Komentář Ondřeje Štindla

„Vyrovnaným géniům“ patří budoucnost

Komentář Ondřeje Štindla
„Vyrovnaným géniům“ patří budoucnost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Média po celém světě s gustem citují pasáže z knihy novináře Michaela Wolffa Oheň a zuřivost, která popisuje první rok Trumpovy administrativy. Prezidentův právní tým se pokusil vydání knihy zastavit, neúspěšně – je na prvním místě žebříčku bestsellerů, v mnoha knihkupectvích je vyprodaná. Objevily se už – zjevně oprávněné – výzvy k tomu, aby čtenáři v mnoha ohledech skandální obsah knihy nebrali smrtelně vážně, Wolff je známý svým místy ležérním přístupem k faktům, některé věci, jež popisují publikované úryvky jeho knihy, se zřejmě nestaly. Trump například těžko mohl nevědět, kdo je někdejší předseda Sněmovny reprezentantů Boehner, jak Wolff píše – napsal o něm asi třicet tweetů. Washingtonského zákulisí znalí hodnotitelé o Wolffově knize mluví jako o směsi faktů a drbů posbíraných od různých lidí z Bílého domu, často asi říkaných domněle off record, někdy zdroji, které samy moc důvěryhodné nejsou. Ale i tak. Jak napsal známý konzervativní komentátor John Podhoretz – kdyby z historek obsažených ve Wolffově knize byla pravdivých jen pětina, bylo by to zničující i tak.

Obraz amerického prezidenta a jeho týmu, který Wolffova kniha vykresluje, přitom není nějak zásadně rozdílný od toho již známého, autor knihy k němu přidává jen výrazně křiklavější barvy. To, že Trumpův Bílý dům je hodně toxické pracoviště, kde se podráží, klikaří a nenávidí, je známé už dlouho – taky díky únikům informací, které jsou u dnešní administrativy daleko častější než dřív. A prezident sám? Z vyjádření spolupracovníků, která Wolff do knihy zahrnul, vychází jako infantilní osobnost, neschopný udržet pozornost, nepředvídatelný a vztahovačný. Vlastně nic nového, samozřejmě je tu ale otázka míry, která – je-li aspoň část Wolffových tvrzení pravdivá – může být šokující.

Bílý dům a prezident sám se proti Wolffovým tvrzením ostře ohrazují, způsob, jímž tak činí, ale ten Wolffův obraz Trumpa spíš potvrzují. Přepjaté a neumělé formulace, u prezidenta největší světové mocnosti hrozivá neschopnost ovládat se, samožerství a nezamýšlená komičnost prezidentových tweetů, v nichž se Trump prohlašuje za „vyrovnaného génia“. Vytahuje se mimo jiné svou proslulostí v oblasti reality TV a skutečně se chová jako protagonista nějakého podobného pořadu. Jeho okolí je příliš dysfunkční nebo příliš neschopné přesvědčit ho aspoň o tom základním – nedělat ze sebe na veřejnosti šaška. Taky docela vypovídající. 

Trumpovi političtí protivníci si současné dny jistě užívají. Zdá se, že k naplnění směřují prognózy, podle nichž mělo Trumpovo prezidentství způsobit dlouholeté, možná trvalé škody Republikánské straně a vůbec americkému konzervativismu. Možná ale současný americký prezident nepředstavuje nějaké groteskní vybočení, úlet, který bude jednou zase korigován. Americký prezident nemusí být zosobněním groteskního posledního vzepětí „starého světa“, který se nemůže než zhroutit a udělat místo „silám pokroku“. Jeho chování, myšlení i nemyšlení může být spíš předobrazem přicházejících věcí. Jaké jiné politiky by mohla plodit mělká kultura narcismu, konfrontace a „postpravdy“ na sociálních sítích? „Vyrovnaní géniové“ Trumpova typu – a přitom třeba rozličných politických přesvědčení – mohou mít skvělou budoucnost.