíte o stagflační dluhové krizi. Už ji zažíváme?

Jsme na cestě do ní. Ta uvolněná měnová a rozpočtová politika v kombinaci s přetrhanými globálními obchodními vazbami nemůže vést k ničemu jinému. Do ekonomik se během covidových pomocí ve strachu z krize nalila spousta peněz. A do toho se přidala ta krize zpřetrhaných obchodních vazeb. To nebudou krátkodobé trendy. Kombinují se tady nebezpečné vlivy stagflace sedmdesátých let s obrovskými dluhy, které se vyhrotily po velké finanční krizi roku 2008.

Proč to neskončí tím, že se po covidu a ukončení všech těch státních pomocí ekonomika znovu rozjede?

Dochází k přetrhání globalizace. Spousta lidí nejen ve Spojených státech, ale i v Evropě se proti ní začala vymezovat. Volí politické strany, které slibují ochranářství. Tlak proti nerovnosti, který sílí ve všech západních zemích, s sebou přináší uzavírání se před globalizací. Volání po lokalizaci a ochraně. Každý chce chránit své firmy a zaměstnance před zahraniční konkurencí. Dochází k balkanizaci globálních obchodních řetězců (pojem balkanizace se v ekonomii užívá pro označování rozpadu pozn. red.). Sílí tlak, aby se už výroba z Ameriky a Evropy nepřesouvala do Číny a dalších asijských zemí. K tomu se přidávají zhoršující se obchodní vazby a odpojování USA od Číny. Částečně se to projevuje a bude projevovat i v Evropě. Ke stagflaci přispívá i boj proti klimatické změně. Za pandemie covidu se řada zemí při přerušeném obchodě začala spoléhat na svou vlastní soběstačnost. To všechno jsou kamínky stagflační mozaiky.

Co s tím může dělat zodpovědná vláda?

Ty trendy jsou bohužel globální. A na menší země budou doléhat bez ohledu na to, co budou jejich vlády a centrální banky dělat. Ty mohou tyto dopady rozumnou politikou jen zmírňovat. Nezvyšovat státní dluhy. Nepokračovat v rozvolněné měnové policie. Snažit se udržet co nejvolnější obchod a co nejméně regulací v ekonomice.